Jednodenní con o Praze, upírech a temných zákoutích nejenom úzkých uliček, CONiáš 2009

Con s podtitulem Praha pod Prahou. Dorazili slavní autoři, upíři, temné síly a alespoň sto dvacet diváků. Mluvilo se o upírech, magii, temných zákoutích, podzemí, filmech a knihách, které tyto věci obsahují. Prostě con, na který se vyplatilo těšit.

Městská knihovna v Praze pořádala dne 3. 10. již potřetí v řadě jednodenní con s podtitulem Praha pod Prahou. Z názvu je patrné, že buď šlo o setkání zaměřené na pražský kanalizační systém s obytnými komplexy bezdomovců anebo o sérii přednášek o městské fantasy, upírech a dalších moderních směrem, kam se autoři ubírají. Program nabízel skutečně lákavou podívanou, a proto jsem vyslyšel volání a do Prahy také dorazil.

Cesta nezačala právě nejlépe a složitou síť spojů, kterou jsem se měl dostat na místo určené, pokazil už první autobus, který mi úspěšně ujel. Improvizací jsem se ale dostal až na hlavní nádraží a odtamtud už to byl k městské knihovně kousek. Ke knihovně dorážím jen s mírným zpožděním.

Návštěvníků bylo opravdu hodně

V malém sále právě Michael Bronec přednášel o tom, jaké to je, být vydavatelem knih. V programu sice bylo napsáno „Beseda s vybranými hosty“, ale za stolkem seděl pouze Michael a bohatě to stačilo. Dotazy posluchačů směřovali jeho vyprávění směrem, který oni sami chtěli. Témata jsou různá, ale zazní i krásná myšlenka, že v době po převratu, kdy vzniklo nakladatelství Straky na vrbě, bylo vydávání českých autorů „kuriozitou“, na kterou byl každý zvědavý, čímž Straky vlastně odstartovaly boom tuzemských autorů. Další témata byla již trochu ohraná – „Jsem-li mladý, začínající, neznámý spisovatel, jak to zařídit, abych vyšel knižně?“ Od tohoto tématu už byl jen krůček k tomu, aby se hovor přenesl na téma soutěže O železnou rukavici lorda Trollslayera. Bronec prozradil, že počínaje letošním rokem nevyjde sborník povídek pod již zavedeným jménem Drakobijci, nyní již s pořadovým číslem XI, ale pod úplně odlišným názvem Žoldnéři fantasy. Nezbývá tedy, než počkat na chystaný Minicon-Knížkon, na kterém je soutěž již tradičně slavnostně uzavřena vyhlášením vítězů.

Využil jsem toho, že se celý con koná jen v jediné místnosti a to navíc na sedadlech přímo určených pro přednášky, tudíž jsem v řadě kdesi uprostřed začal kempovat a na pohodlný stolek vybalil všechno, co mě napadlo si na con vzít.

Když Michael skončil, konečně jsem zjistil, že celý con moderuje Martin D. Antonín. Na programu to sice bylo napsané, ale já bylo až dole a tam jsem nikdy nedočetl. Martin nejenom že každému přednášejícímu poděkoval, ale také předal drobnou pozornost od knihovny v podobě malé, zavřené krabičky s různobarevnými stuhami. Nepodařilo se mi ale zjistit, co se uvnitř skrývá.

Šťastná výherkyně odznáčku městské knihovny

Na řadě byl Michal Langr se svojí odlehčenou přednáškou o Praze ve filmu. Odlehčená skutečně byla. Už na úvod se pochlubil, že má doma přes dva a půl tisíce snímků a o filmu jako takovém ví úplně vše, čímž ovšem mě a polovinu sálu podnítil k tomu, aby dával ještě větší pozor, jestli skutečně ví všechno. Věděl, ale až na drobný detail, že si nedokázal vzpomenout na jméno Angeliny Jolie.

Své povídání začal drobným testem a za správné odpovědi odměňoval výherce odznáčky s logem nového projektu městské knihovny K4U. Otázky prověřovaly znalost filmové produkce, anebo znalost oficiálního webu CONiáše na stránkách knihovny, kde tento test byl v elektronické podobě. Michal nepřednášel v pravém slova smyslu, ale pečlivě vybral a na internetu vyhledal velké množství fotografií z filmů, ve kterých figuruje naše slavná metropole buď v roli sebe sama popřípadě jiného města dle potřeb filmařů. Praha byla skutečně vším – Budapeští ve snímku Van Helsing, Curychem v Mision Imposible a dokonce se jako perlička objevila na plakátu k upířině Underword, kde se na pozadí plakátu nachází celé Hradčany, ačkoliv snímek nemá s Prahou nic společného a nebyl tu ani točen. Při zmínce o filmu Otčina diváci zpozorněli, protože Langr prozradil, že v Čechách nikdy nevyšla, ale je na internetu, a půlka sálu si začala dělat poznámky. Řeč se také stočila na velkého českého herce malých anglických rolí Marka Vašuta, kterého lze při troše pozornosti nalézt skutečně všude.

