Jdete na Jánošíka? Kýbl s sebou!

Jméno Juraj Jánošík zná na Slovensku každý. Bohatým bral a chudým dával. Dokonce i mně, když jsem byla ještě dítě, ho dávala moje slovenská babička za morální vzor. Když jsem ale v obchodě ukradla lízátko, abych tím udělala radost kamarádce ve školce, dostala jsem výprask a hodinové kázání. Pro pětileté dítě je to obrovská křivda, umíte si to představit.

Je zvláštní, že zrovna o Jánošíkovi se točí filmy a píší se o něm rozsáhlé biografie i romány. Vždyť to určitě nebyl jediný člověk svého typu v dějinách! V tomto filmu je prezentován jako vesnický buránek, jehož nezastihnete jinak než se stéblem trávy v ústech, prý protože tráva je sladká.

Přestože v informacích k filmu je v kolonce Žánr uvedeno, že se jedná o historický film, má Jánošík často silný nádech pohádky. Přeskoky přes oheň, rozpustilé honičky ve sněhu. Na rozdíl od Popelky je ale hra na babu zakončena pádem do závěje, počítáním spodniček (neuvěřitelných osm, chudák holka!) a následnou souloží (pokud tedy šup, šup považujete za soulož). No a nakonec špetka telenovely, když Anička Jurovi těsně po orgasmu oznámí, že je zasnoubená s někým jiným. C‘est la vie.

V recenzi od Mirky Spáčilové v MF Dnes bylo uvedeno, že v Jánošíkovi je až příliš velká dávka folklóru. Já mám folklór ráda, tudíž jsem se těšila. Ovšem musím dát paní Spáčilové za pravdu. Kdyby tam ta vesnická tancovačka byla dvakrát, třikrát, dalo by se to v klidu unést. Jenomže se zde vyskytuje pravidelně ve zhruba pětiminutových intervalech, což už je doopravdy otravné. Dalo by se říci, že to funguje stylem loupež – folklór – kopulace – loupež – folklór – folklór… Chce to pevné nervy.

Zajímavá je také ukázka tehdejšího lékařství (podle filmu samozřejmě). Aby bylo dítě silné a zdravé, musí jíst matka v těhotenství hlínu. A na chřipku se pije koňské lejno. Tedy řeknu vám, ani se nedá vylíčit, jak moc jsem vděčná za současnou medicínu.

Ani tradičními dojemnými scénami tvůrci nešetří. I zde existují zlomená srdce (většinou mužská, pochopitelně), spidermanovské polibky přes prostěradlo, synové umírající v náručích otců, plačky na pohřbu, u nichž si nejste jisti, zda skutečně lkají nebo se hystericky smějí. Nic z toho vás ale doopravdy nedojme, přestože se o to snaží.

Režisérská dvojice Agnieszka Holland a Kasia Adamik si evidentně libují v rádoby erotickém olizování prstů, ať už od medu anebo od omastku. Pochopitelně ruku v ruce s tím jde nezpůsobné mlaskání, při němž se vám zvedá žaludek. Odteď začínám v kápézetce nosit kbelík! Nevím, zda se tím snaží šokovat a udělat si na tom jakousi image, možná jsem jen příliš puritánská. Pravda, že Gut Jarkovský se svým Společenským katechizmem přišel až zhruba o sto let později.

Přemýšlím, co napsat pozitivního. Možná by někoho mohly rozptylovat krásné ženy a jeden celkem ucházející muž. A snad také tak zvaná dobrosrdečnost hlavního hrdiny ztvárněného kouzelným Václavem Jiráčkem, jeho láska k rodině a férovost k přátelům. Je na každém, zda mu to stojí za nějakých 130 až 170 korun za vstupenku.

Zdroj: Bioscop