Od včerejšího večera zahltila všechna média informace o tom, že Waldemar Matuška odešel do hudebního nebe. Protože jsem tou dobou seděl v pražském clubu Cross, kde jsem zůstal s přáteli po ukončeném komiksovém setkání Crwecon, zpráva o úmrtí slavného českého zpěváka na Topzine.cz nevyšla.
Dnes už zpráva není aktuální. A hodí se vůbec na Topzine.cz? Pochybuji, že se našim čtenářům hity Jó, třešně zrály nebo Slavíci z Madridu pocházející od tohoto starého pána točily na lesklé stříbrné placce v přehrávači. Na druhou stranu jsem si vzpomněl na to, že už na základní škole se s panem Matuškou musel setkat každý. Právě jeho písničky natolik zlidověly, že se objevily ve zpěvnících. Nakonec i písničky Sbohem lásko nebo Tisíc mil spojují zpěváka, který získal prvního Zlatého slavíka v roce 1962, se čtenáři našeho e-zinu, a to i přes věkovou bariéru několika desítek let.
Věřím, že alespoň zlomek našich čtenářů Waldemar Matuška oslovil v jednom z prvních českých filmových muzikálů Kdyby tisíc klarinetů, stejně jako tento snímek kdysi mne, když jsem se jako malý kluk nemohl rozhodnout, zda být v dětských hrách charismatickým fousáčem nebo vtipálkem s kamennou tváří jako Jiří Šlitr.
Rozhodl jsem se, že ani profil či medailonek o panu Matuškovi do hudební rubriky nenapíšu. Ne snad proto, že by narušil náš koncept této rubriky, kde profil hudební osobnosti vychází každý pátek, ale proto, že jsem z toho měl divný pocit, pocit, že tam Waldemar nepatří. Zítra je navíc pondělí, a tím pádem jsem si stoprocentně jist, že v každých novinách vyjde zpěvákův nekrolog.
Nejde mi o žádnou jedinečnost přístupu naší redakce ke smrti tak významné hudební osobnosti, jakou Waldemar Matuška byl a navždy zůstane, avšak univerzálnost a chladný přístup zpracování tohoto nešťastného tématu mě poněkud děsí. Sám jsem se žádného živého vystoupení zpěváka nezúčastnil, a jelikož i mezi mým a jeho věkem je propast hluboká několik desetiletí, nebyl jsem jeho ortodoxním fanouškem, který by znal důkladně každou vteřinu jeho života. Čerpat informace pro svůj redakční příspěvek pomalu z encyklopedických hesel mi připadá extrémně trapné a nevhodné.
Proto jsem se nakonec rozhodl se se svým fousatým hrdinou z dětství rozloučit prostřednictvím našeho redakčního blogu, kde tato vzpomínka hned tak nezapadne a budu ji tak moct sdílet s více z vás.
