5 fotek 
Stopem se dostal za tři týdny do Pekingu, když probíhala letní Olympiáda. Pak ale nasedl do letadla zpátky do Čech, hrála totiž Bohemka. Letošní cestování bylo pro změnu krvavým Kavkazem. Sám Tomáš Poláček o sobě ale tvrdí, že není žádný stopař. Je obyčejný novinář, kterému to občas vychází.
-
Foto: Tomáš Poláček, MF Dnes
Když jsem zas jednou zalistovala internetovými stránkami Mladé fronty a začetla se do zajímavé pouti Kavkazem, dozvěděla jsem se, že se Tomáš považuje za cestovatele – pankáče. Nevozí s sebou nůž, baterku, natož ešus – nechodí přece po hřebenech. Přemisťuje se po hospodách. Zajímavý přístup, nemyslíte?
Proč máš tak rád Bohemku? Vloni jsi kvůli ní s lehkým srdcem oželel i Olympijské hry…
Bohemka je takový náš rodinný klub. Určitě ji mám radši než vodní pólo. Na olympiádě bych se podíval, jak třeba Šebrle útočí na zlatou medaili, to jo. Jenomže když jsem přijel, bylo na programu tak vzpírání žen. A to si rád nechám ujít.
Vzpomeneš si na svůj první stop?
Bylo mi šestnáct a byl jsem týden sám doma, protože naši byli na dovolené. S kamarádem jsme z nudy volali na Rumunské velvyslanectví, prý jestli existuje Drákulův hrad. Když nám odpověděli, že ano, napadlo, že bychom tam jeli. Vzali jsme láhev tequily, tabasco a tonic, nějaké náhradní oblečení a každý pětistovku. To bylo jediné, co jsme měli. Přijeli jsme tam a pokoušeli jsme se dokonce i žebrat. Na kytaru dodnes umím jedinou písničku… Potom začalo šíleně pršet a nějací obětaví studenti nás ubytovali u sebe na koleji. Tak jsem dojel do Rumunska a od té doby jsem tam jezdil pořád.
Cestuješ raději sám nebo s někým?
Stopem asi sám. Ale na začátku nás jezdila skupina snad dvanácti lidí. Dneska to už nedokážu pochopit, když tehdy nebyly mobily. Jednoduše vyrazíš po dvojicích, možná trojicích z města A v Turecku. Na večer je domluvený sraz v každou celou hodinu v městě B před hlavní mešitou. Člověk přijede a čeká na ostatních pět párů.
Jak často stopuješ?
Na to ti odpovím rád. Nejsem žádný stopař. Přes rok mě to ani nenapadne. To je jenom, řekl bych, dvanáctina mojí práce. Celý rok pracuju jako novinář a z toho měsíc mám tento projekt. Baví mě to, jsem za to placený a je to docela čtené. Hrozně hezká práce. Jednou do roka.
Jak často jsi stopoval před tím?
Hodně! Asi v sedmnácti jsem měl období, kdy jsem jezdil do Rumunska i čtyřikrát ročně. Oblíbil jsem si jednu rodinu v oblasti na hranicích se Srbskem, která se jmenuje Banát a kde je asi šest českých vesnic. Bývala to nejvýchodnější součást Rakouska-Uherska. Někdy na začátku 19. století nabídli několika tisícům Čechů, že je osvobodí od daní, když osídlí tohle pohraničí.
Pak jsem často jezdil do Turecka a když mi bylo dvaadvacet, zalíbilo se mi v Gruzii. Na jejím severu se nachází pohoří Kavkaz. Když si člověk zařídí džíp, dostane se asi po šesti hodinách jízdy do kopce do údolí zvaného Svansko (Svanétie). Žije tam zvláštní národ horalů, který mluví svou vlastní řečí.
Mám výhodu, že si mě často lidé oblíbí. V každé oblasti jsem většinou našel někoho, kdo mě k sobě zval. Svanové mi jednou řekli: „Máme tě rádi z toho důvodu, že jsi jeden z mála cizinců, který se na nás nedívá ani z vrchu ani zespodu. Normálně s námi mluvíš jako bychom si byli rovni.“ Tyhle národy si taky obecně moc neděkují a nesnáší, když někdo děkuje úplně za všechno. Je dobré se k nim chovat s nepřehnanou úctou.
Teď mám ale problém s tím, jak se tam dostat. Cesta vede přes Turecko.
Foto: Tomáš Poláček, MF DNES
Pojedeš ještě někdy do Turecka?
