Menu
TOPZINE.cz
Literární klub

Jiří Dědeček: Bělorusko už se nezdá být absolutně sevřené a totalitní, ale ještě není svobodné

Eva Marková

Eva Marková

20. 2. 2011

!Rozhovor!Když jsem si s Jiřím Dědečkem domlouvala termín rozhovoru, dovolala jsem se mu do Běloruska. A tak se i náš rozhovor stočil k současnému dění v Bělorusku, přičemž jsme samozřejmě nemohli vynechat povídání o aktivitách Penklubu, jehož České centrum Jiří Dědeček řídí. Protože si tykáme, ponechali jsme tuto formu oslovení i v rozhovoru.

FOTO: Veronique Ovaldé, Jiří Dědeček

Na podzim 1971 jsi začal studovat žurnalistiku, ale velmi rychle jsi odtamtud přešel na Filozofickou fakultu. Mrzelo tě někdy, že ses nestal novinářem z povolání?

Když to tak vezmeš, já stejně s žurnalistikou vždycky trošku koketoval. Psal jsem fejetony ještě pro Svobodnou Evropu, BBC, Lidovky i Hospodářské noviny, tu a tam napíšu nějaký článek, v Hostu mi nedávno vyšla esej o kubánském disentu. Ale že jsem nikdy nebyl zaměstnaný v redakci a nebyl zodpovědný za to, jaké číslo zítra nebo příští týden vyjde, toho tedy vůbec nelituji! Navíc po krátkodobém vzepětí v 90. letech, kdy to vypadalo, že se všichni budeme snažit být báječní a říkat pravdu, se žurnalistika opět dostala do područí či služeb různých lidí a zájmových skupin, takže opravdu nemám čeho litovat.

Navíc si myslím, že jako písničkář a v posledních letech i předseda českého Penklubu zmůžeš daleko víc.

Možná… Jsem občan, který se k některým věcem chce vyjádřit a který věří spíš v účinek přímého činu, než v dopad novinového článku nebo fejetonu. Tady mám jako předseda Penklubu mnohem větší možnosti. A ty mé fejetony bývaly beztak hodně subjektivně podbarveny. Nebyly to žádné deklarace, s nimiž by se mohli všichni ztotožnit, spíš specifické náhledy na skutečnost. Lidé na ně reagovali, často mi psali a říkali, co se jim na nich líbí. Neoslovovaly však masy, stejně jako všechny mé názory a má tvorba, které se pohybují na okraji společnosti a zájmu.

FOTO: Podzimní knižní veletrh

Autorský prodej na stánku českého PEN Klubu během Podzimního knižního veletrhu, prodává předseda Jiří Dědeček, Zdroj: archiv PEN Klubu

Mluvíš o tom, že činy mají větší dopad než slova. Mezinárodní PEN vyzývá, aby lidé, kteří chtějí vyjádřit podporu vězněným Bělorusům, poslali Lukašenkovi dopis žádající propuštění vězněných demonstrantů. Může to mít nějaký vliv?

Myslím, že nevelký. Ale může to mít význam pro člověka, který ten dopis napíše. Uleví se mu. Vzpomínám si, že když byl Havel těsně před revolucí ve vězení, potkal jsem na hlavní poště Olgu Havlovou a ptal se jí, co můžu pro Václava udělat. A ona říkala, ať mu pošlu pohlednici, že ho to potěší. Tak jsem šel a poslal mu do kriminálu koresponďák. Trochu mi to pomohlo vyrovnat se se špatným svědomím člověka, který je v komunismu na svobodě a dostává od státu peníze.

Aby jednotliví občané psali dopisy na běloruské, čínské a podobné ambasády, to asi valný konkrétní dopad nemá. Tam je určitě vyhazují rovnou do koše… Pokud však přijde dopis od významnější instituce jako je Havlova kancelář nebo Penklub, je nutné podepsat jeho příjem, mnohdy se takový dopis předává osobně, jsou u toho i média. Takové akce už jistý, i když nepatrný tlak na danou zemi vyvíjejí, protože ovlivňují její obraz v zahraničí. Tímto způsobem ostatně pracuje i Výbor pro vězněné spisovatele, který u nás vede Markéta Hejkalová: píšeme, podepisuje, posíláme… Ale je nutné dělat i jiné věci.

