Baltasar Kormákur, islandský režisér a autor filmu Hluboko, poskytl rozhovor o tom, jak se tento silný příběh natáčel. Mezi ostrovany se už příběh o ztroskotání stal legendou. Roku 1984 se potopila rybářská loď. Přežil jen jediný člověk, který se dokázal bez pomoci dostat až na daleký břeh.
Baltasar Kormákur. Zdroj: Aerofilm
Šest hodin v ledové vodě. Hrdina Guli (Ólafur Darri Ólafsson) dokázal doplavat sám na břeh a zachránit se poté, co rybářskou loď potopila zuřivá bouře. Režisér Baltasar Kormákur se rozhodl tento příběh převést na stříbrné plátno. Sám byl ještě malý, když se tato událost stala, ale pořád si ji pamatuje, jako většina ostrovanů.
Film Hluboko, který vypráví o ztroskotání rybářské lodi, byl natočen podle skutečné události. V době, kdy k neštěstí došlo, jste byl poměrně mladý, vzpomínáte si, jak nebo kdy jste se o události dozvěděl?
Na Islandu byla ta zpráva všude. Neunikl jí nikdo, kdo uměl číst. Dlouhou dobu se nemluvilo o ničem jiném, protože tomu nikdo nemohl věřit. Islanďané a jiné ostrovní národy považují oceán za svého nejlepšího přítele a zároveň největšího nepřítele. Má na svědomí řadu životů a každé takové neštěstí má ohromnou publicitu.
Nevím, k čemu to přirovnat, v některých zemích snad k válečným událostem. U nás se potopí loď a celý národ je z toho konsternovaný. A tato havárie byla výjimečná nebo spíš ojedinělá v tom, že se někdo zachránil, navíc tak daleko od pobřeží. Lidé byli tím příběhem naprosto fascinovaní. Ale takové věci se ději pořád, například nedávno se v norských vodách potopila naše loď a přežil jediný člen posádky, kterého zachránila helikoptéra…
Ale nikdo o tom film nenatočil. Byla to obrovská událost a ten příběh o zázračném přežití národ velice zasáhl. V průběhu deseti, patnácti let zájem samozřejmě opadl a mladí už ho neznají. Připomíná mi islandskou ságu, legendy z dob Vikingů, jenom s tím rozdílem, že se odehrál ve dvacátém, a ne desátém století. Obsahuje i stejné motivy – například hrdinství. Tentokrát sice nejde o krále, ale o běžného člověka, který se stane hrdinou, protože dokáže něco neuvěřitelného.
Říkáte tedy, že ten příběh už na Islandu přestává být živou legendou?
Nikoli, ta legenda rozhodně žije pořád. Jenom generace, kterým je dvacet a méně, už ten příběh neznají. Z těch starších ho znají všichni. Ale to se u příběhů stává, že přestanou být aktuální a že je pak zase někdo oživí. A doufám, že můj film té legendě ještě vlije nějakou krev do žil.
Hrdina příběhu prý už veřejně nevystupuje a žije v ústraní.
Přesně tak. Pořád žije na ostrově a raději nikam nejezdí.
Podle informací uvedených v titulcích jste při natáčení vycházeli ze skutečných záznamů. Lze tedy určit, kde je ve filmu hranice mezi skutečností a fikcí? Koncipoval jste ho spíše jako dokument, nebo hraný film?
Šlo mi o pravdivé vykreslení událostí. Mám rád detaily, zbožňuji je. Záběry potápějící se lodi v televizi bývají taky to jediné, co máme k dispozici. Některé detaily jsou velice věrné, ale divák si vždycky musí něco doplnit, vytvořit si vlastní verzi. A nikdo přesně neví, co se dělo, když se loď potápěla. Umělec má právo ztvárnit příběh po svém, ale také si za tím musí stát. Ačkoli jde o skutečný příběh, nikdo nemůže určit, co je ještě přijatelné, a co už ne.
Kdyby Richard III. zakázal Shakespearovi, aby o něm psal, nevznikla by tak úžasná divadelní hra. A určitě by se mu nelíbila, tak jako se líbí nám. A to podle mě platí vždycky a u všech příběhů. Když začnete za diváky rozhodovat, co je pravdivé, tak je to špatně, protože takové filmy nakonec nemají se skutečností moc společného. Každý má jiný pohled na věc a mým hlavním úkolem je představit lidem ten svůj, je to moje povinnost.
V dávných dobách žili v mé zemi hrdinové a básníci – hrdinové konali hrdinské skutky a básníci o nich psali básně. A skutky hrdinů žijí v jejich básních dál. Ten příběh má svého hrdinu a já jsem básník, to je můj úkol. A ve smyslu této tradice jsem vytvořil báseň o hrdinovi.
Měl jste tedy pocit, že máte povinnost ten příběh znovu oživit?
