3 fotky 
Pokud existuje kapela, o které nezjistíte skoro nic a přitom tušíte, že víte vše, tak ji najdete právě v České republice. Seskupení s herečkou Janou Infeldovou v hlavní roli vzniklo přibližně v roce 2005. Říkají si Jananas a svými ironickými texty za zvuku příjemné hudby baví na koncertech své příznivce.
Foto: Daniel Husek
Folková hudba si vystačí i s obyčejnou kytarou (Jan Vávra) a basovou kytarou (Jaromír Fulnek). Zpěv obstarává Jana Ivanovič-Infeldová, kterou můžete znát mimo jiné ze seriálu televize Prima Rodinná pouta. Ať už svým charismatickým hlasem zpívá o pořádné chuti na řízek v písni Bílý sex, o „dokonalé“ femme fatale nebo o pořádné kocovině, je to úplně jedno. Všichni jí totiž uvěří.
I když už Jananas vydali dvě dema, stejně nejvíce sázejí na živé koncerty. Improvizované rozhovory a kontakt s publikem je kromě trefných songů ze života to nejlepší, co nabízejí.
Jak vás napadlo dělat to, co děláte?
Jenda: Nás to nenapadlo, my to prostě udělali.
Jana: Projekt Jananas vznikl živelně a z čiré potřeby všech zúčastněných. Prostě proto, že nás to baví.
Jenda: Nejdříve jsme se sešli s Janou, potom jsme přibrali Jardu…
Jarda: Vlastně jsme ještě ani nevznikli.
Jenda: Ještě to není úplně ono.
Jana: Stále hledáme!
Jenda: Ale bylo by hloupé nekoncertovat…
Jana: …když už máme tolik materiálu.
Jano, jsi současně i herečka. Baví tě víc hrát nebo zpívat?
Jana: Baví mě obojí. Hraní je fajn, ale člověk je docela závislý na režisérovi. Jednoduše je to méně kreativní. U zpívání si sama můžu určovat, jak to bude vypadat.
Podle mě hraješ i na pódiu…
Jana: Asi nějaká moje přirozenost. Spíš než hraní je to teatrální projev od přírody.
Co děláte vy ostatní kromě hudby?
Jana: Oni nedělají nic…
Jarda: Já hraju ve spoustě dalších kapel…
Jenda: No, (přemýšlí) a já chodím rád demonstrovat.
Jana: Jenda ve volných chvílích neustále demonstruje. Snaží se zachránit českou kulturu a já doufám, že se mu to podaří.
Jenda: Jsem součástí sdružení osob s cílem, aby stát více investoval do kultury (v případě zájmu klikněte zde), protože se to stejně několikanásobně vrací. Především mám rád, když lidi vyjadřují svůj názor. Horší je, když jenom říkají, co je špatně.
Kdy jste se poznali?
Jana: My se vlastně ještě nepoznali.
Jarda: Neustále se překvapujeme.
Pohádali jste se někdy?
Jana: Ne! To nikdy! (smích)
Jenda: Neustále. Bohužel.
Jana: V podstatě každý den končíme…
Jenda: …každý den končíme minimálně hádkou.
Jarda: Mně přijde, že se hádáte většinou vy dva a já to jen tak pozoruju :-)
Jana: Vždycky to tak nebylo, ale čím jsme starší, tím jsme horší.
Jenda: Máme větší nároky. Ale je to v zájmu těch písní! Jinak by nevznikly. Je to takový ten správný kvasný proces. Vkládáme do nich vše a stáváme se horší a horší.
Jarda: Podle mě lepší a lepší…
Jenda: To byla ironie?
Co si myslíte o ironii?
Jana: Někdy může být velice vtipná. Někdy taky prostě jen druh obrany vůči něčemu, za co se bojíme postavit.
Jsou vaše písničky hodně o vás?
Jana: Naše písničky jsou o tom, co vidíme kolem sebe, co nás zaujme. Témata se nás určitě dotýkají, ale to nutně neznamená, že musí být z našeho života.
Jano, připadáš si dokonalá?
Jana: Vůbec! (smích) Takový pocit jsem v životě neměla.
Jenda: Jako v té písničce Dokonalá? To byla ta ironie?
Foto: Daniel Husek
Když už jsme u písniček, alespoň ta o zmrzlině je podle pravdy?
Jana: Ne. To není vůbec o nás, o mně a o Jendovi. Proboha! (smích) Je to taková hříčka. Ale je pravda, že v té době, kdy písnička vznikla, Jenda chodil s dívkou jménem Jana.
Jenda: Říkali jsme si, že neexistuje žádná písnička o Janě, že to není zrovna zpěvné jméno. Vždycky byly písně o Tereze, Zuzaně…
Jana: Úplně si pamatuju, jak jsme seděli v kolejním pokoji číslo 309, Jenda držel kytaru a začal: Ja-ja-ja-ja-ja-jano! Potom se to vytvořilo tak nějak samo :-)
Jenda: Něco nás napadne a potom začneme chrlit…
Jana: …řetězec nápadů…
Jenda: …a vznikne smyšlený příběh.
Myslíte, že je Vladimír Franz největší celebrita?
Jenda: Pro mě i jo! Asi by se ale urazil, kdybych o něm mluvili jako o celebritě. Určitě je to nejzajímavější JuDr., jakého znám.
Jiná zajímavá osobnost?
Jana: Rozhodně Jan Vávra.
Jarda: Ostatní členové kapely…
Jenda: …a pan Schmitzer!
Jana: Měli jsme s ním společný koncert, těšili se, jak si pokecáme v šatně… On přijel a usnul (smích). V sedě na gauči! Náš koncert prospal a když vystoupil na jeviště, prohlásil: „Děkuju kapele přede mnou. Zaslechl jsem sice jen pár tónů. Hlavně tu písničku o filmech, za tu jim hodně děkuju…“ Citujeme tam totiž filmy, ve kterých shodou okolností hrál.
Máte v plánu být bohatí a slavní?
Jenda: Rozhodně ne.
Jana: My si plány moc neděláme. Ale plánujeme hlavně, že konečně uděláme pořádné cédéčko. Snad se to podaří. Všechno nám trvá strašně dlouho. Než jsme začali koncertovat, než jsme nahráli nějaké písničky…
Jenda: To je vyloženě porod. Některé písničky vzniknou za hodinu, některým to trvá rok a jiné nevzniknou vůbec.
