3 fotky 
Spisovatelka Kateřina Tučková vypráví o svých literárních začátcích a vztahu k českým spisovatelům. V současné době vyšel její nový román Žítkovské bohyně, co plánuje napsat dále? Nahlédněte do tvůrčí duše vítězky Magnesie Litery z roku 2010.
Kateřina Tučková. Zdroj: soukromý archiv Kateřiny Tučkové
Jak jste se vlastně dostala k psaní? Co nebo kdo Vás přiměl k tomu začít psát?
První pokusy se u mě datují někam ke třinácti letům. Stýskalo se mi tehdy po hrdinech knih, které jsem četla, tak jsem si začala dopisovat jejich příběhy. Nemělo to valnou úroveň, ale bylo to psané s láskou (smích). Pak jsem se sice účastnila nějakých soutěží, ale skutečně jsem se do psaní pustila zase až na konci vysoké školy, když jsem sebrala odvahu v kurzech tvůrčího psaní profesora Zbyňka Fišera.
Kateřina Tučková (1980) je česká spisovatelka a kurátorka, žije střídavě v Brně a v Praze. Debutovala románem Montespaniáda (2006), je také autorkou několika odborných knih, avšak zatím jejím nejznámějším počinem je román Vyhnání Gerty Schnirch, za který obdržela cenu Magnesia Litera 2010. Nedávno vyšla její nejnovější kniha Žítkovské bohyně.
Kdo Vás inspiruje? Kde berete nápady?
To je jednoduché – mě inspiruje skutečnost a příběhy, které se staly. Někdy mám pocit, že realita dalece předčí fantazii.
Jak vnímáte svou úlohu spisovatelky v dnešním světě? Nebo obecně spisovatele?
Doby, kdy byl spisovatel důležitou a respektovanou hlásnou troubou, jsou už asi pryč. Média a informační prales jeho hlas dnes zastiňují. Nicméně i tak mám roli spisovatelky ráda – mám dojem, že lidem, které baví číst, poskytuji aspoň na okamžik možnost vstoupit do jiného světa než je ten jejich.
Jak pracujete? Jak často píšete?
To je různé, střídají se období. Když pracuji na knize, zpočátku bádám a rešeršuji a u toho můžu normálně fungovat. Věnovat se své práci, přípravě výstav. Když se ale dám do psaní, tak je nutné být v kontaktu s textem denně. Jinak to ani nejde – svět postav stejně natolik okupuje mou mysl, že od jiné práce k psaní utíkám. V tomto období dny, popřípadě týdny dělím – na organizační část, kdy jsem dostupná, a na tu, kdy píšu. To mám pak vypnutý telefon a ozývám se s půldenním zpožděním.
Katka a pes. Zdroj: soukromý archiv Kateřiny Tučkové
Zabýváte se historií a jejím přesahem do přítomnosti. Jak ve Vyhnání Gerty Schnirch, tak i v nejnovějších Žítkovských bohyních. Jsou to příběhy žen, do jejichž osudu výrazně zasahuje historická situace. Je nějaké další velké téma, o kterém byste chtěla v budoucnu něco napsat, popř. máte něco teď rozepsané či v hlavě nějaký nový nápad?
Ano, nad něčím už přemýšlím. Ale je to v takovém zárodku, že bych o tom ještě nerada mluvila. Teprve to zraje.
Vaše kniha Vyhnání Gerty Schnirch vyvolala řadu negativních reakcí mezi čtenáři (zvláště brněnskými). Jak snášíte kritiku?
Samozřejmě mě trochu mrzí. Ale naštěstí jsou tu i protikladné reakce a těmi se utěšuju. Ostatně, není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem…
Kdyby za Vámi někdo přišel s nabídkou, že podle Vašich knih natočí film, jak byste zareagovala?
To se už také stalo. Ale záleží na formátu, který by měl být na základě mých textů natočen – historický námět je velice těžké zpracovat. A pokud by měla být kvalita kvůli financím nebo stopáži ohrožená, pak je lepší nenatáčet nic.
Co ráda čtete? Máte ráda některé současné české nebo zahraniční spisovatele?
Ráda čtu českou literaturu. A nakupuji knihy i bez toho, abych je všechny celé přečetla – jsem ráda, když mám aktuální a kompletní osobní knihovnu. Podporuji tak české spisovatele (psaním není lehké se živit, věřte mi) i český knižní trh. Ze zahraničních mám ráda například Chucka Palahniuka, uchvátil mě román Jonathana Littella Laskavé bohyně, HHhH Laurenta Bineta a mnoho dalších. To by byl dlouhý výčet.
