5 fotek 
Josef Karel Šlejhar je jeden z mála českých spisovatelů uchylujících se k naturalismu, jehož jméno a dílo je veřejně známé. Drsný popis syrové skutečnosti nestačí, bylo třeba naplnit knihy dalšími prvky, které autenticitu a krutost posilují.
Ani malé dítě není u Šlejhara ochráněno před světem., Foto: sxc.hu
Kuře melancholik je příběh strádání malého chlapce, který nakonec bez matčiny ochrany umírá. Autor umně užívá nejen jazyka, ale především kontrastu, šokujícím způsobem upozorňuje na syrové detaily a vyvolává u čtenáře hluboce pesimistické nálady.
Josef Karel Šlejhar (1864 až 1914) nedokončil ze zdravotních důvodů svá studia v Praze, ujal se úřednické práce v cukrovaru a poté, co mu jako dědictví připadl statek v obci Dolní Kalná, strávil právě zde hodně času jako sedlák. V roce 1901 nastoupil jako učitel v Hradci Králové, později v Kolíně a Praze, přičemž toto povolání vykonával až do své smrti.
Šlejharovo dílo pravděpodobně čerpá inspiraci z autorovy životní zkušenosti, jeho celoživotní rodinné i existenční problémy byly téměř jistě jednou z hnacích sil jeho tvorby. Proměnlivá situace v rodinném kruhu a ztráta jistoty a ochrany, kterou symbolizuje smrt biologické matky, je v díle Kuře melancholik jedním z prvních a výchozích motivů.
Ztráta matky pro dítě znamená i ztrátu jistoty a bezpečí.
Děj začíná smrtí a pohřbem matky, malý chlapec zůstává na čas sám se svým otcem. Počátek je laděn až idylickým popisem dítěte, už zde autor užívá kontrastu harmonie přírody s krutým venkovním světem a pozdějšími situacemi. Další kontrastní prvky lze spatřit na jazykové rovině: Šlejhar do suše vyprávěné reality často vkládá zdrobnělá slova, která vypadají velmi nepřirozeně. Často jsou užívána slova jako ručinky, hlavinka nebo kolínka, vesměs se objevují v souvislosti s dítětem a podtrhují jeho bezbrannost.
Společný osud dítěte a kuřete
Jediný tvor na statku, který dítěti rozumí, je slabé, odstrkované a smutné kuře, mládě, jehož jeho matka také nepřijala, přesto je stále plné naivity, hravosti a důvěry. Stejně jako dítě. Postupně se paralela mezi podobným životním osudem kuřete a chlapce stává klíčovým motivem díla, oba jsou odloženi a nehodni povšimnutí, proto se k sobě přimykají.
Dítě a kuře silně spojuje osud nepovedených mláďat.
Nevinnost a snivost dítěte se vyhraňuje vedle zištnosti a bezcitnosti macechy, původně nevlastní tety, kterou si otec brzy po smrti první manželky přivede domů jako další ženu. Teta nejprve dítěti nadbíhá a rozumí mu, po svatbě jej ale chápe již čistě jako přítěž, přestává mu vycházet vstříc. Později macecha chlapce vyloženě trápí a nechává jej strádat tělesně i duševně. Dítě je vyháněno od stolu, spí na slamníku a dostává chatrné oblečení.
Za maminkou
Macešino ubližování se stupňuje a chlapec je oddělen od ostatních, nejraději zůstává s kuřetem na dvoře. Slábne a strádáním se začíná i fyzicky podobat opelichanému hladovému kuřeti. Onemocní a je odnesen do kůlny na slámu. Přání dostat se k matce se vyplňuje, když kůlna i s dítětem chytne a shoří. Život nevinnosti končí šokujícím způsobem, ale v posledních slovech je patrná úleva: „Ticho! Matka jde si pro děcko.“
Vypravěč soudí postavy
Zajímavé je to, jaké stanovisko zaujímá vypravěč. Do děje vstupuje sice pouze nárazově a ne příliš nápadným způsobem, ale zcela jasně přijme k maceše a jejím služebníkům krajně nedůvěřivý postoj. Místy dítě polituje, konejší a upozorňuje na tetinu počáteční přetvářku a odkrývá čtenáři postupně to, že pravý důvod jejího chování byla snaha zalíbit se otci dítěte.
Upřímnost dítěte je v rozporu s tetinou neustálou přetvářkou.
Macechu vypravěč od počátku vidí jako zlou a zákeřnou falešnici. Navenek neudělá nic, co by se dalo odsoudit, ale danou věc prezentuje jako nevyhnutelný čin, jenž poručí provést služebnictvu. Její manžel svou předchozí ženu bil a znásilnil, k té současné se ale chová jemně. Chlapec trpí nezájmem otce a nenávistí náhradní matky. Jedinou další kladnou silou je služka Katla, která má chlapce ráda a pokouší se mu pomoci. Katla je však novou paní domu vyhozena a nahrazena zlou Pepkou.
„Byla hluboká a neprůhledná noc. Myši temně drásaly po kůlně.
Povstalo tu děcko na lůžku. Vidělo ve tmě a slyšelo v tichu smrtelných svých mrákot. To byla ona, již slyšelo a vidělo. Vztáhlo ručinky do tmy, po jasném jejím zjevu z temnot vystupujícím vztáhlo ručinky. „Maminko!“ zašeptaly mroucí rty zvukem opanovavší svrchované naděje. Ticho zas; matka si děcko vzala. Kuře se znepokojilo, zapípalo a úžeji se přivinulo k mrtvému děcku.“(ŠLEJHAR, Josef Karel. Kuře melancholik. Brno: Tribun EU, 2008)
Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.
