4 fotky 
Jarmila Loukotková představuje pro svou dobu originální spisovatelku. Vedle tvorby reflektující například citové problémy žen současnosti se objevují mistrné příběhy z patnáctého století nebo díla situovaná do antiky, jež vás zaručeně nadchnou svou propracovaností.
Loukotková se v prózách vrací v čase do dávné minulosti. Foto: sxc.hu
Stěžejní část tvorby Loukotkové tvořila prozaická činnost, autorka se často ve svých dílech vracela daleko do historie. Náměty ze středověkých dějin jsou zpracovány takovým způsobem, že čtenáře zatáhnou do děje a omámí jej barvitostí a jemnou lyričností.
Jarmila Loukotková (1923 až 2007) se kromě prózy zabývala také dramatem a překladem. Její otec byl etnograf a vytvořil práce o životě severoamerických indiánů. Jeho dcera se na jazykové škole věnovala francouzštině, dále složila též učitelskou zkoušku z němčiny. Po druhé světové válce na Filozofické fakultě v Praze absolvovala estetiku a francouzštinu. Její literární debut se odehrál roku 1939 v Národní politice, dále přispívala do Svobody, Svobodného slova, Práce, Květů, Vlasty aj.
Antická inspirace
První historickou prózou se stalo dílo Není římského lidu, které reflektuje dobu vlády římského císaře Nerona, přičemž hlavní inspirací pro děj se stal básník Petronius. Následují románové skladby Spartakus, Smrtí boj nekončí a Pro koho krev, líčící boje otroků proti surové nadvládě.
Již prvotiny Jarmily Loukotkové čerpaly námět z antiky
Tuto problematiku Loukotková do jisté míry aktualizuje a využívá ji k poukázání na zapeklitosti vztahu pána a jeho lidu.
Proměna tematiky
Loukotková se, stejně jako další autoři na konci padesátých let, uchýlila k mírné změně ve své tvorbě. Došlo k odklonu od dosavadního, spíše ideologicky orientovaného historického románu a začaly vznikat historické biografie, které se v ději vyznačovaly zdůrazněním jedné, obvykle velmi významné historické osobnosti. Hrdinové byli vybíráni z francouzského prostředí, což je možné z části přičíst zaměření autorky na francouzštinu.
Baronův tragický osud
První takovou vyvedenou prózou byl román Bůh či ďábel, v němž se v popředí objevil blízký přítel Jany z Arku, baron Jiljí de Retz. Poté, co je jmenován kapitánem královy armády, se setkává s Janou z Arku, jejíž víře je ochoten obětovat i svůj život. Poté, co je upálena, se ale Jiljí naopak od Boha odvrací, protože nechal zemřít svou věrnou služebnici. Název díla dokonale vystihuje Retzovu proměnu ze zbožného a mírumilovného mladého člověka na muže, jenž hřeší a přiklání se na ďáblovu stranu.
Rámec díla Bůh či ďábel tvoří postava Johanky z Arku a její doba. Zdroj: commons.wikimedia.org
De Retz svůj život mění ve sled neřestí a hříchů, snaží se naklonit si ďábla i obětováním nevinných dětí. Teprve biskup se dozví o jeho zvrhlostech a vyvolá s vysoce postaveným Jiljím soudní proces. Od Jiljího se odvrací všichni jeho dosavadní přátelé, on ztrácí veškerý majetek a na sklonku svého života si uvědomuje, že spravedlnost neexistuje.
První prokletý básník Francois Villon
Nejvíce popularity Loukotkové ale přinesla románová skladba Navzdory básník zpívá, jež svou pozornost zaměřuje na prvního z prokletých básníků, Francoise Villona. V díle je Villon zobrazen již jako malý chlapec, který se s matkou po smrti otce uchyluje do kláštera, kde poprvé poznává literaturu. Páter Vilém Villon mu umožňuje studovat na pařížské univerzitě.
Děj začíná zakončováním jeho univerzitních studií, kdy se Villon zamiluje do Kateřiny de Vausseles, při potyčce ale nechtěně dalšího nápadníka smrtelně zraní. Odchází z Paříže a při svém putování se zaplete se zločinci. Je mu udělena královská milost, a tak se vrací do Paříže za Kateřinou. Její další nápadník Noel však dívce prozradí Villonovu činnost a ona jej za to opouští. František odchází k přátelům, s nimiž chce vykrást teologickou fakultu. Jsou brzy odhaleni a Villon je opět vypovězen z města.
Čtěte také: Prokletý básník Francois Villon se vysmívá středověku i šibenici
Villonovi se podaří získat místo dvorního básníka u vévody, kde se také znovu zamiluje do Leonory. Jeho peripetie pokračují, dostává se do vězení, zanedlouho je znovu polapen a týrán. Znovu a znovu ho ale zachraňuje královská milost. Po rvačce je potřetí za sebou odsouzen k smrti, trest je ale zmírněn na vyhnanství. Villon znovu odchází z Paříže a ví, že se již kvůli tuberkulóze nestihne vrátit.
Dílo je velmi zajímavé z hlediska skladby, Loukotková do něj totiž vkládá vlastní přeložené části Villonovy básnické tvorby. Celou knihou se nese opakování motivu vyhnanství a opětovného návratu do milovaného města, Villonovy tresty za střety se zákonem jsou díky štěstí nějakým způsobem zrušeny nebo alespoň zmírněny. Skutečným trestem je poslední odchod z Paříže a především nemoc, kvůli které básník navždy ztrácí pouto se svým domovem.
Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz
