5 fotek 
Hlavním tahákem blížícího se Mirotického setkání loutek a hudby je Jaroslav Mikoláš Vojna, oblíbený fotograf a kreslíř. Krom své výborné tvorby je hvězdou festivalu, který si dal tento rok za téma Mikoláše Aleše, především z jednoho důvodu – je pravnukem tohoto milovaného malíře. S obdivem a sympatickou pokorou nám povyprávěl jak o něm, tak o svém vlastním životě a díle.
Jaroslav Mikoláš Vojna a herečka Perla Kotmelová Zdroj: Mirotické setkání loutek a hudby
Pocházíte z velice umělecky založené rodiny, Vaším pradědou je Mikoláš Aleš a otcem akademický malíř Jaroslav Vojna. Do jaké míry myslíte, že to mohlo ovlivnit Vaše vlastní rozhodnutí stát se též malířem?
V produktivním věku jsem se malířem nestal. Určité nadání jsem zdědil, ale otec říkal, že nehořím, jenom doutnám… A s ohledem na situaci po roce 1948, kdy sám nemohl dále pracovat na volné noze, ale pouze učit kreslení na základní škole, bylo rozhodnuto o mém obchodně-technickém zaměstnání. Výtvarně jsem se ale realizoval po dobu 23 let.
Řekl byste, že Vaši kresbu ovlivnily umělecké styly Vašeho pradědečka a otce?
Samozřejmě. Otec miloval Aleše, tvořil v podobném stylu a já ho viděl denně kreslit. Teprve ve stáří si uvědomuji genialitu Mikoláše Aleše, kterého kupříkladu Jan Zrzavý hodnotí stejně jako Michelangela Buonarrotiho, Leonarda da Vinciho a hlavně Rafaela Santiho. Taktéž profesor Dvořák jeho umění staví za největší výkony 19. století jako byli Delacroix a Ingres. O lásce V. V. Štecha je zbytečné hovořit. Zrzavý prohlásil, že kdybychom nebyli tak malý národ, Aleše by znal celý svět.
Jak byste dnes ohodnotil Vaši fotografickou kariéru? Proč jste s ní skončil a přešel zpět ke kresbě?
Dělat špičkové fotografie při zaměstnání 23 let byla řehole. V 50. letech docházely síly, změna režimu přinesla nové technologie a na staré praktiky nebyly peníze. Absolvoval jsem Vyšší školu fotografie a amatérská tvorba 70. let 20. století byla ve světě velice uznávána. Účastnil jsem se hlavně v ČSSR, ale i na západě, různých soutěží se střídavými úspěchy. Udělal jsem asi 4500 kusů fotografií výstavního formátu 30x40cm. Někdo slavný řekl, že vytvoříme-li deset fotografií, které osloví diváky ve světě, je to vrchol. Doufám, že jsem jich devět prezentoval.
Co Vám je při kresbě nejčastějším námětem a inspirací?
Humor. A zakázka. Tvořit do šuplíku je otrava. Ale osloví-li mě kamarádka či kamarád se žádostí o portrét a současně o gratulaci k nějakému výročí či události, je radost se strefit a fakírsky vésti tužku po papíře, aby neurazila. Jen málo lidem lze dělat bez korekce a popustit uzdu fantazii. Třeba příteli Ladislavu Loisovi Tomešovi. Ten se neurazí, neb mě nepodezírá z nekalého úmyslu. Velký kamarád není malým člověkem.
Jaroslav Mikoláš Vojna, perokresba
Jste jednou z hlavních hvězd nadcházejícího Mirotického setkání loutek a hudby, které má letos za téma právě Mikoláše Aleše. Tradovaly se o něm ve Vaší rodině nějaké historky?
Musím Vás zklamat. Možná nekriticky, ale celá rozvětvená rodina Aleše milovala a především ctila. Bulvár tehdy zaplať Bůh neexistoval. A já byl Bůh zaplať malý, abych něco pochytil a praděda si z piedestalu posunul…
A k začátku Vaší otázky. Za hvězdu jsem se nikdy nepovažoval a na sklonku života mi netřeba byť i malinko slávy. Ale cítím povinnost k zemřelým v rodině i k dílu Aleše, aby se na něj nezapomnělo. Patřil k pár umělcům obrozeneckého období, bez kterých by český národ nebyl českým národem. A nezapomeňme, že v obrazech, byť fiktivních, představil národu jeho slavnou historii! Aleš provázel dítě od Slabikáře, přes Špalíček a Pohádky až po cyklus Vlast.
Také jste účinkoval v dokumentu Potomci slavných. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Do pořadu jsem šel z důvodů již popsaných. A žijící bratranec i sestřenice účast odmítli. Byl jsem zvyklý stát za kamerou a ne před kamerou. Jsem introvert a z trémy se skoro dusím. Ale člověk si zvykne prý i na šibenici a teď už tak netrpím. Jinak jsem pořadu obětoval tři dny, ČT jsem sehnal finanční výhody kupříkladu v ZOO a byl finančně odměněn za pakatel.
Mnoho takových potomků slavných vyčítá svým rodinným příslušníkům jejich slávu s odůvodněním, že zastiňuje jejich vlastní snažení. Patříte mezi ně?
Nepatřím. Otec vinnou komunistické éry nemohl tvořit a byl i sprostě okraden o úspory z ilustrací 40 knih. Můj život šel jiným směrem a ve stáří se jen pokorně skláním před tvorbou Aleše a otce. Otec zůstane nedoceněn i v Týně nad Vltavou, kam jsem daroval celou pozůstalost. A k Aleši se zachovala vláda po roce 1990 sprostě. Rodina darovala jeho dílo (za miliony korun) do Hvězdy s podmínkou, že zde bude zřízeno Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Aleše trvale.
Po roce 1990 ministr Kabát Muzeum zrušil, že prý má jiné nápady s využitím a že prý z depozitáře bude dílo Aleše občas veřejnosti prezentováno. Stalo se tak jedenkrát v roce 2006 (tuším) v Jízdárně Pražského hradu a díky přízni generálního ředitele Knížáka to bylo i bez propagace. Doufám, že politická přízeň nebude jednou prioritní a Aleš bude národu představen v lepším světle.
Co z Vaší tvorby představíte na Mirotickém setkání?
Moje parketa je tušová perokresba dámským perkem na ručním papíře. Občas kolorovaná vodovými barvami. Ale nevyhýbám se redisperu nebo uhlu, který lze před fixováním též kolorovat. Jsem figurální kreslíř a občas dělám i kopii kresby Aleše. Mám radost, že život jeho linky i občas dokážu. Samozřejmě nejde o falzum. Podepisuji Aleš/ Vojna. A dobrá kopie byla vždy i ceněna.
