John Kennedy Toole: Spolčení hlupců. Spasí výstřední a potrhlý génius svět?

Když se objeví skutečný génius, má tu smůlu, že veškeří hlupci se proti němu spojí. Obtloustlý a potrhlý Ignácius v zelené lovecké ušatce se však nemíní vzdát a ve výborném satirickém románu Johna K. Toola Spolčení hlupců (1985, česky) vyráží do boje za lepší svět.

Ignácius Reilly má pocit, že se proti němu spikl celý svět (včetně neworleánského počasí), Zdroj: wikimedia

Třicetiletý Ignácius Reilly žije v domě se svou matkou, nechává se od ní živit a práci se vyhýbá obloukem. Namísto toho tento vystudovaný akademik tráví den před obrazovkou televize, kriticky komentuje její obsah a následně znechucenost nad obrazem moderní společnosti promítá do stránek své knihy. V ní sepisuje radikální obžalobu systému.

John Kennedy Toole (1937–1981) obdržel posmrtně za knihu Spolčení hlupců Pulitzerovu cenu. Přitom se za svého života potýkal s neuznáním a marně sháněl pro svou knihu vydavatele. To se nakonec podařilo až po Toolově úmrtí jeho matce a výtečný, svérázný a humorný román se stal hitem po celém světě.

V očích Ignácia nenastala doba temna ve středověku, nýbrž až po něm. Řád a smysl byl vystřídán všudypřítomným chaosem, šílenstvím a nevkusem, který si někteří šarlatáni ještě dovolují nazývat osvícením.

Novodobý Don Quijote

Ignácius se cítí být povolán k tomu, aby vyvedl lidi z morálního bláta moderní společnosti. Jen při tom musí ostražitě hlídat svou Achillovu patu, pylorickou záklopku.

Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp. Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklopkami na uši a límcem chránil teplý šál. Celé ošacení odpovídalo všem, byť sebezastřenějším teologickým a geometrickým měřítkům a napovídalo bohatý vnitřní život.

Postava Ignácia je nadsazenou karikaturou znechuceného a nespokojeného člověka, který se dovolává jakýchsi starých dobrých časů. Toole ho vykresluje coby výstředního Dona Quijota, klauna a zvráceného kazatele zároveň. Jeho nevypočitatelné a ztřeštěné počínání líčí tak, že žádná bránice nezůstane při čtení v klidu.

Ignácius se nakonec své slávy dočkal – v New Orleans ho i s jeho nerozlučnou loveckou čapkou zvěčňuje tato socha

Sledem okolností je Ignácius nucen omezit práci na své knize, opustit klid svého staromládeneckého pokoje a vydat se do pobuřujícího a nevkusného světa hledat práci. Svět už nikdy nebude stejný.

Bláznivé panoptikum Ameriky 60. let

Ignácius do maloměšťáckého prostředí New Orleans vtrhne jako velká voda. V textilní továrně, kde dostane na starost práci s kartotékou, se raději než zakládání lístků věnuje podněcování černošských pracovníků ke stávce za lepší pracovní podmínky. V dalším zaměstnání je zase nucen navléci své rozložité tělo do pirátského kostýmu a prodávat párky v rohlíku. Leč Ignácius je toho názoru, že ne každý je hoden toho, aby si od něj směl hot dog koupit.

George, který bloumal ulicí Carondelet s plnou náručí balíčků v hrubém hnědém papíru, zaslechl volání a přistoupil ke gargantuovskému párkaři.

„Hej, zastavte. Dejte mi jeden kousek.“

Ignácius přísně pohlédl na kluka, který se postavil vozíku do cesty. Jeho záklopka protestovala proti uhrům, nerudnému obličeji, který jako by visel na dlouhých, důkladně promaštěných vlasech, proti cigaretě za uchem, akvamarínovému sáčku, elegantním botkám a těsným kalhotám, které se v rozkroku urážlivě vydouvaly v poprznění všech zásad teologie a geometrie.

„Je mi líto,“ odfrkl Ignácius. „Zbývá mi pouze několik málo párků a s těmi musím šetřit. Ustup mi prosím z cesty.“

Potrhlý Ignácius ovšem do svého okolí výborně zapadá. Toole totiž důvěrně známé město líčí se svou zdařilou satirickou břitkostí a nadsázkou. New Orleans připomíná blázinec, jedno velké panoptikum výstředních cvoků. Toole řadou bizarních postav, počínaje extrémně lidumilnou fabrikantkou Levyovou a konče superproamerikánem Robichauxem, dává na frak ideálům tehdejší doby.

Lechtání bránic

Ignácius i Toolova kniha Spolčení hlupců jsou nezapomenutelní. Upřímný, neustávající smích během čtení je toho nejlepším důkazem. Zbývá už jen zjistit, zda se Ignáciovi podaří zachránit svět. Nebo bude nakonec muset být zachraňován on sám svou bývalou přítelkyní a nyní ideologickou odpůrkyní Myrnou před vlastní matkou, které už se synem došla trpělivost a chce ho umístit do blázince?

Zdroj: TOOLE, John Kennedy: Spolčení hlupců. Praha: Odeon, 1985.