Román Josefa Škvoreckého Příběhy inženýra lidských duší vyšel poprvé v roce 1977 v exilovém nakladatelství ’68 Publishers. U nás se dočkal vydání až roku 1989 v samizdatové edici Petlice.
Josef Škvorecký s manželkou Zdenou Salivarovou, Zdroj: skvorecky.com
Román je rozdělen na dvě části, jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány podle známých amerických spisovatelů. V prvním díle jsou to Poe, Hawthorne, Twain, Crane, ve druhém Fitzgerald, Conrad a Lovercraft.
Danny znovu na scéně
Příběh inženýra lidských duší nese v podtitulu název Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti. Hlavním hrdinou není nikdo jiný než Škvoreckého tradiční ústřední postava Daniel Smiřický. Tentokrát se s Dannym setkáváme jako s vysokoškolským profesorem, který žije v emigraci v Torontu. Vzpomíná na zážitky ze svého mládí, orientuje se v současném životě a střetává se s novou mladou generací. V románu najdeme řadu humorných dialogů a ironických narážek, přesto se však Škvorecký zaměřil na vážné téma, kterým je existenciální svoboda.
Toronto bylo pro Škvoreckého novým domovem, Zdroj: sxc.hu
Dílo obsahuje tři základní pásma. Prvním je retrospektivní vyprávění, ve kterém Danny vzpomíná na mládí strávené v Kostelci. Vrací se do doby, kdy byl jako student nasazen do zbrojní výroby a pracoval u vrtačky společně s Naďou. Prostá dívka mu připadala jiná než ostatní děvčata, která znal, a také se k ní jinak chová. Vztah k ní ukazuje čtenářům Dannyho v jiném světle.
Danny a mladá generace
Druhá linie sleduje Dannyho jako profesora na kanadské univerzitě. Setkává se s dalšími emigranty a líčí své vztahy se ženami. Popisuje zde střet s mladou generací, již vyučuje. Třetí pásmo tvoří korespondence. Do vyprávění jsou vloženy dopisy, které Dannymu posílají jeho přátelé a známí.
„Naďa nemá ženskou dráždivost Ireny či Marie, je vychrtlá, kostnatá a ve svém ošuntělém zimníku, teplácích a bufách vypadá jako hastroš, její nářeční projev působí primitivně, a přesto Dannyho něčím upoutává, přesto v něm vzbuzuje něžné city.“
Zdroj: JUNGMANN, Milan: O Josefu Škvoreckém, Společnost Josefa Škvoreckého, 1993, Praha, str. 28.
Román řadíme k prózám s tematikou emigrace. Škvorecký se pokouší o analýzu Čecha žijícího v cizině. Emigrantské prostředí líčí poněkud tragikomicky. Do protikladu staví autoritativní středoevropské režimy a kanadskou demokracii.
„Amerikanizovaný pedagog, žijící v jistotě a dostatku, vzpomíná i zmoudřelýma očima komentuje zašlé příběhy svého mládí, orientuje se v současném životě a hledá smysl nového směřování, a to jak v současnosti, tak v minulosti, která spoluurčovala jeho současná rozhodnutí.“
Zdroj: KŘIVÁNEK, Vladimír: Český dekameron. Scientia, spol. s.r.o., Praha, str. 224.
V románu se prolínají vtipné dialogy plné slovní komiky. Autor mísí češtinu s angličtinou, a to zejména v promluvách emigrantky Mileny Cabicarové alias Blběnky. Některé postavy z emigrantského prostředí jsou zobrazovány spíše jako karikatury, kupříkladu již zmiňovaným způsobem mluvy.
Blběnka: „Já jsem byla zasnoubená a můj fiansej byl takovej najs boj, tak sem si řekla, proč mu neříct? Mohlo by to na mě prasknout enyvej, tak sem mu pověděla, že můj ded byl blek. On řek, že se nestará, protože to na mě stejně neukazuje. Sí? Jako v tom židovským džouku, že budou lynčovat židy a holiče, a žid povídá: Prosím vás a proč holiče?“
Zdroj: ŠKVORECKÝ, Josef: Příběh inženýra lidských duší I., Ivo Železný, Praha, 2000, str. 305.
Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
