3 fotky 
!Reportáž!Kniha, která vás nadchne poetikou svých příběhů. Takový je komiks Pavla Čecha, který nese název Dědečkové. Jeho křest se uskutečnil 19. listopadu v knihkupectví a kavárně Řehoře Samsy v centru Prahy. Hrdým kmotrem knihy se stal její „jmenovec“ Jiří Dědeček.
Jiří Dědeček, Zdroj: booklet desky Prší nám do campari
Do knihkupectví Řehoře Samsy se poprvé dostanete snadno a rychle, anebo omylem. A kdykoliv ho budete hledat příště, bude to problém. Jde o cestu typu skrz skříň jako do Narnie. Někdy to jde a někdy prostě ne. Ale když už knihkupectví najdete, budete zírat jako návštěvníci té kouzelné země. Na neskutečně malém prostoru se totiž podařilo vybudovat nápadité knihkupectví a kavárnu v jednom.
U Samsů mají dva v jednom
Místo je to velmi útulné, ale jak už bylo řečeno velmi malé. Proto si myslím, že není pro křest knihy příliš vhodné. Vnitřní prostory jsou rozděleny do dvou otevřených místností, přičemž ta první je spíše knihkupectvím a ta druhá spíše kavárnou. Přechodem mezi nimi je barový pult. Vaši pozornost určitě upoutá výtvarná aplikace na zdi od Pavla Růta, jehož ilustrace znáte třeba z románů Miloše Urbana.
V pět hodin odpoledne jsou prostory Samsovy kavárny již docela plné a tak si Ondřej Müler, programový ředitel nakladatelství Albatros, bere do ruky mikrofon a představí nejprve sebe a poté i křtěnou knihu. Nezapomene zmínit ani kolegy stojící vedle něho – autora knihy Pavla Čecha, komiksového publicistu a scénáristu Tomáše Prokůpka a básníka a písničkáře Jiřího Dědečka.
Dědečkové, které má každé jejich vnouče rádo, Zdroj: sxc.hu
A pokračuje: „Jsem moc rád, že kniha vychází právě v nakladatelství Albatros. Tím, že ji vydáváme, splácíme dluh nejen svým dědečkům, ale i všem ostatním.“ Po krátké pauze s mírným úsměvem dodává: „Babičky jsou samozřejmě také důležité, možná tedy vyjde i pokračování.“
„Co se týče dědečků, mám takový pocit, že jsme si nestačili říct všechno, co jsme chtěli. Že tam pořád zůstává něco nedopovězeného. A hlavně, každý byl něčím zvláštní, buď měl nějakou svou průpovídku, nebo určitý způsob chování. Prostě něco, co si z něj silně zapamatujeme. Třeba můj druhý dědeček mi vždycky říkal: ,Drž vysoko prapor svobody!‘ To mi bylo asi tak šestnáct,“ říká Müller.
Becherovka je univerzálním lékem
Mikrofon dále putuje k Pavlu Čechovi. „Své dědečky jsem bohužel poznat nestačil, po jednom mi zbyly dvě fotografie a po druhém jen jedna. Dětství jsem tak prožíval spíše s babičkou, která mi dávala cenné rady do života. Jako třeba: ,Když po tobě bude někdo někdy něco chtít, tak mu řekni, že to neumíš.‘ A od druhé třídy mě léčila Becherovkou.“ Za tradiční české léčebné metody odmění publikum Čechovu babičku smíchem. Autor dále mluví o práci na knize, která mu prý šla od ruky. Podle jeho slov ale i přesto titul vznikal poměrně dlouho.
To když jsem…
Poté přichází na řadu Jiří Dědeček: „Jsem rád, že se mohu zúčastnit křtu knihy, která koresponduje s mým příjmením, to jsem ostatně akceptoval až v šestnácti letech,“ říká a s úsměvem dodává, „a s ním přijal i jeho výhody. Nemám bohužel žádnou píseň explicitně pojmenovanou Dědečkové nebo podobně. Složil jsem ale jednu, která se jmenuje To když jsem… Jedná se v ní o vzpomínání starého muže. Polít tu knihu nějakým chlastem by byla škoda,“ dodává závěrem písničkář a předseda českého PEN Klubu.
Je velká škoda, že se vystoupení písničkáře Dědečka smrsklo jen na tu jednu píseň. Osobně jsem čekala trochu víc a křtu samotnému uškodilo jeho velmi krátké a vůbec silně nezorganizovaným dojmem působící vystoupení. Akci také ubralo na celistvosti a atmosféře to, že se ke knize nijak blíže nevyjádřil Tomáš Prokůpek jako komiksový publicista. Vhodně by tak doplnil duo nakladatel – autor.
Kreslené příběhy, které se vás dotknou
Po Dědečkově písni následovalo obligátní podepisování titulů autorem: ten byl velmi příjemný a k věnování většinou ještě dokreslil nějakou malou či větší ilustraci. Na otázku, kdy přišel první impuls k vytvoření knihy právě o dědečcích, odpověděl: „Impuls, to nevím… asi nepřišel. Já mám v hlavě totiž takových nápadů na knihy dost. Prostě mě bavilo a stále baví kreslit dědečky. Také možná proto, že jsem žádného neměl. Asi bych si vzpomněl, kdy přišel nápad na první a druhý příběh, ale o nějakém impulzu se mluvit nedá.“
Kniha samotná je kouzelná, styl, jakým jsou jednotlivé příběhy nakresleny je jedinečný a s ničím nezaměnitelný. Většina příběhů je velmi milá, poetická a úsměvná, autor ale nezůstává jen u toho a připomene třeba i smutné téma druhé světové války. Každý z devíti příběhů je originální a na čtenáře zapůsobí. Jsou totiž zábleskem světla v dnešním světě tmy, kde se na stáří pohlíží už jen negativně.