Například?

Vozit tam zbraně pro ty podloudníky, rozvraceče a podobně.

Aha, tak proto jsi teď byl v Bělorusku…

(smích) Já se v rámci projektu Knihovnička Penklubu, na kterém spolupracujeme s Člověkem v tísni, snažím dělat drobnou, konkrétní a hmatatelnou práci. Někam jedu, přivezu si odtamtud rukopis, který se u nás přeloží, vydá se dvojjazyčně a pak se pašuje zpět do země původu, kde se podloudně šíří.

Takže sis jel pro nějaký rukopis i do Běloruska?

Ano, poprosil jsem své kolegy, aby mi sestavili antologii odbojné běloruské poezie. Ne nutně politické, spíš nonkonformní, v jejímž čele budou Njakljajev a Orlov, kteří zrovna teď sedí v kriminále.

Víš, rozpor mezi slovy a činy jsem pocítil na vlastní kůži už mnohokrát, když jsem na kongresech hledal pomoc pro naši činnost u kolegů v zahraničí. Vždycky byl každý ochoten sepsat nějakou deklaraci proti potlačování lidských práv tam či tam a připojit statečně svůj podpis, smutných příležitostí je v tomto světě dost. Ale když jsem třeba chtěl, aby se mnou nebo místo mne někdo vyrazil do nějaké nedemokratické země, ať to byla Kuba nebo Bělorusko, a přivezl tam pomoc konkrétním lidem, statečnost se změnila v obezřetnost a státnickou rozvážnost: teď není vhodná doba, jenom bychom přilévali oleje do ohně, postoj naší vlády je jiný, spíše věci ublížíme, než abychom něčemu pomohli… Ty obavy, jak se ukázalo, se nikdy nezakládaly na pravdě.

Bibliografie Knihovničky Penklubu a Člověka v Tísni:

Olivera, JorgeNa těle i na duši / En cuerpo y alma. Česko-španělská verze. Překlad Michaela Bernkopfová. Praha: Olga and Oleg Krylov Publishers, 2008.

Aríf, AhmedTouhou po tobě mi pouta zrezavěla / Hasretínden prangalar eskíttím. Česko-turecká verze. Překlad Yekta Uzunoglu, přebásnil Václav Daněk. Praha: Olga and Oleg Krylov Publishers, 2009.

Olivera, JorgeDans le corps et lame / En cuerpo y alma. Francouzsko-španělská verze. Franouzský překlad Anna Křížová. Praha: Galén, 2010.

 

Xiaobo, LiuOd Charty 77 k Chartě 2008, Život v pravdě /From Charter 1977 to Charter 2008, Life in Truth. Česko-anglická verze. Překlad Olga Lomová et al. Praha: Olga and Oleg Krylov Publishers, 2010.

Xiaobo, LiuOd Charty 77 k Chartě 2008, Život v pravdě. Česká verze. Překlad Olga Lomová et al. Praha: Olga and Oleg Krylov Publishers, 2011.

/Připravuje se také syrská poezie Husama Melhema, výbor z běloruské poezie, výbor z čínské poezie…/

Vezl jsi do Běloruska nějakou materiální pomoc?

Ano. Po alarmujících zprávách, které uveřejnil Mezinárodní PEN, jsme nevěděli, jak jsou tam vybaveni a v jakých podmínkách fungují. Měli jsme informaci, že policie udělala razii v jejich Penklubu a zabavila počítače. Daroval jsem tedy ze svého netbook a myš, jeden z našich sponzorů přidal web kameru, prázdná cédéčka a flash disky, další přidali na ambasádě ve Varšavě a já jim to vezl jako dárek. Když jsem však viděl, s jakou technikou pracují, skoro jsem se styděl dárek vybalit, protože to bylo, jako kdybych anglickým ostrovanům vezl korálky a zrcátka. Ale netbook nakonec našel svého adresáta: mají totiž handicapovanou členku, která je připoutána na vozík a potřebovala něco lehkého na klín, a tak teď alespoň může komunikovat se světem.

