×
TOPZINE.cz

Junot Díaz, držitel Pullitzerovy ceny: Čtení je způsob, jak být mimo

FOTO: Juan Díaz

!Exkluzivně!Junot Díaz je americký spisovatel pocházející z Dominikánské republiky. Za svůj román Krátký, leč divuplný život získal roku 2008 Pullitzerovu cenu. V prosinci loňského roku si s ním v New Yorku povídal ředitel Festivalu spisovatelů Praha Michael March. Díaz bude hostem festivalu, který proběhne 16. – 20. dubna v Praze.

Junot Díaz přijede na Festival spisovatelů, Foto: Michael March, PWF 2011

Kdy jste přijel do Ameriky?

Bylo mi šest, když jsem přijel do Spojených států. V prosinci, proto je pro mě od té doby prosinec nostalgický měsíc.

Proč nostalgický?

V prosinci se mi všechno zpětně vybavuje – asi tak jako září připomíná americkým dětem školu. Mně zase prosinec připomíná první roky, kdy jsem byl přistěhovalcem.

FOTO: Festival spisovatelů Praha 2011

Jaké to bylo?

Mluvíme o roce 1974, kdy mi bylo šest let. Pár měsíců po mém příjezdu padl Saigon. Spojené státy byly v hluboké hospodářské krizi, země prožívala další ze svých vleklých záchvatů odporu vůči přistěhovalcům a cizincům. Přistěhovat se v té době do New Jersey, kde nebyli na imigranty příliš zvyklí, představovalo pro chudé barevné dítě přímo hrdinskou bitvu. Svádíte bitvu o každičkou píď svého prostoru, o vlastní důstojnost, o pochopení. Svádíte bitvu, abyste vůbec byli. Měl jsem pocit, že je to normální, ale vlastně to byl velký boj.

Kdy jste začal mít pocit, že jste starý?

Že jsem starý, jsem zjistil v pětatřiceti. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se jednou podíval na svoji kmotřenku a řekl si: Tak, já už to mám za sebou… Už to nebylo moje mládí, teď patřilo jim. Bylo to trochu ponižující, ale zároveň ohromně přínosné.

Člověk je mimo, neví, která bije.

Jasně, najednou je z vás mimoň. Neznáte muziku, neznáte toho či onoho herce. Už pro vás není spousta věcí, na které je člověk zvyklý. Samozřejmě, že nejste mimo ve všem. Jenže v tu chvíli už nejste ten samý člověk, už jste někde jinde.

A jsou tam taky holky?

No to určitě.

FOTO: Junot Díaz
Junot Díaz má rád chvíle strávené četbou a psaním, Foto: Michael March, PWF 2011

Jak jste našel svůj hlas, identitu, kterou promlouváte?

Američani mají s identitou problém. Jejich realita je taková, že i ten nejváženější, dobře postavený a pevně zakotvený Američan neustále hloubá: Kdo sakra jsem? Proč jsem tady? Kde to jsme?

Samo sebou to platí v různé míře. Čerstvý přistěhovalec se cítí úplně jinak než někdo z Nové Anglie s modrou krví. To je jeden z velkých protikladů americké reality. Lidé bez domova – v zemi, kterou bychom mohli nazvat zemí osadníků, kolonistů budujících zuřivý, divošský kapitalismus – si musejí tak či onak poradit sami a docházejí až k individuálnímu zbožnění. Říkají si, že se musejí stát někým.

Naše uvědomování si dějin je navíc velmi povrchní a velmi mlhavé. Často si minulost pro její temné stránky zapíráme. Jako mladý přistěhovalec jsem měl pocit, že jsem vyběhl na trať o pár kol později a ostatní mi utekli, ale já v tom šíleném závodě přesto musím pokračovat. V mládí mi při hledání vlastního hlasu pomohlo vědomí, že pro hledání identity jsem zaručeně na tom správném místě.

Našel jste literaturu.

Pro mě je umění jedním z největších darů našich bídných dějin, v umění se setkávám s člověkem. Setkávám se nejen s obrazem našeho lepšího já, ale i našeho minulého já, našeho chybějícího já. Ale také já, které teprve prožijeme. Upřímně věřím, že na naší civilizaci je nejdůležitější docela prachobyčejná věc: umění.

Mohl z vás být třeba basketbalista.

Jistě. Stačí připočítat třičtvrtě metru.

Proč píšete?