Ano, a představit vlastní pohled na věc. S tím příběhem žiji od osmnácti let, jeho hrdinu jsem potkal v baru a hovořili jsme spolu. Ta legenda se stala národním dědictvím a příběh toho muže teď patří celému národu. Režisér samozřejmě nemůže vzít knížku, která má řadu čtenářů, upravit ji podle svého a udělat z ní úplně něco jiného. To ať raději napíše novou knížku.
Tenhle příběh je tak legendární, že když si s ním budete příliš zahrávat, tak se vám to vymstí. To neznamená, že ho musíte vyprávět pravdivě, a když ho neumíte vyprávět podle pravdy, tak raději mlčte. Když nechcete příběh vyprávět tak, jak se odehrál, není důvod ho vyprávět. To neznamená, že to nelze, já ale nevidím důvod, proč to dělat. Proč točit takovou verzi Pána prstenů, která bude jeho fanouškům cizí a nebude se jim líbit?
Snímek podle skutečné události: Hluboko. Zdroj: aerofilms.cz
Mohl byste shrnout, o čem váš nový film je? Nejedná se o běžné drama o přežití, jaké je tedy z vašeho pohledu jeho téma?
Je o identitě nás ostrovanů. Je o našich kořenech, o tom, co znamená pocházet ze země, která neskýtá moc příležitostí pro život, ale lidé tam přesto žijí. Všude na světě jsou nehostinná místa, kde žijí lidé. A člověk se diví, proč se neodstěhují třeba do New Yorku, ale to prostě nejde. Vaše rodiště se stane vaší součástí, nemůžete ho jen tak opustit.
V roce 2008 zasáhla Island ekonomická krize a můj film je vlastně zároveň metaforou této události. Touto formou se vlastně se situací sám vyrovnávám a chci lidem připomenout, co nás utváří, odkud pocházíme a kdo jsme. Měl jsem pocit, že lidé začali v krizi trochu ztrácet nervy. Ale nešlo přece o život, byla to jen ekonomická krize. Naše země už zažila horší katastrofy.
Bylo neuvěřitelné sledovat, jak ostatní kvůli něčemu takovému panikaří. Ano, měli jsme menší problémy, teď to nechci zlehčovat, jenom chci říct, že jsme už zvládli horší věci – sopečné erupce a podobně, kdy se lidé museli na rok vystěhovat z domu, a když se vrátili, museli si dům vyhrabat z popela, ale jelo se dál. O tom všem ten film je. V tom je ten příběh tak důležitý, vypráví o houževnatosti, o neústupnosti. O tom, co se v nás skrývá, když přijde na lámání chleba.
Protagonista filmu by nemohl žít nikde jinde, je něčeho součástí a nemůže se jen tak odstřihnout a stát se někým jiným. V současné době pracuji na druhém konci světa a ten příběh je pro mě možná důležitý taky v tom, že mi připomíná, kdo vlastně jsem.
Váš film je tedy o Islandu a o tom, proč v této zemi žít. Velkou roli v něm hraje příroda a váš příští snímek Everest by měl vyprávět o sněhové bouři. Pramení vaše fascinace přírodou a její mocí z toho, že Islanďané jsou zvyklí žít v drsných podmínkách nebo že mají blízko k přírodě?
Já jsem vlastně řešil stejný problém jako hrdinové připravovaného filmu – když jsem chodil do školy, musel jsem se každé ráno plahočit do školy do kopce v oslepující sněhové vánici. Není tedy divu, že točím film o sněhové bouři. Jasně, mohl bych se válet v Brazílii a natáčet místní krasavice, ale to mě nezajímá. Tu bouři mám hluboce zažitou, nosím ji v sobě. A to, jakým způsobem se jako filmař vyjadřuji, je vlastně nedílnou součástí toho, kdo jsem a v čem jsem vyrostl, podnebí mého rodného ostrova.
V zimě je počasí na Islandu nesnesitelné, ale v létě je nádherné, a je tím krásnější, čím nesnesitelnější je v zimě. Tohle všechno se vám dostane pod kůži, tyto elementy jsou pro mě tedy nesmírně důležité. I kdybych natočil film o mládeži v sandálech na pláži, určitě by se to v něm bylo velmi výrazně odrazilo. Na Islandu není dva dny po sobě stejné počasí, počasí obvykle nevydrží déle než dvě hodiny. Světlo se pořád mění, v zimě je tma a v létě je pořád světlo. Podnebí se tedy stane nedílnou součástí vašeho života. Roční doby se mění a počasí ovlivňuje každý váš den. Už nějakou dobu žiji v Los Angeles a zjistil jsem, že ve mně vyvolává deprese spíš jednotvárné počasí než jeho nepřízeň.
Navážu na téma přírody a počasí. Jak jste natáčeli scény na oceánu?
Prostě jsme je točili přímo v reálu.
Opravdu jste všechno točili v reálu?
Pár záběrů jsme museli natočit v bazénu, hlavně záběry pod vodou. Většina záběrů pod vodou se ale taky točila přímo na moři. Pokud vím, tak jsme první štáb, který takhle postupoval.
