O filmovou hudbu dosud ani nezavadil, i přesto mu režisér Matěj Chlupáček bezmezně věřil a svěřil mu zkomponování hudby pro jeho režijní debut Bez doteku. A Jan Stehlík dokázal, že si jeho důvěru zasloužil.
Jan Stehlík, skladatel hudby k filmu Bez doteku. Zdroj: Jan Stehlík
JG, vlastním jménem Jan Stehlík, je muzikant a rozvíjející se zvukař – hudební producent s dlouholetou zkušeností na klubové scéně. Jeho vkus i tvorba jdou napříč hudebními žánry. V současné době je zpěvákem a kytaristou ve stoner-rockově psychedelických LRU. Pracuje jako sound engineer ve studiu Althan. Bez doteku je jeho první filmovou zakázkou.
Jak se mu spolupracovalo s režisérem a jací jsou jeho oblíbení skladatelé? To a mnohem víc prozradil v exkluzivním rozhovoru.
Mohl byste se čtenářům serveru TOPZINE.cz stručně představit?
Věčně nespokojený hudebník na cestě za poznáním. Milovník mnoha žánrů hudby, hereckého umění, Jizerských hor a gastronomie. Je to dostatečně stručné? (smích)
Jak jste se dostal ke skládání hudby k filmu Bez doteku?
Matěj (Chlupáček, režisér filmu, pozn. red.) mě a to, co dělám jako muzikant, zná už delší dobu. Intuitivně na mě vsadil a já mám za to, že spolupráce přinesla zajímavé výsledky. Bylo to od něj určitě do nějaké míry riskantní, protože mohl po pár měsících zjistit, že ze mě nic kloudného nevypadne a mohl začít hledat někoho dalšího, což by byla velká ztráta času. Vybral si v tomto oboru neznámé jméno, přestože se jeho tým skoro výhradně skládal z profesionálů, a jsem rád, že toho nelituje.
Pokud se nepletu, tak se jedná o vaši první filmovou hudbu. Váhal jste, než jste na nabídku kývl?
Ani vteřinu. Byla to pro mě obrovská výzva.
V čem je podle vás hlavní rozdíl ve skládání filmové hudby a klasických skladeb, které děláte například v kapele LRU?
Jste na to sám. Na jedné straně jsou to otevřené dveře do vaší fantazie, což je obrovská porce svobody, na druhou stranu postrádáte nadhled dalších spolutvůrců. I když songy do LRU nosím převážně já, mám rád ten proces projití si mlýny mých spoluhráčů. Je to neocenitelný nástroj. Nesmírně si pak vážím spolupráce s Lukášem Noskem, který písně textuje. Mimo jiné napsal i text k písni Knowing, jež je jedním ze zásadních prvků celé mojí kompozice. Velké díky patří tedy i jemu. Je to skvělý básník a lingvista.
Proč jste se rozhodl pojmout hudbu pro Bez doteku zrovna tímto způsobem (elektronika apod.) namísto klasického orchestrálního podkresu?
Tak byl to především koncept, na kterém jsme se s Matějem předem dohodli, a věřím, že na klasické orchestrální kompozice ještě dojde v jiném projektu. Podstatou hudby navíc nebyla pouze elektronika, ale i živé nástroje jako kytara, basa, Fender piano nebo třeba lidský hlas.
Mluvil vám režisér do skládání nebo vám nechal zcela volnou ruku?
Při skládání jsem měl naprosto volnou ruku a pro upřesnění jsme občas používali referenční nahrávky. V rámci umístění skladeb pod určité scény byla situace trochu jiná. Naše názory se občas rozcházely, ale tak už to bývá. Jako dirigent projektu tu měl samozřejmě poslední slovo režisér. Tady jsem se musel hodně učit.
Když se na výslednou podobu hudebního podkresu Bez doteku podívate zpětně, změnil byste něco?
Nejdřív k vašemu termínu hudební podkres. Zní mi to jako příloha k hlavnímu chodu. Filmová hudba je kořením nebo chcete-li omáčkou hlavního chodu. Bez ní je hlavní chod pouze surovinou. Výslednou podobu bych nijak neměnil. Hudbu jsem skládal tak, jak jsem to v jednotlivých scénách cítil. Tyto pocity jsou neopakovatelné. Kdybych tedy dostal první střih až dnes, složil bych hudbu zcela jinou, takovou, která by odrážela můj současný stav duše smíchaný s emocemi, které by ve mně film vyvolal právě a jenom teď.
Máte už nějaké další nabídky na komponování hudby do filmů?
Nějaké další projekty se rýsují. Těším se.
Máte nějaké oblíbené skladatele filmové hudby?
Je to dlouhá řada respektovaných umělců, které obdivuji. Jména jako Trent Reznor, Johan Söderqvist, John Murphy, Ennio Morricone nebo Eddie Vedder a jejich práce jsou pak pro mě velkou inspirací. Z Česka jsou to pro mě Jan Hammer, Jan P. Muchow a třeba Zdeněk Liška. Ti všichni dokázali, že filmová hudba je rovnocennou emotivní složkou celého filmu, která dramaturgicky dotváří umělecké kvality celého díla.
Co je podle vás největší filmově-hudební klišé?
Když se silná, ta samá filmová scéna spojená s mocným hudebním motivem (především dojemná nebo bojová scéna) objeví v několika, někdy i žánrově velice odlišných snímcích jen proto, že emoce vyvolaná v divákovi je plně pod kontrolou. Zrovna nedávno jsem koukal na velkofilm Gladiátor a uvědomil si, že jeden z důležitých hudebních motivů se skoro notu od noty objevuje v hlavním motivu Pirátů z Karibiku. To jen jako příklad u komerčně úspěšných snímků.
Jak se vám spolupracovalo s Kateřinou Winterovou z Ecstasy of Saint Theresa?
Skvěle. Spolupráce totiž začala na dobrovolném rozhodnutí Kateřiny do songu Knowing jít, protože se jí písnička líbila. K práci přistupovala s respektem a sama ho přirozeně budila. Pokud spolu budeme ještě někdy spolupracovat, pak jsem si jist, že je na co se těšit.
Která ze dvou složených zpívaných skladeb k Bez doteku se vám líbí více?
Na soundtracku je zpívaných skladeb víc, ale vy máte určitě na mysli Knowing ode mě a Flowers od Heart and Ocean. Jednoduše, obě písně mají ve filmu své přesné místo, kde fungují podle představ režiséra, a to je důležité. Jako skladatel bych při porovnávání těchto skladeb nebyl jistě moc objektivní. (smích) Jako posluchač nebo producent bych názor měl, ale ten není předmětem tohoto rozhovoru.
Kam byste se chtěl ve filmové hudbě dostat?
Nedávám si žádné cíle nebo laťky, to je práce pro ego a je stejně tak nesmyslná jako honička psa za svým ocasem. Mám spíš vize. Takto věci chápu nyní. Těším se především z toho, jaké věci tvořím z možností, které mám, a cítím, že mi svým magnetismem přitáhnou projekty, kde budu třeba komorně elektronkovat s velkým orchestrem.