Čtení bylo a je nesmírnou a trvalou vášní mého života. Měl jsem jako dítě neuvěřitelné štěstí, že mě čtení tolik bavilo, svým způsobem mi zachránilo život. Při čtení moje duše pokaždé o kousek povyroste, nacházím v něm ohromnou svobodu a krásu. Z této lásky a z tohoto nadšení vychází moje psaní. Nakonec své vášni propadnete natolik, že musíte tento dar vrátit, že si s ním chcete hrát.

Ve vašem díle je také hudba.

Vyrůstal jsem v rodině a komunitě, která měla styl: své písně a smysl pro rytmus. Americká angličtina má navíc svůj pohyb, takže se s ní odjakživa dobře tancuje. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že jedna z nejobtížnějších charakteristik jazyka je jeho hudebnost a rytmus, které jsem chtěl za každou cenu ovládnout. Abych pronikl k životu lidí, o nichž jsem chtěl psát, potřeboval jsem rytmus, který byl důvěrně známý a zároveň v mnoha ohledech tajemně cizí.

Pracujete na novém románu s názvem Temná Amerika.

Román má kořeny v neopakovatelném období mého života. Do Spojených států jsem se přistěhoval začátkem 70. let. Žil jsem v chudé komunitě, kam přicházela spousta vojáků vracejících se z Vietnamu. A do místních chudých poměrů se vraceli po nejrůznějších peripetiích i lidé, kteří komunitu v šedesátých letech opustili. Byli tu nejen hippies, ale také lidé, kteří se vraceli z ciziny, nebo další, kteří se pokoušeli žít v komunách. Život v podobně proměnlivém společenství byl nesmírně zajímavý. Moji první představu o Američanech tvořily všechny tyhle postavy, které byly svým způsobem uprchlíky z výbuchu 60. a počátku 70. let. A já jsem jimi byl přímo fascinován.

V mnoha ohledech jsem svému setkání s těmito utopickými sny věřil: některé se hroutily, jiné už byly v troskách, některé ještě žily, jiné byly náramně živé… Setkával jsem se tu s lidmi, kteří prožili dobu, s níž já jsem se už minul. Generační zkušenosti mě vždycky fascinovaly.

Byl jsem kluk a nějak jsem se v tom plácal. Příběhy, které jsem od všech těch lidí slyšel, mě utvářely a v mnoha směrech hluboce ovlivnily. Takhle jsem vnímal Ameriku. Byly to jen útržky, ale i to málo, co jsem zahlédl, mi ukázalo její podstatnou část. Uviděl jsem ji v lidských tvářích a jejich příbězích. Ačkoli je román Temná Amerika tedy situovaný do budoucnosti, popisuje moje dětské vzpomínky na všechny ty lidi, kteří se sem tehdy vraceli.

Marcus Aurelius napsal: „Zanechte své žízně po knihách, nebo zemřete v hořkosti.“

Korporace utrácejí miliony dolarů, aby vás od čtení odradily. Čtení je způsob, jak být mimo. Když čtete dlouhý román, váš mozek se několik týdnů zabývá něčím, co korporace neschvalují. Jste ve spojení s jiným člověkem, jiným pohledem, s jinou realitou, do jisté míry vybočíte ze stereotypu. Čtení taky navozuje odlišný životní rytmus. Při čtení se navracíte zpátky k rytmu lidského života.

Mojí zábavou vždycky bylo a pořád je, že nabízím čtení. Když je lidé chtějí, tak je chtějí. Dávám jim všechno ručně, po hrstech, vrhám na ně plné hrsti materiálu. Většina sice opadá, ale tu a tam přece jen něco ulpí.

Rozhovor s Junotem Díazem vedl Michael March, z angličtiny přeložil Petr Mayer.

Copyright: Michael March, Festival spisovatelů Praha 2011

Junot Díaz (*1968) je americký spisovatel původem z Dominikánské republiky. Do Spojených států se přestěhoval roku 1974 za otcem, dospívání strávil v New Jersey. Je členem několika organizací angažujících se za práva přistěhovalců.

Téma vystěhovalectví ostatně tvoří jakousi linii jeho díla. Roku 2008 získal Pullitzerovu cenu za román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda. Do češtiny jej pro nakladatelství Argo přeložila Barbora Punge Puchalská, ukázku z něj si můžete přečíst na stránkách věnovaných Festivalu spisovatelů Praha.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..