Po udělení sladké odměny (čímž se částečně vysvětlil obsah každé zavřené krabičky) a potlesku nastoupilo ke stolku přednášející duo ve složení Jiří Wolker Procházka a Vlado Ríša. Sotva dosedl, JWP okamžitě všechny v sále upozornil, že to, co drží v ruce, není nic jiného, než napěněné ice tea, což Ríša komentoval dodatkem: „Značky Gambrinus.“

Vlado Ríša za stolem, JWP na „pohodlněšjí“ zemi

Oba dva vyprávěli o tom, jak je Praha velice inspiračním místem, jakou má atmosféru, plnou tajemna, křivolakých uliček a také prostoru. Procházka to uváděl na příkladu, že v jeho rodné Kutné Hoře se dá celé město přejít za necelých dvacet minut, což se pro divokou automobilovou honičku nehodí. Oba dva si ze sebe utahovali a vůbec se jejich vyprávění neslo v uvolněné, bodré atmosféře, kdy si občas skákali do řeči, navzájem se pomlouvali a postupně tak utíkali od témat, kterých se měli držet. Vlado se ukázal, jako dobrý záchytný bod, který vždy po určité chvíli vrátil provaz vyprávění do správných kolejí, aby odtamtud vypravil další vlak volných a zajímavých asociací, které pilotoval jeho kolega Jiří a sál jen čekal, co dalšího z něj vypadne. Z této přednášky jsem si také odnesl zjištění, že na obálce Ríšovy knihy Stryga se nachází on a jeho syn a na jednom z jeho Conanů je naopak hlava Procházky. Jméno knihy jsem ale přeslechl.

Když oba dva odešli z pódia, na jejich místo se dostal velice očekávaný Pavel Renčín, který se dá považovat za jednoho z předních, ne-li v této době nejpřednějšího, autora české městské fantasy. S sebou si kromě plakátů přinesl i velkou zásobu konzerv, zpočátku jsem nechápal proč.

Soutěžící v záludném kvízu Pavla Renčína i s výhrami

Jeho povídání začalo opět netradičně. Pavel nejprve coby pověřenec Prahy přednesl nótu, co dělat, když přijdou Nebezpečné časy a co mají lidé dělat. Text čte tak sugestivně, že se ještě na tom místě rozhoduji si doma vyhloubit pod sklepem atomový kryt a začnu chodit na karate, sportovní střelbu a kurzy šití, pletení a první pomoci.

Konečně pak došlo na inkriminované konzervy vyrovnané na stole. Jednak tam byly pro názornost celé nóty, že je vše myšleno zcela vážně a zároveň to byly i ceny za správné odpovědi na otázky, které Pavel směřoval na své dva romány Labyrint a Zlatý kříž. Z původně plánovaného počtu dvou soutěžících se jejich počet rozrostl na čtyři, kteří si mezi sebou rozdělili ovocno-zeleninové konzervy vcelku rovným dílem.

Pavel Renčín v obležení fanioušků

Po soutěži Pavel konečně přistoupil k samotné přednášce. Koukl jsem na hodinky a zjistil, že soutěží ztratil spoustu času a byl tak zvědavý, kolik toho bude muset vypustit, aby se vešel do časového limitu a o moc nepřetáhl. Bylo však vidět, že Pavel měl vše pečlivě promyšlené, protože jeho přednáška je velice pečlivě strukturovaná, u všeho se zastavil jen na chvíli a sám sebe hnal dál, aby stihl vše v rozumně časové míře a zároveň srozumitelnosti. Prostě ukázková přednáška, ve které zmínil jak svoji plánovanou trilogii Městské války tak Labyrint, coby zatím unikátní projekt tohoto ražení u nás a vůbec i ve světové literatuře. Zároveň povídal i o subžánru městské fantasy, proč jej tolik přitahuje a co nabízí. Najednou jsem litoval, že nepřetahuje, protože by se dal poslouchat hodiny a ne jen čtyřicet minut.Po přednášce rozdal Pavel, obklopen fanoušky, několik podepsaných plakátů a odešel.

