Josef Škvorecký: Mirákl. Danny Smiřický hledá pravdu, která není k nalezení

FOTO: Josef Škvorecký
Josef Škvorecký - autor Miráklu, Zdroj: skvorecky.com

Román Mirákl od Josefa Škvoreckého se, co se týká proslulosti, nachází ve stínu Zbabělců. Neprávem, protože se jedná o dílo neméně kvalitní.

FOTO: Josef Škvorecký
Josef Škvorecký: autor Miráklu. Zdroj: skvorecky.com

Hlavním hrdinou je, jako ve většině Škvoreckého děl, autorovo alter ego, Daniel „Danny“ Smiřický. Svým životem a realitou vůbec se sice pouze inspiruje, ale s trochou snahy lze objevit mnoho paralel s jeho životem. Protože se román odehrává v dlouhém časovém období, Smiřický v něm vystupuje jako mladík i jako zkušenější a zralejší muž. Čtenář má tedy možnost pozorovat změny i stálosti jeho osobnosti. Díky tomu je mnohem plastičtější i sympatičtější.

Josef Škvorecký (1924–2012) se narodil v Náchodě do rodiny bankovního úředníka. Do jeho mládí zasáhla válka, kdy pracoval jako dělník ve zbrojovce a teprve po roce 1945 mohl nastoupit na univerzitu. Krátce učil na střední škole, pak se stal redaktorem a spisovatelem z povolání. Některá jeho díla mu způsobila politické problémy a po roce 1968 emigroval. V Kanadě, kde se usadil, založil nakladatelství 68 Publishers, vydávající v Československu zakázané knihy. Za tuto činnost byl po roce 1989 vyznamenán. Zemřel v Torontu.

Děj má dva hlavní motivy: Kostelecký zázrak a Pražské jaro. Kostelecký zázrak vychází z událostí kolem tzv. Číhošťského zázraku. K této události odkazuje autor mnoha narážkami. Například románový a skutečný kněz se podobají nejen svými nešťastnými osudy, ale i svými jmény.

Zázraky, politika a jiné záhady

Autor ovšem nenechá svou tvůrčí invenci spoutat dokumentaristickým hledáním pravdy. Zejména proto, že ke klíčovým tématům patří i neschopnost pravdu poznat, odhalit pravé příčiny složitých událostí. A zároveň nechuť spokojit se s vágně univerzálním Byl to zázrak. Proto si autor vytváří složitou záhadu, ve které každý náznak řešení jenom přináší další otázky.

800px-Praga_11
Román popisuje i události pražského jara. Zdroj: wikimedia.org

A tyto náznaky jsou navíc povětšinou dobře ukryté v tajných archivech. Právě proto se kostelecký mirákl dostává do souvislosti s pražským jarem. To ale nefunguje jen jako možnost posunu v hlavní linii, nýbrž jako plnohodnotný a samostatný motiv.

Události první poloviny roku 1968 vypravěč kritizuje. Vidí jeho naivitu, ukazuje různé převlékače kabátů, kteří podporovali reformisty, stejně jako podporovali ty před nimi i po nich. A také snahu rychle a snadno se vyrovnat s vlastní i společnou minulostí, která mnohdy napáchá víc škody než užitku. Tím se samozřejmě nezakrývá to, že pražské jaro představovalo výrazný a pozitivní posun a jaký šok představovala okupace. Ta samozřejmě nechybí.

Slavní hosté

Součást tohoto živého obrazu tvoří i postavy podobající se skutečným a veřejně známým lidem. Tato podoba v podstatě rozšiřuje to, co autor již použil ve vztahu mezi hlavním hrdinou a sebou samým nebo Číhošťským a kosteleckým zázrakem. Čtenář dostatečně znalý odhalí celkem spolehlivě předobrazy účastníků pražského jara i padesátých let. Ovšem zároveň mu je naprosto jasné, že čte román nikoli dokument. Praha sice zůstala Prahou, ale pražská jara se pokřivila podle stejného zrcadla jako zázraky. Takže mnoho osobností čtenář vůbec nemusí poznat. Což ale nepředstavuje zásadní problém, protože ducha doby vykreslují i tak.

„Já jim řeknu, tady jsem dneska Američan, tax-payers, dopracoval jsem se slušnýho majetku, ale řeknu jim – doma tu nejsem. Třicet let ve Státech, pane doktor, ale před očima pořád mám libeňskou plynárnu, to panoráma, na mou duši, ten krám nebožtíka táty se zvonkem, co vždycky jednou cinknul, když se otevřely dveře. To bylo doma. Tady to,“ opsal tlustou ručkou kruh, jenž zahrnul celý Connington a Novou Anglii, „tady to, říkám jim, je Babylón.“ „Ale přece nelitujete, pane Kohn, že jste odešel?“
„Nelituju? Lituju, pane doktor, že jsem musel odejít. A to je rozdíl, vědí? Něco jinýho je chtít a něco jinýho je muset!“

Důležitou složkou je i struktura děje, přesněji její zdánlivá absence. Mezi jednotlivými liniemi přeskakuje román naprosto nečekaně, někdy se po přerušení vrací do téhož místa, jindy se posune do budoucnosti či minulosti. Chronologie nehraje vůbec žádnou roli. U některých méně významných událostí dokonce zpočátku není jasné, kam je zařadit.

Vrcholem toho je místo, kdy je jedna událost přerušována sama sebou a vyprávěna v opačném pořadí. Těchto několik odstavců představuje hru s formou románu, ale jako celek má tato struktura jasný význam. Umožňuje autorovi naprosto volně nakládat s informacemi. Ať už těmi o osudech postav hlavních i vedlejších, událostech a době, či skutečné podstatě zázraku.

Hledání pravdy

Nic neprozradí předčasně či příliš pozdě, protože to žádá logika děje. Naopak, tato logika se podřizuje autorovu záměru. Čtenář nemůže vynechávat a přeskakovat, protože by se nevyhnutelně ztratil. A ani nemusí, protože stavba románu tvorbu dlouhých monotónních pasáží ani neumožňuje. Stačí, aby napodoboval ono marné hledání pravdy, četl událost za událostí a postupně si skládal celkový obraz.

Mirákl je rozhodně náročnější knihou než Zbabělci. Ale to právě proto, že dosahuje mnohem větší šíře a komplexity. A to aniž by ztratil autentičnost. Proto si zaslouží minimálně stejnou pozornost.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*