×
TOPZINE.cz

Jan Skácel: Autor Modlitby za vodu byl vnímavým lyrikem moravského venkova

KOLÁŽ: Obyčejný životKrajina je pro umělce zdrojem inspirace, který nikdy nevysychá. Básnickým dílem Jana Skácela prostupuje krajina jižní Moravy plná síly a dávných tajemství, stále více však ustupující nenasytně rozpínavé zástavbě měst. Na pozadí jejích proměn v průběhu let i ročních období nastiňuje autor existenciální otázky lidského bytí.

KOLÁŽ: Obyčejný život
Krajina jižní Moravy byla pro Skácela celoživotní inspirací, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz

Jan Skácel se narodil 7. února 1922 ve Vnorovech u Strážnice, dětství prožil v Poštorné a v Břeclavi. Pocházel z učitelské rodiny, jeho otec Emil Skácel byl autorem řady pedagogických a publicistických pojednání, bratr Petr Skácel (1924-1994) působil jako malíř a výtvarný pedagog.

Tvorba na poli žurnalistiky

Gymnaziální studia zahájil Jan Skácel v roce 1933 v Břeclavi, o pět let později přešel na gymnázium v Brně-Králově Poli. Po maturitě v roce 1941 pracoval jako uvaděč v brněnském kině Moderna, od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku. Po znovuotevření vysokých škol v roce 1945 studoval češtinu a ruštinu na brněnské filozofické a pedagogické fakultě, studium však nedokončil.

Redaktorské činnosti se Jan Skácel začal věnovat v roce 1948 v kulturní rubrice Rovnosti, po nuceném odchodu o čtyři roky později pracoval jako údržbář v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni. Od roku 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Československého rozhlasu, v letech 1963 až 1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. V 70. letech, v období takzvané normalizace, nesměl publikovat, sbírky básní mu vycházely v samizdatu. Na oficiální literární scénu se znovu vrátil až v 80. letech.

Skácelovo básnické dílo

Své první básnické pokusy zveřejnil Jan Skácel ve Studentském časopise (1938), po válce přispíval verši i publicistikou například do Bloku, Nového života, Kulturní tvorby, Literárních novin nebo již zmíněné Rovnosti a Hosta do domu. Svoji první sbírku Kolik příležitostí má růže vydal až ve svých pětatřiceti letech v roce 1957.

Skácelovy verše, od knižní prvotiny, přes sbírky vydané v 60. letech (Co zbylo z anděla – 1960, Hodina mezi psem a vlkem – 1962, Smuténka – 1965, Metličky – 1968) až po knihy z 80. let, kdy mohl po delší odmlce znovu publikovat (Dávné proso – 1981, Naděje s bukovými křídly – 1983, Odlévání do ztraceného vosku – 1984, Kdo pije potmě víno – 1988) tvoří ideově jednotný celek, vycházející z tradice života na venkově, a zdůrazňují morální hodnoty lidského bytí.

Existenciální otázky na pozadí přírodní lyriky

Hlavním motivem, který prolíná celým Skácelovým básnickým dílem, je příroda. Krajina jižní Moravy, v níž autor prožil dětství a měl k ní silný vztah, je v jeho básních zobrazována nejen v proměnách ročních období, ale také v proměnách způsobených nevratnými zásahy člověka, které ji v příměstských oblastech navždy pohřbily pod krunýř panelových sídlišť.

Zvlášť ve sbírkách z 80. let autor poukazuje na odcizený, uspěchaný způsob života ve městě, který je v propastném kontrastu s někdejším venkovským řádem a tradicemi:

Zoufale padá v zimě sníh

na střechy opuštěných aut

a ptáš se marně

když prodíráš se spícím stádem k domovu:

O čem se vlastně za zimních nocí zdává

posvátným krávám panelových měst

(Noc v panelovém městě, sbírka Odlévání do ztraceného vosku – 1984)

Skácelovy verše vyvolávají okamžitou představu, zachycují atmosféru konkrétní chvíle v určité denní a roční době a zároveň nastiňují hlubší otázky týkající se směřování lidského života a připomínají jeho pomíjivost:

Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.

Mé léto,

ty už také šedivíš?

(Babí léto, sbírka Kolik příležitostí má růže – 1957)

Pro Skácelovu poezii je charakteristický volný verš a časté užití metafor, tradiční veršové formy se objevují například ve sbírkách z druhé poloviny 60. let – Smuténka a Metličky a ve sbírce Naděje s bukovými křídly (1983). Ta obsahuje dvě stovky čtyřverší, z nichž sto původně vyšlo v samizdatu pod názvem Chyba broskví a dalších sto pod názvem Oříšky pro černého papouška. Autor také často vytvářel neologismy, o nichž nevíme, co přesně znamenají (například báseň a sbírka s názvem Smuténka).

Hlavním motivem čtyřverší je opět konfrontace současného světa se světem básníkova dětství a připojuje se i životní bilancování: „Bývala tady konečná / začátek všeho co dál není / dnes vede kolej pořád dál / a vlaky staví na znamení“ […] „Maminko nejsi je to dávno / a my jsme malou chvíli zbyli / udělali jsme toho málo / ani smrt jsme nezabili“

Publicistika a tvorba pro děti

Tematika kontrastu městského a venkovského života se promítá i do Skácelovy publicistiky. Prosadil se v ní zejména vlastním publicistickým útvarem malých recenzí (na pomezí glosy, sloupku a fejetonu), které v 60. letech vznikaly pro rozhlas a časopis Host do domu (soubor Jedenáctý bílý kůň – 1964).

Významnou součást autorovy tvorby tvoří i literatura pro děti, jejímž znakem je etické poselství, slovesná kultura, porozumění dětskému čtenáři a jeho přijetí jako rovnocenného partnera. Nejvýraznější je v této oblasti sbírka delších básní s epickým jádrem Uspávanky (1983) a dvojice knížek inspirovaná pastely Josefa Čapka (Kam odešly laně – 1985, Proč ten ptáček z větve nespadne – 1988).

Jan Skácel zemřel 7. listopadu 1989 v Brně, z pozůstalosti mu byla vydána sbírka A znovu láska (1991). Autorovy verše inspirovaly ke zhudebnění vedoucího souboru Hradišťan Jiřího Pavlicu (CD O slunovratu – 1999), do širšího povědomí se tak dostala například báseň Modlitba za vodu (sbírka Odlévání ztraceného vosku, 1984).

Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..