Jan Hřebejk: Je těžké lidi rozesmát. Rozplakat umí i cibule

Jan Hřebejk Foto: Kateřina Sýsová
Jan Hřebejk

Jeden z nejúspěšnějších českých režiséru Jan Hřebejk už zfilmoval dvě divadelní hry. Po Odpad město smrt a Zítra se bude… přichází na počátku června do kin Zakázané uvolnění. “Doufám, že předám dál dobrý fór, ale je těžké lidi rozesmát, rozplakat dokáže i cibule,” říká o svém novém filmu.

Jan Hřebejk Foto: Kateřina Sýsová
Jan Hřebejk

Proč jste se rozhodl zfilmovat zrovna tuto inscenaci?

Geneze filmu byla taková, že jsem šel do divadla Rubín na Zakázané uvolnění a strašně jsem se po celou dobu představení smál. Ta hra mě úplně okouzlila. Viděl jsem to pak ještě několikrát a napadlo mě, že by to vlastně šlo jednoduše udělat jako film.

Zatím o filmu není tolik známo. O čem přesně bude?

Odehrává se to v baru. Zuzana Stavná hraje nevěstu. Hanka Vágnerová ji v roli svědkyně v rámci rituálu unese do nějaké zapadlé odlehlé hospody, kde je barmanka, kterou hraje Jana Stryková. Postupně se spolu ty holky opijí a vznikne taková opravdu strhující tragikomedie.

Divadelní inscenaci zfilmováváte už po třetí. Čím se liší od těch předchozích dvou?

Film Zítra se bude… byla opera, kterou jsme natočili v divadle filmovým způsobem přímo při představení před diváky. Potom jsme dělali s producentem Čestmírem Kopeckým Odpad město smrt, což byla inscenace Fassbinderovy hry v Divadle Komedie. Tu jsme přenesli do reálu v Paláci Lucerna. Stylizovaným způsobem jsme ji filmově zachytili už po záběrech bez publika. Zakázané uvolnění má asi nejblíž k tomu čistě filmovému zpracování.

Bude se tedy od divadelního zpracování lišit? Museli jste přepracovat scénář?

Petr Kolečko ke své hře připsal ještě postavy ženicha a jeho kamaráda, aby to mělo metráž celovečerního filmu. Já jsem totiž nechtěl nařeďovat tu komedii, která byla skutečně velmi vtipná. Herečky jsou v Rubínu hodně blízko diváků, ale s kamerou můžete jít ještě blíž, takže jsme akcentovali momenty, které jsou víc smutné nebo tragické, ale je to pořád komedie. Natočili jsme to za deset dnů v Bohumíně.

Bohumín je až v Moravskoslezském kraji. Proč jste si zvolili tak vzdálenou lokaci?

Na jednu stranu byly důvody finanční, protože producenti měli rozjednaný postprodukční příspěvek v Moravskoslezském kraji. Nakonec se ještě ukázalo, že datum ostravských shakespearovských slavností, kde Zuzka Slavná a Hana Vágnerová hrály Sen o noci Svatojánské, připadlo na naše datum natáčení. I když úplně první impulz byl v podstatě to, že jsme byli dohodnutí s ostravskou televizí, že to uděláme pro ně jako televizní film. Přirozeně jsme to tedy směřovali na Ostravu. Jenže mezitím producenti, kteří jednali s Moravskoslezským krajem už v souvislosti s Krásnem získali peníze na distribuci filmu.

[flowplayer src=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2014/05/Zakázané-uvolnění-oficiální-trailer1.mp4′ width=640 height=320 splash=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2014/05/zk1.jpg’]

Jak bude děj gradovat? Je obtížnější udržet napětí v omezeném prostoru ve filmu než divadle?

