Jean-Paul Sartre: Zeď. Všechny útěky jsou zastaveny Zdí

FOTO: Zeď

Pět existencialistických povídek, které spojuje jeden motiv – zeď. A u Jean-Paula Sartra pouze zbourání této zdi znamená útěk a výhru nad vlastním osudem.

FOTO: Jean-Paul Sartre
Jean-Paul Sartre byl významný francouzský filozof a spisovatel. Zdroj: Wikimedia

Sbírka pěti novel vyšla pod názvem Zeď (Le Mur) poprvé roku 1939. Povídky vznikaly postupně v průběhu tří let a některé z nich byly nejdříve otištěny samostatně. Přesto jsou příběhy provázány stejnou tematikou: bojem s vlastní existencí a snahou překonat hranici, která nás dělí od naplnění svých tužeb. Autorem je Jean-Paul Sartre, nejvýznamnější francouzský představitel ateistického existencialismu.

Jean-Paul Sartre byl francouzský filozof, dramatik, prozaik a publicista. Narodil se v Paříži roku 1905. Když mu byly dva roky, zemřel mu otec. Během svých filozofických studií se seznámil s dílem Karla Marxe, Georga Fridricha Hegela a Friedricha Nietzscheho. Účastnil se druhé světové války, hojně cestoval a pořádal přednášky po celé Evropě. Jeho politické postoje se přibližovaly komunistické straně a začal spolupracovat s levicovým hnutím Résistance. Sartrovou celoživotní partnerkou byla Simone de Beauvoir, spisovatelka a významná osobnost feministického hnutí. V roce 1964 odmítl Nobelovu cenu. Mezi Sartrova nejvýznamnější díla patří Bytí a nicota, Existencialismus je humanismus a román Nevolnost.

Ve sbírce Zeď již můžeme pozorovat rysy budoucí Sartrovy existencialistické filozofie. Stejně jako lidstvo, tak i Sartrovy postavy jsou plně odpovědny za to, čím jsou, a všechno závisí pouze na jejich vůli. V uzavřených prostorech sklepů a obývacích pokojů pozorujeme zápas hlavních hrdinů se svou vlastní existencí a snahu o seberealizaci. Přesto se zdá, jako by se v každé povídce svět podřizoval způsobu myšlení hlavní postavy, a vytvářel tak iluzi subjektivity.

Sartre píše čtivě, soustředí se na příběh a užívá rozmanitých jazykových prostředků. Jeho postavy jsou lidské, se všemi svými slabostmi a neřestmi. Autor není pouze dobrým spisovatelem, ale rovněž psychologem, který dokáže psát o obyčejných lidech jedinečným způsobem.

Zeď a ironie existence

Titulní povídka knihy Zeď se odehrává během španělské občanské války. Tři levicoví liberální vojáci jsou bez řádného procesu odsouzeni k smrti. Zastřeleni mají být následující ráno. Vojáci jsou různé národnosti i charakteru, tudíž čtenář může pozorovat rozmanité reakce na vědomí nevyhnutelné smrti.

Vzpomínky na život a své hříchy v prostředí tmavé a tiché cely přináší odsouzencům zdání, že jsou již mrtvi. Přítomen je i belgický lékař, kterého pouze zajímají fyziologické změny odsouzených vojáků hodiny před smrtí. Anarchisté se tedy stávají pouhými kusy masa, které zatím vykazují jisté známky života.

„Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.“

Dva vojáci jsou ráno odvedeni na popraviště, zatímco hlavní hrdina Pablo zjišťuje, že se nachází v jiné cele a živ. Později je vyslýchán –věznitelé chtějí zjistit, kde se ukrývá vůdce anarchistické skupiny. Jelikož Pablo o úkrytu ví a zároveň si uvědomuje, že nemá co ztratit, s lehkovážností odsouzence nepřátelským vojákům sděluje, že vůdce skupiny se ukrývá na hřbitově.

Se skličujícím strachem, avšak i úsměvem na rtech, je odveden na dvůr, kde čeká na svou smrt. S překvapením  zjišťuje, že místo popravy jej čeká propuštění. Velitel skupiny totiž nakonec změnil místo svého úkrytu a našel si jiné – hřbitov.

Bolestná ironie a tragičnost této povídky reflektuje autorův názor na válečné šílenství. Zároveň v ní Sartre pokládá otázku, zda je možné považovat se stále za žijící bytost s vědomím, že tento fyzický život bude v brzké době ukončen. Jak říká později, se ztrátou smyslu života se vytrácí i život sám.

Zeď mezi člověkem a společností

Zatímco v první povídce byla zeď skutečným objektem symbolizujícím nevyhnutelnou zkázu, ve zbývajících čtyřech povídkách se se zdí setkáváme v podobě metafory. Ve druhé povídce Místnost stojí zeď mezi mladou Evou a jejím manželem Pierrem. Pierre je dle povrchních soudů okolí blázen – jeho vnímání světa je jiné než ostatních. Než aby Eva svého blouznícího muže opustila, tak s ním raději setrvává v nekonvenčním svazku, protože je jí Pierrův svět pořád bližší než každodenní realita jejích příbuzných.

FOTO: Zeď
Symbolika zdi se objevuje v celé sbírce. Zdroj: sxc.hu

Paul ze třetí povídky Hérostratos je na rozdíl od Pierra ve své odlišnosti zcela osamělý – hnusí se mu společnost, lidský kontakt a nejvíce on sám. Jeho odpor vyvrcholí náhodnou vraždou a touhou po sebevraždě. Paul kromě znechucení bojuje rovněž se slabostí, podobně jako hrdinka povídky Intimita, která není schopna opustit svůj nešťastný manželský život. Sartre zde polemizuje nad otázkami vůle a determinace, odsouzení ke svobodě a snad i k neštěstí.

Poslední povídkou je Mládí vůdce, ve které Sartre na hlavní postavě Luciena demonstruje proměny společnosti tehdejší doby. Lucien je tvárný mladý muž, hluboce ovlivněn uměním a literaturou. Od posedlosti prokletými básníky přes Freudovu psychoanalýzu skončí Lucien u antisemitismu a nacionalismu. Závěrečná povídka slouží jako společenská kritika stejně dobře jako intimní drama o intelektuálním vývoji jednotlivce.

Mládí vůdce

(…)

Hodiny odbily poledne. Lucien vstal. Přeměna byla dovršená: před hodinou přišel do téhle kavárny půvabný a nejistý mladík; odchází odtud muž, jeden z těch, kteří povedou tento národ. Lucien udělal několik kroků v nádherném světle francouzského poledne. Na rohu ulice Écoles a bulváru Saint-Michel přistoupil k papírnictví a prohlížel se tam v zrcadle: byl by rád na své tváři našel ten neproniknutelný výraz, který obdivoval u Lemordanta. Zrcadlo mu však vrátilo jen obraz hezkého, dychtivého obličejíku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě: „Dám si narůst knír,“ rozhodl se.

Jean-Paul Sartre rád zobrazuje člověka v krajních situacích, ve kterých se naplno může projevit jeho charakter. Jeho povídky navozují pocit osamělosti uprostřed davu, poukazují na lidskou omezenost, slabost, ale i sílu. Máme svobodnou vůli, ale sotva kdy dosáhneme pocitu naplnění. Zeď dělící nás od našich přání je příliš vysoká.

Zdroj: SARTRE, Jean-Paul: Zeď. Praha: Odeon 1992

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tereza Turzíková
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura magazínu TOPZINE.cz. Studuje jazykové gymnázium a věnuje se filmové tvorbě a výtvarnému umění. Mezi její záliby patří hudba a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*