Většina filmů se netočí přímo na moři, a je to poznat. Akorát pak nabarví vodu na modro, aby to vypadalo, že je studená. Je snadné simulovat bouřku v digitálním prostředí, ale to je pak spíš animovaný film, který se skutečností nemá nic společného. Jelikož osmdesát procent Islanďanů žije na pobřeží, neměl jsem jinou možnost než točit přímo na moři. Ve vodě jsme pak strávili celý měsíc, celá ta scéna na útesech se točila v reálu.
Právě tu scénu jsem měla na mysli.
Ano, to jsme točili přímo na útesech. V té scéně jsem sám dělal dubléra. Dvakrát jsme potopili člun. Vytáhli jsme ho znovu na hladinu a potopili podruhé, až na samotné dno oceánu, kde jsme pak i s potápěči natáčeli. Bylo to šílenství, ale mě to strašně bavilo. Tím, že jsem se na tom příběhu podílel, že jsem si tohle prožil, jsem lépe pochopil, jaké je ocitnout se v podobné situaci.
Když jsem na člunu dubloval hlavního představitele, udeřila obří vlna a všechny nás smetla do moře. Úplně jsem ztratil kontrolu, to bylo úžasné. Došlo mi, že v takové situaci nemá člověk téměř žádnou šanci, ve vteřině ztratíte nad vším kontrolu a ocitnete se v moři.
Jak vnímali natáčení samotní herci?
S představitelem hlavní role se známe už dlouho, pracovali jsme spolu už v minulosti, je to skvělý herec, který se hodně vypracoval. Bylo jasné, že mu tu roli nabídnu, ale já jsem pořád otálel, až mě oslovil sám a ptal se mě, proč jsem za ním nepřišel. Proč jsem ho neoslovil, když vím, že by to chtěl hrát?
Odpověděl jsem: „Možná proto, že jsem chtěl, abys oslovil ty mě. Jestli to chceš hrát, musíš počítat s tím, že budeš neustále ve vodě a že mě budeš muset poslouchat na slovo.“ A on to zvládl. Při natáčení na útesech se zhroutil, rozbrečel se a chtěl to vzdát, ale pak se dal dohromady a dokončili jsme to. Bylo to asi nejhorší natáčení, jaké může herce potkat. Zároveň ale bylo ohromně obohacující. Teď je na sebe velice hrdý a dostává nabídky z celého světa.
Ve všech vašich filmech je patrný vliv divadla a dramatické tvorby. Scénář filmu Hluboko vznikl podle divadelní hry a i jiné vaše filmy jsou inspirovány divadlem. Jaký vliv mají podle vás vaše divadelní zkušenosti na vaši filmovou tvorbu?
Jeden můj film – Moře – je adaptací divadelní hry. Vlastně mám dva takové filmy, Moře a Svatbu za bílé noci, která byla koncipována jako divadelní hra a zároveň jako film. Je to velmi volná adaptace, jedná se o skutečný příběh, který je pojat jako monolog. Autora adaptace jsem přizval k natáčení a pracovali jsme společně. Divadelní verze příběhu končí na moři, ale film se nakonec odehrává jinde, ze hry samotné jsme toho moc nepoužili. Ale protože to začalo jako společný projekt, tak se to bere jako adaptace hry.
Pro mě je divadlo takříkajíc požehnání, vyrůstal jsem v divadelním prostředí a dlouhodobě úzce spolupracuji s herci, kteří mě vlastně zajímají víc než kupříkladu zápletka filmu. Začal jsem jako herec, pak se ze mě stal divadelní režisér a nakonec jsem se dostal k filmu. Řada režisérů točí nejdřív reklamy, klipy pro MTV nebo krátké filmy. V tomto smyslu jsem na Islandu unikát. Jsem za to ale velice vděčný, divadelní zkušenosti mě velice obohatily. Divadelní postavy se vyvíjejí mnohem více než ty filmové, divadlo je důmyslnější – nemusí říkat všechno doslova. Na jevišti stačí například kufr nebo jiný obyčejný předmět.
Ale takhle nikdo netočí. Když muž vejde do pokoje v kabátě, jeho žena už ví, že se něco děje. S podobnými scénami se v mých filmech setkáte často. Například ve filmu Severní blata se muž vrací domů a na zemi stojí kufr. Je jasné, že od něj odchází žena. Není nutné popisovat vše do detailů. Řada filmů je doslovná, ale když stačí ukázat kufr a je jasné, že někdo odchází – nemusí se to říkat nahlas. Používám i jiné prvky, které jsem se naučil od velkých divadelních režisérů, s nimiž jsem spolupracoval, například různé vyprávěcí postupy. Jsem za to velice vděčný a moc rád s těmito technikami pracuji. Netvrdím, že jsem lepší režisér než všichni ostatní, jenom pracuji jinak, můj styl je ovlivněn divadlem.
