Jan Hřebejk: Je těžké lidi rozesmát. Rozplakat umí i cibule

Jeden z nejúspěšnějších českých režiséru Jan Hřebejk už zfilmoval dvě divadelní hry. Po Odpad město smrt a Zítra se bude… přichází na počátku června do kin Zakázané uvolnění. “Doufám, že předám dál dobrý fór, ale je těžké lidi rozesmát, rozplakat dokáže i cibule,” říká o svém novém filmu.

Jan Hřebejk Foto: Kateřina Sýsová
Jan Hřebejk

Proč jste se rozhodl zfilmovat zrovna tuto inscenaci?

Geneze filmu byla taková, že jsem šel do divadla Rubín na Zakázané uvolnění a strašně jsem se po celou dobu představení smál. Ta hra mě úplně okouzlila. Viděl jsem to pak ještě několikrát a napadlo mě, že by to vlastně šlo jednoduše udělat jako film.

Zatím o filmu není tolik známo. O čem přesně bude?

Odehrává se to v baru. Zuzana Stavná hraje nevěstu. Hanka Vágnerová ji v roli svědkyně v rámci rituálu unese do nějaké zapadlé odlehlé hospody, kde je barmanka, kterou hraje Jana Stryková. Postupně se spolu ty holky opijí a vznikne taková opravdu strhující tragikomedie.

Divadelní inscenaci zfilmováváte už po třetí. Čím se liší od těch předchozích dvou?

Film Zítra se bude… byla opera, kterou jsme natočili v divadle filmovým způsobem přímo při představení před diváky. Potom jsme dělali s producentem Čestmírem Kopeckým Odpad město smrt, což byla inscenace Fassbinderovy hry v Divadle Komedie. Tu jsme přenesli do reálu v Paláci Lucerna. Stylizovaným způsobem jsme ji filmově zachytili už po záběrech bez publika. Zakázané uvolnění má asi nejblíž k tomu čistě filmovému zpracování.

Bude se tedy od divadelního zpracování lišit? Museli jste přepracovat scénář?

Petr Kolečko ke své hře připsal ještě postavy ženicha a jeho kamaráda, aby to mělo metráž celovečerního filmu. Já jsem totiž nechtěl nařeďovat tu komedii, která byla skutečně velmi vtipná. Herečky jsou v Rubínu hodně blízko diváků, ale s kamerou můžete jít ještě blíž, takže jsme akcentovali momenty, které jsou víc smutné nebo tragické, ale je to pořád komedie. Natočili jsme to za deset dnů v Bohumíně.

Bohumín je až v Moravskoslezském kraji. Proč jste si zvolili tak vzdálenou lokaci?

Na jednu stranu byly důvody finanční, protože producenti měli rozjednaný postprodukční příspěvek v Moravskoslezském kraji. Nakonec se ještě ukázalo, že datum ostravských shakespearovských slavností, kde Zuzka Slavná a Hana Vágnerová hrály Sen o noci Svatojánské, připadlo na naše datum natáčení. I když úplně první impulz byl v podstatě to, že jsme byli dohodnutí s ostravskou televizí, že to uděláme pro ně jako televizní film. Přirozeně jsme to tedy směřovali na Ostravu. Jenže mezitím producenti, kteří jednali s Moravskoslezským krajem už v souvislosti s Krásnem získali peníze na distribuci filmu.

Jak bude děj gradovat? Je obtížnější udržet napětí v omezeném prostoru ve filmu než divadle?

Ono se to neodehrává celé v jedné místnosti, i když je to komorní hra. Je to tak vtipně napsané, má to celkem reálný základ. V Rubínu to hrají holky na baru a divákům při tom skoro sedí na klíně.  Ve filmu to je oříšek v tom, že záběrování musí být doopravdy dobré, aby se na to lidi dokázali koukat tak dlouho. Film má hodinu a 25 minut a z toho se skutečně jedna hodina odehrává v jedné místnosti respektive na baru. My jsme si také přizpůsobili dekoraci, aby to bylo dostatečně pestré.

Našli jste tu pravou hospodu?

Dlouho jsme ji nemohli najít. V průběhu hry se totiž mění počasí, v jednu chvíli tam začne pořádně pršet, déšť sílí a až nakonec opadne. Takže jsme potřebovali také prostor, kde jsou ty živly přítomné, abychom to mohli zatemňovat, řídit déšť za okny a tak podobně. Architekt nás nasměroval do Bohumína, ale ta hospoda se vůbec nehodila a byla u hlavní cesty. Pak jsme koukali, že je v hlubinách tamního parku nějaká trafostanice. Místní nám řekli, že to je klub. My jsme po prohlídce zjistili, že ten prostor je geniální. Park dělal dojem lesa a nakonec se objevila ještě jedna praktická stránka. Točili jsme, když byla hrozná vedra, a tohle bylo pod hustými kaštany.

Bylo od začátku jasné, že budou ve filmu hrát ti původní divadelní herci?

To bylo od začátku plánované. Byl to takový rodinný podnik. Producent chodil s jednou z těch hereček, kameraman s druhou a zvukař se třetí. Nebylo to při natáčení až tak idealistické, ale v zásadě to nějak platilo a já jsem si občas žertoval s producentem Danem, že některé nápady jsou moc pragmatické a komerční. Říkal jsem, nejlepší by bylo přeobsadit Jitku, protože ta je přece jen méně známá než Hanka s Janou, ale to jsme jenom žertovali. Je vynikající. Mně se to strašně líbilo s těmi holkami. Ony a producenti Petr Kolečko s Danem Špinarem byli důvody, že jsem to chtěl zrealizovat.

Jaké mělo výhody nebo nevýhody pracovat s takto zajetými herci?

Je to jednodušší v tom, že umí text a mají toho hodně za sebou. Na druhou stranu je to zavazující, protože oni mají nacvičené, a když to ve filmu nevychází, jde o to, to rozbít a jinak poskládat, aby všechno zapadlo. Těžké je natočit hodinu v jedné místnosti, a aby to nebyla nuda, vyžaduje to nějakou filmařskou dovednost. Já jsem se k tomu snažil přistupovat jako k filmu. Je to komorní věc, která je postavená na dvou herečkách, dvou hercích a perfektním textu. Byla to pro mě výzva.

V čem se liší film od inscenace?

Je tam jinak pracováno s hudební dramaturgií. Máme vlastní hudbu Ivana Achera a Lenky Dusilové. Já myslím, že je ten film o chloupek vážnější, divadelní inscenace je řachanda, tam lidé křičí smíchy. Tohle je samozřejmě také komedie, ale v Rubínu to nemůže vidět tolik lidí jako v kině nebo v televizi. Je tam komediální nadsázka, ale z 90 procent by se to mohlo stát, i když postavy říkají chytřejší a vtipnější věty, než by řekly pohotově ve skutečnosti.

Co si od filmu slibujete?

Mám rád tu hru, ctím její inscenaci, směji se Kolečkovi, a tak bych si přál, abych to jako štafetu předal dál. Člověk slyší dobrý fór, tak ho vypráví dál, doufám, že to takhle pobaví další lidi. Také jsem natočil v poslední době řadu truchloher,  chtěl jsem teď udělat komedii. Je těžší lidi rozesmát, člověka rozpláče i cibule. Nejlepší je, když se obojí podaří zároveň, ale to umí jen velmi málo lidí.

Jan Hřebejk: Je těžké lidi rozesmát. Rozplakat umí i cibule
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*