Ono se to neodehrává celé v jedné místnosti, i když je to komorní hra. Je to tak vtipně napsané, má to celkem reálný základ. V Rubínu to hrají holky na baru a divákům při tom skoro sedí na klíně.  Ve filmu to je oříšek v tom, že záběrování musí být doopravdy dobré, aby se na to lidi dokázali koukat tak dlouho. Film má hodinu a 25 minut a z toho se skutečně jedna hodina odehrává v jedné místnosti respektive na baru. My jsme si také přizpůsobili dekoraci, aby to bylo dostatečně pestré.

Našli jste tu pravou hospodu?

Dlouho jsme ji nemohli najít. V průběhu hry se totiž mění počasí, v jednu chvíli tam začne pořádně pršet, déšť sílí a až nakonec opadne. Takže jsme potřebovali také prostor, kde jsou ty živly přítomné, abychom to mohli zatemňovat, řídit déšť za okny a tak podobně. Architekt nás nasměroval do Bohumína, ale ta hospoda se vůbec nehodila a byla u hlavní cesty. Pak jsme koukali, že je v hlubinách tamního parku nějaká trafostanice. Místní nám řekli, že to je klub. My jsme po prohlídce zjistili, že ten prostor je geniální. Park dělal dojem lesa a nakonec se objevila ještě jedna praktická stránka. Točili jsme, když byla hrozná vedra, a tohle bylo pod hustými kaštany.

Bylo od začátku jasné, že budou ve filmu hrát ti původní divadelní herci?

To bylo od začátku plánované. Byl to takový rodinný podnik. Producent chodil s jednou z těch hereček, kameraman s druhou a zvukař se třetí. Nebylo to při natáčení až tak idealistické, ale v zásadě to nějak platilo a já jsem si občas žertoval s producentem Danem, že některé nápady jsou moc pragmatické a komerční. Říkal jsem, nejlepší by bylo přeobsadit Jitku, protože ta je přece jen méně známá než Hanka s Janou, ale to jsme jenom žertovali. Je vynikající. Mně se to strašně líbilo s těmi holkami. Ony a producenti Petr Kolečko s Danem Špinarem byli důvody, že jsem to chtěl zrealizovat.

Jaké mělo výhody nebo nevýhody pracovat s takto zajetými herci?

Je to jednodušší v tom, že umí text a mají toho hodně za sebou. Na druhou stranu je to zavazující, protože oni mají nacvičené, a když to ve filmu nevychází, jde o to, to rozbít a jinak poskládat, aby všechno zapadlo. Těžké je natočit hodinu v jedné místnosti, a aby to nebyla nuda, vyžaduje to nějakou filmařskou dovednost. Já jsem se k tomu snažil přistupovat jako k filmu. Je to komorní věc, která je postavená na dvou herečkách, dvou hercích a perfektním textu. Byla to pro mě výzva.

V čem se liší film od inscenace?

Je tam jinak pracováno s hudební dramaturgií. Máme vlastní hudbu Ivana Achera a Lenky Dusilové. Já myslím, že je ten film o chloupek vážnější, divadelní inscenace je řachanda, tam lidé křičí smíchy. Tohle je samozřejmě také komedie, ale v Rubínu to nemůže vidět tolik lidí jako v kině nebo v televizi. Je tam komediální nadsázka, ale z 90 procent by se to mohlo stát, i když postavy říkají chytřejší a vtipnější věty, než by řekly pohotově ve skutečnosti.

Co si od filmu slibujete?

Mám rád tu hru, ctím její inscenaci, směji se Kolečkovi, a tak bych si přál, abych to jako štafetu předal dál. Člověk slyší dobrý fór, tak ho vypráví dál, doufám, že to takhle pobaví další lidi. Také jsem natočil v poslední době řadu truchloher,  chtěl jsem teď udělat komedii. Je těžší lidi rozesmát, člověka rozpláče i cibule. Nejlepší je, když se obojí podaří zároveň, ale to umí jen velmi málo lidí.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Kateřina Sýsová
Autorka je redaktorkou rubriky Film na magazínu TOPZINE.cz. Studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Necelý rok pracovala jako redaktor zpravodajského serveru Lidovky.cz. Film je její největší koníček.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*