Jsem typ, který se dovede radovat z maličkostí, říká Eva Koudelková

Se spisovatelkou, pedagožkou a majitelkou nakladatelství Evou Koudelkovou jsem si přes e-mail povídala o jejích knihách, ale i jinak zaměřených životních zálibách. Tato všestranná literární duše, pocházející z rodiště Aloise Jiráska, miluje výšlapy do hor a těší se na jaro.

Eva Koudelková, Zdroj: soukromý archiv Evy Koudelkové

Co Vás vedlo k literatuře? Měla jste k ní vztah už od dětství? Chtěla jste se jí věnovat již od mládí?

Od dětství jsem chtěla být učitelka, ale bez konkrétní specializace. K profesionálnímu zájmu o literaturu jsem se dostala až mnohem později, i když jsem vždycky byla velká čtenářka. Knihy jsem doslova hltala.

Eva Koudelková (nar. 6. 3. 1949 v Náchodě) vystudovala češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, učila na Střední ekonomické škole v Berouně a na jazykové škole v Liberci. Nyní vyučuje na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. V roce 2000 založila nakladatelství Bor, které se zaměřuje na vydávání regionálních děl. Stejně tak její odborné práce jsou převážně orientované na oblast Liberecka a širšího Náchodska. Spolupracuje s východočeským regionálním časopisem Rodný kraj, s Tvarem, s Tvořivou dramatikou a dalšími. Pro brněnský časopis Ladění, orientovaný na literaturu pro děti a mládež, již několik let recenzuje soubory pověstí a pohádek.

Proč právě regionální literatura? Máte k ní nějaký speciální vztah? Ovlivnilo Vás nějakým způsobem Vaše rodiště, tedy Náchod?

Náchod je sice moje rodiště, ale jen díky tomu, že tam je porodnice. Jinak jsem se vždycky cítila být Hronovačkou, protože v Hronově jsme bydleli a rodina tam měla letité kořeny. A asi právě přes ně jsem se dostala k regionální literatuře. Z románů Aloise Jiráska, který právě o Hronovsku psal, je známo, že svůj rodný kraj často označoval za kraj písmáků. A my jsme to písmáctví měli v rodině. Můj pradědeček byl evangelický farář a jeho předkové tajní evangelíci, mezi nimiž bylo písmáctví velmi rozšířené.

Přečtěte si více o Jiráskovi a Hronově.

Ve své tvorbě se věnujete převážně útvaru pověsti. Proč právě ona?

V pověstech je skrytý výrazný potenciál, protože jsou jedním z klíčů pro pochopení ducha daného místa. Upozorňují na to, že každý kraj má své specifické znaky, odlišující ho od krajů jiných, že má svou vlastní historii, která by neměla být zapomenuta, protože to jsou základy, na nichž lze stavět. A nejedná se jen o obecné historické souvislosti, ale o prostou lidskou zkušenost a moudrost, uloženou do pověstí generacemi našich předků jako jejich odkaz. Pověsti je třeba cenit i pro jejich slovesné a společenské hodnoty. Rozvíjely fantazii, působily na city, nutily přemýšlet o zákonitostech přírody a nesly v sobě mravní poselství, čímž vlastně vychovávaly.

Svou pozornost často upíráte i k bytosti Krakonoše. Z jakého důvodu Vás upoutal zrovna on?

Ze dvou důvodů. Protože to je postava lidových vyprávění, první důvod je stejný, jaký jsem uvedla u pověstí. Druhý byl ryze odborný. Je to až neuvěřitelné, ale ač existují stovky knih, v nichž Krakonoš vystupuje jako postava, odborně se těmito knihami o něm u nás dosud nikdo nezabýval. Moje monografie Krakonoš v literatuře, postihující literární podoby této nadpřirozené bytosti od nejstarších dob až po současnost, vlastně jen zaplňuje mezeru, která v oblasti zkoumání krakonošovské problematiky existovala.

Eva Koudelková na knižním veletrhu ve Varnsdorfu Zdroj: soukromý archiv Evy Koudelkové

Máte k nějaké své knize či práci bližší vztah? K jaké?

Takových knih je několik. Určitě to jsou obě moje monografie, také edice Čtení o Krakonošovi a v loňském roce jsem s velikou chutí připravovala knihu Čtení o Českém koutku. Byla to radostná práce, která mě naplňovala, a knížka si zřejmě tu pohodu, při níž vznikala, udržela v sobě a předává ji dále čtenářům. Nikdy mi za žádnou knížku neděkovalo tolik lidí jako právě za tuhle.

