2 fotky 
Režisér Jiří Menzel nedávno představil svůj nový film Donšajni. V rámci tohoto procesu procestoval i Spojené státy, kde (mimo jiného) navštívil i česká centra. V jeho plném programu se nám podařilo zeptat se ho na několik otázek týkajících se jeho tvorby.
Jiří Menzel. Zdroj: MediaPro Pictures, foto: Martin Špelda
Je to sedm let, co do kin přišel snímek Obsluhoval jsem anglického krále. Oscarový režisér Jiří Menzel se vrátil do režisérského křesla a jeho novým počinem se stal film Donšajni, který měl premiéru 26. září a právě běží v kinech.
Donšajni má být „prostopášná komedie o vášni k životu, hudbě a k ženám“ a představí se v něm slavná jména jako Jan Hartl, Libuše Šafránková, Martin Huba či Jiřina Jirásková.
Nedávno jste přicestoval ze Spojených států amerických, kde jste představil svůj film Donšajni, mimo jiné i v Českém centru v New Yorku. Máte už na film nějaké ohlasy od krajanů žijících v USA?
Film se promítal ve Washingtonu a v New Yorku v prostorách Českého centra v několika projekcích. Vidělo ho zhruba asi tisíc diváků, z poloviny to byli Čechoameričané, zbytek američtí diváci. Film byl velmi dobře přijat, byl oceněn jeho humor a humánní obsah.
Váš film už měl navíc světovou premiéru v Montrealu a v souvislosti s ním o vás napsala kanadská kritika milou poznámku, že jste režisér, „který svým starosvětským stylem dokáže najít způsob, jak ženské postavy vyzdvihnout na piedestal, aniž by je obral o důstojnost a inteligenci“. Souhlasíte s touhle definicí? Protože mám dojem, že postavy v současných filmech důstojností zrovna neoplývají…
Kritici většinou nemívají pravdu, ale s touto definicí souhlasím.
U filmu Donšajni jste se poprvé ujal i role scenáristy. Jak vás tato role bavila, a proč jste se k takovému autorskému kroku odhodlal až nyní?
Byl jsem zvědav, jestli to dokážu. Bavilo mne to, ale bylo to pro mne hodně namáhavé.
Jiří Menzel na natáčení Donšajnů. Zdroj: MediaPro Pictures, foto Martin Špelda
Jednou z vašich prvních filmových prací byla povídka Zločin v dívčí škole ve stejnojmenném filmu podle detektivních příběhů Josefa Škvoreckého. Nelákalo vás se ještě někdy k žánru detektivky vrátit?
Rád bych, ale sám se neumím rozhodnout, kterou bych měl natočit.
Jak se vám spolupracovalo s Lubomírem Lipským? Byl to váš nápad ho trochu netypicky obsadit do role detektiva?
S Lubomírem se pracuje dobře, je to profesionál a rád bych s ním ještě pracoval. Jeho obsazení bylo rozhodnuto dřív, než jsem dostal nabídku, abych natočil jednu z povídek, které spojovala právě jeho postava poručíka Borůvky.
Ačkoliv jste rodilý Pražan, většina vašich filmů se odehrává mimo hlavní město. Neměl jste v plánu natočit nějaký film, který by se celý odehrával v současné Praze?
Neměl jsem nikdy žádný plán, co bych chtěl dělat. Pracoval jsem vždy na návrh Studia nebo nějaké produkce.
Před časem se mi do rukou dostala vaše kniha „Tak nevím“, v níž se formou esejí zamýšlíte nad současnými problémy společnosti od nevychovanosti, přes „mediální masáž“ až po výchovu rodičů. Mám dojem, že ta knížka je přímo studnice materiálu pro filmové médium… Nepřemýšlel jste někdy o filmu, který by donutil lidi přemýšlet tak, jako to dokážou vaše eseje?
Nikdy bych nechtěl někoho nutit, zejména ne k přemýšlení. A už vůbec ne filmem.
