2 fotky 
Homosexualitou jsme se již na Topzine.cz zabývali, tentokrát se na ni podíváme z pohledu redaktorky Evy Schneedorferové v jejím dvoudílném článku.
Placebo, Zdroj: thelineofbestfit.com
Slovo homosexualita pochází z řeckého homós – stejný a sexus označující pohlaví. V českém jazyce je známo mnoho sousloví a slov, jak tuto orientaci označit. Od homosexuální preference po ne příliš lichotivé homoušství. První zkazky o homosexualitě se táhnou hlubokou minulostí, skoro by si jeden řekl, že homosexualita je neodmyslitelnou součástí lidské existence.
Dělení homosexuality
Homosexualita se obecně liší podle pohlaví, pro mužskou homosexualitu existuje řada názvů: androfil, uranista, dříve pederast nebo sodomista. Dnes je nejspíše nejrozšířenější slovo gay. Ženská homosexualita je označována jako lesbicismus, ženám se říká lesby nebo zdrobněle lesbičky. U obou preferencí se dále rozlišuje, zda-li jedinec upřednostňuje během styku mužskou roli (aktivní, tzv. androfilní partner, incubus) nebo ženskou roli (submisivní, femininní, sucubus).
Dalším dělením je věk vyhledávaných partnerů. U homosexuálních mužů to jsou: děti do 13ti let > pedofilie, 15-20 let > efebofilie, androfilii se říká zaměření na dospělé muže a preference starců se označuje jako gerontofilie. U lesbických žen zaměřujících se na děti, říkáme korotilie, adolescentní dívky > partenofilie, dospělé ženy > gynekofilie a graeofilie označuje tendence vůči starým ženám.
Nakonec zde rozlišujeme homosexuální jedince, kteří jsou či nejsou se svou orientací smířeni. Egosyntonní homosexualita znamená, že jedinec je se svojí orientací plně smířen, nečiní mu problém o ní hovořit, necítí stud, a tudíž pro něj jeho orientace není problém. Egodystonní homosexualita znamená, že jedinec je se svou orientací v rozporu, vnitřně se nezmění, přesto touží po heterosexuální adaptaci do společnosti. Tyto stavy může způsobit výchova, tzv. psychosociální prostředí. V těchto případech může dojít k sebevraždě, kterou samozřejmě nikdo z okolí nepochopí, protože jedinec se se svou orientací jen málokdy svěří.
Prince, Zdroj: boston.com
Historie
Homosexualita provází člověka nejspíše od nepaměti. Co se prehistorie týče, zde není etologie s to přesně doložit chování a společenské uskupení vzhledem k pohlavní orientaci. Proto se etologové přiklonili k ne zcela přesvědčivému, leč jedinému, způsobu odhalení toho, jak tomu v prehistorii bylo. Sledováním současných sedmdesáti šesti menších nevyspělých primitivních kultur a kmenových uskupení bylo zjištěno, že dvacet sedm je ryze heterosexuálního ražení. Kde se náklonnost ke stejnému pohlaví trestá různými způsoby, kmenovým zesměšněním nebo dokonce smrtí. A dále překvapivých čtyřicet devět skupin, ve kterých je homosexuální poměr buď součástí kmenových obřadů, nebo dokonce jedinou tolerovanou nevěrou v rámci manželství. Avšak nutno podotknout, že až na pár výjimek (domorodci na Nové Guineji žijí výhradně homosexuálně, heterosexuální poměr mají jednou do roka za účelem rozmnožování) se skoro v žádné kultuře neobjevuje homosexualita výlučně, nýbrž se jedná o tzv. bisexualitu.
V určitých etapách lidstva se homosexualita potlačovala a jindy tolerovala. Stěžejním momentem v historii byl buďto matriarchát nebo patriarchát. V době, kdy měla žena vysoké sociální postavení tzv. matriarchát, se na homosexuální chování nehledělo, kdežto v mužském světě patriarchátu, kdy byla žena považována za méněcennou bytost, byla homosexualita potlačována, a to hlavně v mužské podobě. Největší rozpuk homosexuálního chování je nám doložen v době přechodu mezi matriarchátem a patriarchátem, kam řadíme starověké Řecko.
Nutno podotknout, že postoj k danému tématu se vždycky odvíjel z náboženského hlediska dané kultury, nicméně netrvalo dlouho a homosexualita byla postavena mimo zákon, mimo normu a řadu let s sebou nesla cejch čehosi abnormálního. První snaha o odtresnění homosexuality proběhla v polovině 19. století, leč marně. Na přelomu 19. a 20. století Magnus Hirschfeld, první sexuolog vůbec, založil v Německu soukromý sexuologický ústav. Co se univerzitního prvenství týče, je to Česká Republika, která jako první na světě založila pražský Sexuologický ústav. Tato skoro až sexuální revoluce, kdy se začal vědecký svět zajímat o důvody, příčiny a dopady homosexuality, spolu s následky první ale hlavně druhé světové války, vedlo v Evropě a Americe k tzv. procesu emancipace homosexuálů.
Homosexuálně orientovaní lidé začali vytvářet různé organizace, uskupení, začali veřejně vystupovat a bojovat za svá práva. Postupně se odstoupilo od tabuizování a přešlo se k veřejné diskuzi. V roce 1992 byla homosexualita vyřazena ze seznamu sexuálních nemocí na mezinárodní úrovni světovou zdravotnickou organizací WHO.
Freddie Mercury, Zdroj: allthetests.com
Příčina
Přes veškeré změny, které se v naší historii udály, zatím současná věda stále tipuje, co přesně onu homosexualitu způsobuje. Může to mít na svědomí výchova v dětství? Může se jednat o výběr, nebo je to geneticky dané? Tyto a mnohé další otázky nedali vědcům spát. A tak již proběhlo, probíhá a bude probíhat nejedno zkoumání mozku a vědomí. Zkoumají se geny a člověk pod vlivem psychosociálních vlivů. Nicméně se zatím nepodařilo žádnou teorii udržet ve 100% platnosti.
Vědec Dean Hamer během výzkumů označil na mnohých homosexuálních jedincích část chromozomu, pojmenovanou q28, která dle něj s homosexualitou úzce souvisí, jenže na to konto se staví proti této teorii poznatek studie jednovaječných dvojčat, která vychází z předpokladu stejné genetické výbavy obou jedinců, kde se přesto všechno homosexualita objevuje třeba jen u jednoho z dvojčat. Dále tu máme termín specifické prostředí, které v mnohých výzkumech potvrdilo teorii, že homosexualita nemusí být úplně vrozená, leč se dá získat.
Jednoznačně kapitolu o vzniku homosexuality neuzavřeme, nejpravděpodobnější je genetická propozice s řadou hormonálních vlivů v období těhotenství. Tudíž by se mohlo jednat o neurologicky podloženou vlastnost. Odpůrci homosexuality prominou, ale opravdu to není nemoc, zlozvyk a rozhodně se to nedá odnaučit.