Co plánujete v blízké době? Pracujete na nějaké novince?

Když jsem uváděla do světa Čtení o Českém koutku, jezdila jsem po besedách se čtenáři. A při nich jsem získala spoustu dalšího materiálu, který nemůže zůstat v šuplíku. Proto chystám o Českém koutku ještě jednu knihu a doufám, že se objeví na předvánočním trhu.

Máte nějakou knihu, která je Vám nejmilejší a vždy se k ní ráda vrátíte? A jaký autor Vám přirostl k srdci nejvíce?

Jako správná Hronovačka jsem vyrůstala na Jiráskovi, toho jsem přečetla opravdu celého. Ale od té doby se moje literární lásky vyvíjely, tak jak to bývá u většiny čtenářů. Nemám oblíbeného jediného autora, spíše to je několik knih různých autorů, k nimž se vracím, ale těch je docela dost, určitě aspoň dvacet, takže jen pouhý výčet by zabral spoustu místa.

Eva Koudelková na jednom ze svých relaxačních výšlapů Zdroj: soukromý archiv Evy Koudelkové

Jste majitelkou regionálního nakladatelství Bor. Kdy jste se rozhodla, že založíte nakladatelství a co Vás k tomu vedlo? Proč právě Bor?

Nakladatelství vzniklo v roce 2000, takže se doba jeho existence dobře počítá. Jméno má podle nápadné stolové hory, která dominuje Hronovsku a Náchodsku. A co mě k jeho založení vedlo? Jako u Krakonoše potřeba zaplnit mezeru.

Na Náchodsku to bylo dlouho jediné nakladatelství, a dodnes zůstává jediné z těch, která vydávají beletrii. Stejně tak tomu je na Liberecku. Prózu a poezii tady vydáváme jenom my, navíc jsme jediní vydavatelé odborné filologické literatury. Naše edice Jazyky a texty má dokonce odbornou redakci, což není tak zcela běžné ani v celostátním kontextu.

Co všechno jste pro splnění svého snu musela udělat? Měla jste v někom oporu, pomoc?

Nebyl to ani sen, prostě jsem se jednou rozhodla a vyšla první kniha. Pak už to šlo samo. Morální oporu jsem určitě měla doma, hodně velkou vzpruhou je pochvala nějakého čtenáře. Běžný provoz ale táhnu sama. Vedle kompletní přípravy knih vyřizuji agendu, posuzuji nabízené rukopisy, zařizuji objednávky, rozvážím knihy do knihkupectví a tak dále. Není na tom nic zvláštního, takhle fungují všechna malá nakladatelství.

Od roku 1990 působíte na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Jak vás tato práce naplňuje?

Je to proměnlivé a hodně to závisí na studentech. Když kantor cítí odezvu, pak si uvědomuje smysluplnost své práce, a to je pocit, nad nějž skoro není. Horší je, když tomu je naopak.

Eva Koudelková se zúčastnila besedy v Lysé nad Labem Zdroj: soukromý archiv Evy Koudelkové

Jste jistě velice časově vytížená. Co Vás v poslední době opravdu nejvíce těší?

Jako vždycky v tuto dobu – blížící se jaro. To je pro mě balzám. Naštěstí jsem typ, který se dovede radovat z maličkostí.

Vánoční čas je již dávno za námi. Jak jste ho prožila a jaký dárek Vám přinesl největší radost? Máte ráda zimní období?

Svůj vztah k zimě jsem přiblížila v předchozí odpovědi. Co se týče nejmilejšího vánočního dárku, určitě to byl fotoaparát. Nikdy jsem necítila potřebu ho mít, ale když jsem připravovala Čtení o Českém koutku, najednou jsem si uvědomila, jak moc by se hodil. Naštěstí jsem nedostatek fotografií v té knize vyřešila starými pohlednicemi, ale letos chystaná kniha už bude zaplněná mými fotkami.

Co nejradši děláte, když máte chvilku času jen pro sebe?

Čtu, i když vím, že stejně nemohu nikdy přečíst všechno, co bych chtěla. Občas se také dívám na staré filmy a poslouchám vážnou hudbu. Jenže tu si ráda pouštím hodně hlasitě, což s ohledem na rodinu nejde příliš často. A také si kradu chvilky na výšlapy po horách, to si vždycky vyčistím hlavu.

Máte nějaký osobní vzor a životní motto?

Vážím si mnoha lidí, na nichž oceňuji jejich různé vlastnosti, ale že bych měla jeden jediný vzor, to si nemyslím. A životní motta? Ta se měnila v průběhu života jako ty literární lásky.