×
TOPZINE.cz

Kateřina Tučková: Děkuji za oslovení nový Kundera

FOTO: Kateřina TučkováPo velice úspěšném románu Vyhnání Gerty Schnirch mladá spisovatelka Kateřina Tučková vydala další knihu. Žítkovské bohyně do knižního světa vstoupily 9. března. Jaké jsou a o čem vypráví? V pražském Paláci knih Luxor odpovídala sama autorka.

video

Vaše nová kniha nese titul Žítkovské bohyně. Proč se jmenuje zrovna takto?

Ženám, které působily v Bílých Karpatech a na Kopanicích, se opravdu říkalo bohyně. I když titul zní poměrně nadneseně a pompézně, opravdu jsem si ho nevymyslela. Bohyním se tak říkalo, protože uměly bohovat. Tedy prosit boha o pomoc pro své klienty a návštěvníky, kteří k nim chodili řadu let.

Bohování se předávalo z matky na dceru a obsahovalo znalosti bylin, nejrůznějších druhů léčení, ale také znalosti o lidské duši a věcech příštích. Byly tedy i věštkyně. A tato profese skutečně na Kopanicích existovala.

Kateřina Tučková (1980) se narodila v Brně. Vystudovala na Masarykově univerzitě dějiny umění a český jazyk a literaturu, jako doktorandka momentálně působí na Univerzitě Karlově v Praze. Obrovský úspěch zaznamenala v roce 2009 svou druhou knihou Vyhnání Gerty Schnirch, za kterou získala nominaci na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého, nakonec za ni získala Magnesii Literu. V březnu tohoto roku jí vyšla třetí kniha, Žítkovské bohyně, která zatím sklízí pochvalné recenze.

Předchozí román Vyhnání Gerty Schnirch je o vyhnání Němců z Brna, Žítkovské bohyně jsou tématem zcela jiné. Kde jste k bohyním přišla?

Téma pochází od mého spolupracovníka Davida Kovaříka, který mi u Gerty pomáhal s řadou rešerší. Je vystudovaným historikem, a navíc je to etnolog. Když jsem si stěžovala, že mi chybí další velké téma, že nemám pro co žít a potřebuji nové silné ženské osudy, zeptal se mě, jestli jsem už někdy slyšela o žítkovských bohyních. V té době jsem také řešila svůj původ, hodně jsem se zajímala také o folklór, takže to bylo téma úplně pro mě.

Žítkovské bohyněKniha je na světě jen chvilku, jaké na ni máte zatím reakce?

Denně mi chodí jeden nebo dva maily, což se mi v případě předchozí knížky nestávalo. To je opravdu nádherné, až neuvěřitelné, protože je to jen vrchol ledovce. Ne všichni čtenáři totiž píšou autorům. Mám z toho obrovskou radost, protože je to pro mě veliká satisfakce za řadu měsíců, které jsem trávila o samotě v archivu a u počítače.

Takže Vaše pocity jsou jaké?

Jsem nadšená a jsem hlavně ráda, že už si knižní Bohyně žijí vlastním životem. Po tři roky mě trápily, tak jsem trochu ráda, že už jsem to břímě shodila.

Co bylo na přípravě knihy nejdelší?

Rok jsem chodila po archivech a sháněla materiály. Pak jsem se postupně dala do psaní, ale mluvila jsem ještě s pamětníky. Poslední rok byl kromě psaní ještě o redakčních úpravách. Celý proces trval skutečně tři roky, ale samotné psaní bylo otázkou jen roku a půl.

Když Žítkovské bohyně porovnáte s Gertou, práce na jaké knížce byla náročnější?

U Gerty bylo složitější vzbudit důvěru u pamětníků, protože se ke špatným vzpomínkám neradi vraceli. Kolikrát to nebylo příjemné ani mě, takže často docházelo i k nepříjemným situacím. Psaní pak ale šlo poměrně lehce. Naopak u Bohyní se lidé rádi dělili o zkušenosti, na druhou stranu jsem však byla postavená před daleko větší bílou plochu. O bohyních se toho totiž zas tolik nevědělo, neměla jsem tedy tolik informací do začátku.

U obou knížek jsem postupovala stejně. Nejdřív jsem studovala materiály, a jak jsem poznávala prostředí a aktéry, tak se mi generoval příběh. V případě Gerty bylo jednodušší sledovat jeden osud, u Bohyní těch osudů byla celá řada. Nechtěla jsem, aby jeden vyčníval. Bylo tedy složitější postihnout víc osudů najednou. Snad se mi to povedlo.

Před autogramiádou Vás představili jako nového Kunderu. Co tomuto pojmenování říkáte?

Na něco takového bych si netroufla ani pomyslet, natož to vyslovit. Ostýchám se s tím ztotožnit. Ale samozřejmě je to krásné a těší mě, že někomu moje knížky přináší takové uspokojení, jako mně přináší knihy Milana Kundery. Každopádně za to oslovení děkuji!

Máte už představu, o čem budete psát teď?

Určitě to bude zase ze žánru historické literatury. V první řadě ale letos musím dopsat disertační práci. Během toho se však už pomalu pustím do nového výzkumu a po odevzdání disertace teprve začnu psát. Anebo ne, protože během zkoumání můžu klidně zjistit, že dané téma neústí do žádného příběhu. To se může stát – mohlo se to stát v případě Gerty i bohyní, a může se to stát v případě příští knihy. V tomto je žánr historické fikce riziko.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..