Nevím, jestli mě tam ještě pustí. S chutí bych jel. Turecko mám hrozně rád a mrzí mě, že jsem vyhoštěný. Projel jsem ho už tak osmkrát. Zažádal jsem turecké Ministerstvo zahraničních věcí, aby mě vymazalo z registru nežádoucích osob. Slíbili mi to, jenomže už tak před půl rokem. A když jsem přiletěl, tak mě poslali domů.
Nějakou dobu jsi v Turecku strávil i ve vězení. Jak jsi to snášel?
Nebyl jsem tam poprvé, tak mi to přišlo docela krátké. Jsem vyhoštěný za to, že jsem v horách na východě Turecka hloupě mluvil o Kurdech (Ať žijou! ap.). To jsem strávil ve vězení tři dny. Už jsem docela zvyklý. Poprvé mě zatkli, když jsem začínal cestovat, za to, že jsme si v jedné moldavské vesnici fotili sochu Lenina. Ale byli skvělí. Říkali, že nás propustí, když jim dáme film. Jenomže já měl jeden film na celou cestu, skoro plný fotek… Nakonec koupili jiný film, osvítili ho a předali šéfovi jako vyřešené. (smích)
Jakou máš paměť na lidi? Při cestování jich potkáváš nespočetně. Dokázal bys určit nejzajímavější osobnost, co jsi kdy potkal?
Myslím, že jsem v životě nastopoval tak sto tisíc kilometrů a vzal jsem asi tři tisíce stopů. Jen po cestě do Varšavy najdeš pět řidičů, kteří jsou extrémně zajímaví. Jel jsem limuzínou, na motorce, s ruskými novináři, jsem první Čech, co dělal rozhovor pro kazašské noviny (a plácal jsem páté přes deváté), taky červeným Mercedesem extrémní rychlostí s chlápkem, co mi dal práci a pak se do mě zamiloval… Příběhů, kterým ani neuvěříš mám mraky, z každé cesty nějaké. Často se taky stává, že mě lidé svezou, ubytují, provedou městem a pak ještě dovezou na výpadovku na další stop.
Máš nějaké zaručené rady pro stopaře začátečníky?
Nesmí to flákat. Nikdy nepochopím stopaře, který zevluje, tváří se znuděně a sedí na krosně. Když stopuju, strašně se soustředím. Někdy se i vyfotím mobilem, abych vypadal hezky, nebyl rozcuchaný, zaprášený. Pak se snažím navázat oční kontakt s řidičem, usměju se na něj. Občas se totiž stane, že se pro mě za nějakou dobu vrátí. Šrotuje mu asi v hlavě: Vždyť to byl docela sympatický kluk. Taky když kouřím, tak to maskuju. Dávám ruku za záda, aby si řidič neřekl, že jsem smradlavý kuřák.
Navíc je rozdíl stopovat po Čechách, kde ti stačí chytnout stopa a ujet pět kilometrů, nebo, tak jako já, kdy často stopuju i tisíc kilometrů. V tom případě přemýšlím i o autech. Nestopuju evidentně pomalá auta, třeba kamiony, když můžu později stopnout rychlejší osobní auto.
Na východě jsou docela levné taxíky. Když jsem v centru, zaplatím taxík nebo maršrutku (Východní dopravní prostředek. Něco mezi autobusem a taxi) na výpadovku. V Rusku má město pětadvacet kilometrů na šířku a oni jej považují za malé.
A pak ještě etické zásady. Když tě někdo nabral, tak jsi mu povinován cestu nějak zpříjemnit. Když si chce povídat, tak si povídej, když ne, tak ne. Rozhodně mu to nedělat horší, než to v autě má.
Nedávno jsem byl strašně unavený a usnul jsem. Po dvou hodinách spánku jsem se probudil a moc mě mrzelo, že jsem se řidiči nevěnoval.
Kolik je tak optimální suma pro cestovatele?
To je těžká otázka. Dá se na ni odpovědět různě. Na cestu do Ameriky určitě potřebuješ víc než na cestu do Moldávie. Člověk romantik by odpověděl, že je nejlepší jet úplně bez peněz. Spousta lidí to tak i udělala. Jezdili stopem, na černo nebo v nákladních vagónech. Je pravda, že se nemusíš bát o peníze, protože je jednoduše nemáš. Když jdeš do obchodu, nemusíš přemýšlet, co koupíš, když víš, že máš tak na rohlík. Usnadňuje ti to život. Já bych do toho ale nešel. Jsem na to moc pohodlný. Těch 26 dnů na Kavkazu a přibližně 8 000 kilometrů mě stálo 7 000 euro. Ale proto, že je tam levně.
Kolik si s sebou vozil, když jsi začínal cestovat?