Využil jsem drobné pauzy a ztratil se v prostoru knihovny. Prohlížel jsem nabídku knih z produkce Strak na vrbě, více mě ale zaujaly antikvární výtisky, při jejichž prohlížení jsem porušil své předsevzetí nekoupit žádnou knížku a kupuju rovnou dvě. U nabídky všemožných rekvizit pro LARP z krámku U Hobitů jsem se zastavil jen zběžně. Nabídka byla sice lákavá, ale peněz málo, tak jsem se raději sunul dál, abych náhodou nějak neodolal a pak toho litoval. Zároveň jsem také pátral po původci podivného randálu, který občas připomínal hudbu, který se linul celou knihovnou a zvukotěsné stěny malého sálu měly co dělat, aby ho odfiltrovaly. Každopádně jsem si byl jistý, že jsem zaslechl i „Jede, jede mašinka.“

Živý ruch před malým sálem, v davu se dá rozeznat Vlado Ríša, Egon Čierny a Míla Linc

Odpověď se nacházela hned ve vedlejším sále, který si pro koncert pro dětské publikum vyhlédla skupina Maxim Turbulenc. Zároveň s tím jsem zjistil, že za skleněnými dveřmi se na čtyřech stolech hraje i karetní hra Magic: The Gathering.

Nehlídal jsem si čas, takže v sále už začala přednáška Petry Neomillnerové, které nebyla o ničem jiném, než o upírech. Zpočátku se Petra rozpovídala o svém psaní celkově, proč je její tvorba taková, jaká je: hodně krvavá, plná sexu a tak hojná. V loňském roce totiž vyšly Petře čtyři knihy. Následně své povídání stočila na svoji nejslavnější hrdinku Tinu Salo, která dokonce dle knihy bydlí v těsném sousedství městské knihovny. Do jejího domova následně pozvala všechny přítomné na afterpárty po křtu její knihy Dítě skály, který byl na programu CONiáše od sedmi hodin.

Upírka Petra Neomillnerová

O upírech se mluvilo konkrétně i obecně, například proč jsou tak lascivní a peleší se prakticky v každé knize. Petra to vysvětluje na příkladu, že zhruba již od desátého století mizí koncept upíra coby krvelačné bestie a vzniká ideál upíra postelového přeborníka s občasnými krvavými choutkami, který vrcholí v současné literatuře. Během této přednášky došlo také k jednomu velikému odhalení. Ano, Petra Neomillnerová JE upír. Sama se přiznala a za její odvahu se doznat ji sál odměnil potleskem.

Když dorazil Jan Kantůrek, v sále se opět rozlila atmosféra pratchettovské Zeměplochy. V první části přednášky vyslovil překladatel velice zajímavou myšlenku, že Praha skutečně může být vzorem pro nejznámější zeměplošské město Ankh-Morpork, což dokazuje i mapa této metropole města, velice podobná mapě našeho hlavního sídla. Jak sám Jan Kantůrek poznamenal, na každém conu čte, tak bude číst i zde, a přečetl několik úryvků z knih Terryho Pratcheta.

Jan Kantůrek a v pozadí moderátor CONiáše Martin D. Antonín

Po jeho přednášce vyhlásil moderátor Martin krátkou přestávku před dalším programem, na který jsem už nemohl čekat a musel se vytratit na metro, vlak, autobus a pochod pěšky domů. Utekla mi tedy jak panelová diskuse s autory, kteří již přednášeli i povídání o Černé sanitce a pražských LARPech, na které jsem se tak těšil. Na vlakovém nádraží ještě zběžně zabíhám do tamního knihkupectví a tam prohledávám obálky knih s Conanem od Vlada Ríši, zda mluvil pravdu o Procházkově hlavě. Byla tam! V knize Conan a srdce Pteionu stíná hrdinný Conan s anonymní tváří hořícího čaroděje, jehož letící hlava skutečně připomíná tu, kterou má na svých ramenou JWP. Pochopitelně bez brýlí.

Letošní CONiáš probíhal ve velice dobré a pohodové atmosféře. Přednášejícím není co vytknout a je třeba je naopak velice pochválit. Témata byla živá, aktuální a velice dobře zpracovaná, takže Praha pod Prahou vyzdvihuje laťku dost vysoko na to, aby ji další CONiášové překonali. Uvidíme, jak se tomu čtvrtému v pořadí povede.