Jak to tedy v Bělorusku vypadá měsíc po prezidentských volbách?

Pro běžného turistu, který přijede do Běloruska tak jako já autem, představuje země trošku chaotický pokus o demokracii podobný situaci, která tu byla na přelomu let 1989 a 1990, než byl Havel zvolen prezidentem. Už se nezdá být absolutně sevřené a totalitní, ale ještě není svobodné. Hlavní problém bude nejspíš v tom, že v prosinci protestovalo jen třicet až čtyřicet tisíc lidí a že se jich víc zatím asi neposbírá, jak smutně konstatují moji přátelé. Populistický prezident má stále silnou podporu obyvatelstva. Ale v Brestu i v Minsku, jak jsem zjistil, (a prý po celém Bělorusku) plně a svobodně funguje internet, což je veliká díra do totality, to by si měl Lukašenko ohlídat. Všude se dá platit Visa kartou, jsou tam mcdonaldy, pomalu se tam prosazují mezinárodní petrolejářské společnosti. Tyto globalizační jevy byly pro mě v devadesátém roce potvrzením, že už nás západ bolševikům nevrátí. Doufám, že v Bělorusku by to mohlo znamenat totéž.

A jaká je situace v Minsku samotném?

Překvapilo mě, že se Lukašenko, krom těch zmanipulovaných voleb, nedere do popředí: jeho jméno nenesou ani ulice, ani náměstí, neshlíží z billboardů, nemá sochy… Čekal jsem všechny typické rysy kultu osobnosti. Když jsem tam přijel, už bylo uklizeno, a náměstí, kde se demonstrovalo, bylo polité vodou a bruslily na něm děti, vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Nikde nebyly vidět policejní hlídky nebo obrněné vozy, město si žilo svým klidně mrazivým životem. A pokud má někdo rád stalinistickou architekturu, tak pro něj má Minsk svůj půvab. Jsou tam i soukromé hospody a evropské ceny.

Nikdo mě nesledoval, nikdo mě neobtěžoval, alespoň jsem si nevšiml. Moji přátelé z běloruského Penklubu mi ukázali své zázemí, které je větší než naše pražské. Prostory v přízemí jednoho domu sdílejí s redakcí nezávislých novin, v Minsku funguje i nezávislé knihkupectví a galerie, kde probíhají nonkonformní střetnutí, autorská čtení a koncerty. Dělal jsem rozhovor pro nezávislou běloruskou televizi i rádio, které odtud vysílá pro celé Bělorusko. Mohlo by se tedy zdát, že situace není až tak tragická. Kdyby ovšem nesedělo v kriminále 600 lidí a kdyby zásah proti demonstrantům nebyl tak brutální… Literáti, s nimiž jsem se setkal, vidí však situaci nadějně, domnívají se, že snad Njakljajev už je v lepším zdravotním stavu, protože Lukašenkův režim si nemůže dovolit mučedníka, a doufají, že všichni vězni budou brzy propuštěni. Zní to celkem logicky, pokud ovšem jejich prezident potřebuje nějakou logiku respektovat…

Jiří Dědeček (*1953) je básník, písničkář, překladatel. Vystudoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a FAMU, obor scénáristika, dramaturgie. V letech 1974-1985 tvořil autorské duo spolu s Janem Burianem, poté začal vystupovat sám, roku 2009 založil kapelu Úterý. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu, externě vyučuje Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Se svou ženou, spisovatelkou Terezou Brdečkovou, má 2 dcery.

Je autorem či spoluautorem více jak padesátky knih a desek, souborné vydání několika jeho sbírek a do té doby nevydaných písňových textů nese název Blues pro slušný lidi. Napsal román Snídaně se psem (2009), v loňském roce spolu s kapelou Úterý natočil CD Prší nám do campari. V nakladatelství Galén jsou k vydání připraveny jeho juvenilie.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Jiří Dědeček: Bělorusko už se nezdá být absolutně sevřené a totalitní, ale ještě není svobodné