Tehdy jsme jezdili do západní Evropy a neměli s sebou skoro žádné peníze. Na celou cestu v těch šestnácti jsem měl sto marek (tehdy asi 16 korun/marka). A šlo to. No, i když jsme kradli v obchoďácích, nespali jinde než ve spacáku, táhli si s sebou těžkou tašku a ještě v každé ruce igelitku se zavařeným jídlem. Tehdy jsem byl navíc vegetarián, tak jsem vezl zavařené sójové maso. Byli jsme trošku jako šašci, ale by to fajn.
Teď bych si vzal peníze tak, abych měl denně jedno teplé jídlo v restauraci, jedny cigára a alespoň jednou za tři dny spaní v nějakém levném hostelu.
Kam by ses podíval, kde si ještě nebyl?
To vím naprosto přesně, protože jsem to rozhodl letos v létě. Podíval bych se na ostrov Sachalin a na Kamčatku, protože to ještě není úplně turisticky objevené. Ani nevím, jak to tam vypadá. Určitě mají šílené zimy, ale zbytek roku tam musí být krásně. Každý, kdo tam byl tvrdí, že je to úžasné.
Kam bys naopak nejel?
Jel bych asi kamkoliv. Když ale stopuju, což už se nestává tak často, nenávidím jezdit cestami, které už jsem projel stokrát. To se mi stalo právě teď, když mě vyhostili z Turecka. Stopování přes Budapešť mě nebaví. Nic moc nevidíš a řidiči taky nejsou zrovna skvělí. Cestování mě začne bavit až ve chvíli, kdy mě něčím překvapuje. Letos to platilo na Krymu, kde jsem byl poprvé. Tataři, mešity, lidi jsem zdravil po muslimsku, Salam alejkum. Příjemná změna.
Zdá se ti, že letět do Egypta je pohodlné?
Ty lety jsou už teď dost levné, tak proč ne? Ono to vypadá, že stopování je hrozná romantika. Není. Až budeš jako já stát tři hodiny na Ukrajině u krajnice, budeš litovat, že jsi neletěla letadlem. Vůbec to není romantické. Je to boj.
Foto: Tomáš Poláček, MF DNES
Kdy ses nejvíc bál?
Když jsem vloni nasedl k opilému chlapovi. Byla to i moje chyba, měl jsem vystoupit. Jenomže pršelo, stmívalo se a já u sebe nikdy nemám stan. Potřeboval jsem se dostat do vesnice, kde bych někoho poprosil o ubytování. Zastavilo auto. A i když jsem viděl, že je řidič nalitý, říkal jsem si, že to risknu. Neměl jsem to dělat. Řidič dopil zbytek vodky a už otevíral další láhev. Nekoordinoval pohyby a chvílemi jsme stodvacítkou jeli polem. Naštěstí to bylo ve stepi. Kdyby něco jelo v protisměru, tak nemáme šanci.
Na druhou stranu je zajímavé, že často slyším, o sexuálním obtěžování. To jsem nikdy nezaznamenal. V 90. letech postával v Praze na Václaváku podivný chlápek, který vypadal jako bezdomovec. Prodával knížky Autostopem kolem světa. Byl to divný patron, moc nemluvil a občas se sebral a jel někam stopem. V těch knížkách, které jsou psané foneticky, píše, že musel jsem někomu vykouřit nebo ukázat penis. Myslím, že proti němu jsem krasavec. Přitom se mi nikdy nic takového nestalo. Ani se toho nebojím a nemyslím, že se mi to stane.
Kdybych se bál, tak nikam jet nemůžu. Větší strach mám o drahé půjčené věci. Foťák, mobil…
Bál by ses vidět někoho blízkého ve tvé kůži na cestách?
O chlapa bych se nebál. Určitě bych ale nemohl vidět, aby přítelkyně nebo kamarádka chtěla absolvovat moje cesty sama.
Kam pojedeš příště?
Obvykle říkám, že nikam. Mám ale takovou malou zálohu. Pokud naši fotbaloví reprezentanti postoupí na Mistrovství světa, které se bude konat v Jaru, tak bych snad podnikl poslední cestu. Oni ale nepostoupí. Dávám tomu 5%, že bych ze severu Afriky dojel až do Jihoafrické republiky. Vůbec si nejsem jistý, jestli to půjde. Určitě tam existují oblasti, kde neprojdeš hranicí. To už se mi taky párkrát stalo.
Pro MF Dnes píšeš nejčastěji rozhovory. Na co by ses zeptal sám sebe?
Ptal bych se na své soukromí a snažil se vypátrat, proč mám takovouhle povahu.
