4 fotky 
Kdo by neznal příběh mladé bojovnice, která změnila francouzské dějiny? Její osud se stal inspirací pro nejednoho umělce. O jejím životě a smrti vznikaly a vznikají opery, dramata, romány, písně i filmy. V Brně jsme mohli s Janou z Arku znovu prožít její tragický úděl 14. října ve sportovní hale Rondo, tentokrát ve formě oratoria od Arthura Honeggera.
Velkolepá inscenace Honeggerova oratoria v brněnském Rondu, Foto: Jef Kratochvil
Oratorium Jana z Arku na hranici, které zkomponoval v roce 1935 švýcarský hudební skladatel Arthur Honegger na slova francouzského básníka Paula Claudela, letos završilo 45. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. A byla to opravdu důstojná a velkolepá tečka za letošním ročníkem s podtitulem de_kadence.
Obrovské loutky jako symbol povýšenosti
Atribut velkolepý se pojil s každičkým prvkem této inscenace. Ať už se jednalo o umístění do rozlehlé sportovní haly, zakomponování tří filharmonických a pěveckých útvarů (Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský filharmonický sbor, Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno), využití obrovských loutek pro umocnění povýšenosti a nadřazenosti panstva nad obyčejnými lidmi či sloučení zpěvu, tance, hudby, herectví i filmu, který zastal téměř veškeré kulisy a skvěle dotvářel scénu.
Vedle obřích loutek byla Jana z Arku téměř nicotná
Velkolepost scény oproti tomu spočívala hlavně v jednoduchosti. Tvořilo ji prázdné jeviště lichoběžníkového tvaru, za nímž se tyčilo obrovské, zrcadlově otočené plátno s několika dveřmi, které se v průběhu inscenace otevíraly, aby v nich mohly stanout postavy jako bratr Dominik, Panna Maria, Ježíš, sv. Markéta či sv. Kateřina a mohly promlouvat s Janou, která k nim vzhůru vzhlížela. Na toto plátno byly také promítány filmové dotáčky Dalibora Černáka a Petra Hlouška, které ilustrovaly významné okamžiky Janina života.
Svetlana Slováková v roli Jany
Do role trpitelky obsadil režisér Stanislav Moša nedávnou absolventku brněnské JAMU a členku muzikálového souboru Městského divadla Svetlanu Slovákovou. Z utrpení i odhodlání její Jany běhal mráz po zádech. Druhé hlavní mluvené role bratra Dominika se zhostil herec Ladislav Lakomý, který vystupuje v brněnském Městském či Národním divadle. Ve zpívaných rolích excelovala Jana Doležílková jako Panna Maria a sv. Markéta, Kateřina Jalovcová jako sv. Kateřina a Jozef Kundlák a Jan Šťáva alias Herold.
Duchovní útěchu poskytoval Janě-Svetlaně Slovákové herec Ladislav Lakomý
Ačkoli se herci, zpěváci, hudebníci, ale i režisér Stanislav Moša, sbormistr Jakub Klecker či choreograf Igor Barberič zhostili svých rolí skvěle, nedokázali pojmout a podmanit si rozlehlý prostor sportovní haly natolik, aby navodili intimní atmosféru, na kterou jsou diváci zvyklí z prostředí divadla či koncertní síně. V hale bylo namísto důvěrné tmy jen neurčité šero, které neumožňovalo plně se ponořit do hry a nutilo diváka zabývat se rušivými faktory jako pohyb v hledišti či pohled na zvukaře a podobně.
Špatné posezení
Nepříliš šťastné bylo také posezení. Téměř dvě třetiny diváků totiž sedělo na bočních tribunách, takže si kromě uměleckého zážitku domů odnášeli i mírně vyvrácený krk. Své také udělala umělohmotná sedátka, která opravdu mnoho pohodlí neposkytovala. Po skončení představení tudíž bylo možné občas zaslechnout výstižné komentáře typu: „Bylo to krásný, až na to sezení.“
Navzdory těmto technickým nedostatkům se představení líbilo a diváci v brněnské hale Rondo jej ocenili hlasitým potleskem. Představení Jana z Arku na hranici se stalo perličkou v programu Moravského podzimu 2010 a my se můžeme do příštího roku těšit, jaký další umělecký zážitek nám režisér Moša připraví.
