Četba poezie dnes nepatří mezi běžné kratochvíle. Na druhou stranu ale nemusí jít výhradně o záležitost literárních fajnšmekrů. Patnáct tisíc prodaných sbírek a bezpočet blogů hemžících se verši současného básníka J. H. Krchovského budiž dostatečným důkazem.
J. H. Krchovský na MAČi 2011, Foto: Zuzana Konvičková, TOPZINE.cz
Prakticky nevyčerpatelným potenciálem stylu Krchovského je ironie, nadhled, mísení tragického s komickým. Jeho texty se nerozbíhají po nekonečných stránkách; Krchovský je mistr vypointované miniatury. A terčem je obvykle lyrický subjekt sám:
Před Noemovou archou čekám / na bytost, hodnou nadčlověka / a čekám marně, to já vím / sám sebe s ženským pohlavím…
(Sb. Poslední jaro)
Chci jít ven – koukám se: na schodech strašidlo! / zajelo do domu, jen jak mě zahlídlo / předčasně skončila pozdní má sexmise… / schoval jsem zrcátko; půjdu, až setmí se
(Sb. Dvojité dno)
Svět, v němž se lyrický subjekt pohybuje, je často konfrontován s otázkou smrti a vykoupení. Je krajinou věčného podzimu, zrcadel, stínů, hřbitovů a pornografie. Dekadentní stylizace je neskrývaná a rytmicky ji odměřuje dvanáctislabičný alexandrín.
Nač vzdychat?
Vyrovnání s ženami, které prošly jeho životem, je všechno jen ne patos. Namísto sebelítostivých nářků je básník něžně przní. Někdy je to dokonce láska až za hrob.
Jindy si klidně načrtne zádumčivou podzimní krajinku, aby ji mohl v posledním verši, dostatečně pobaven, začmárat:
Zamženým oknem hledím ke hřbitovu nahoru / počítám v duchu, kolik mi tak ještě zbývá / poslední list se snesl na dvůr z mého javoru… / jdu ke sklepu, – ach bože: už jen čtyři piva
(Sb. Poslední list)
Čas od času problesknou v jeho textech aluze odkazující k textům známých autorů, jako je třeba Nerudova báseň Vším jsem byl rád nebo Bezručův text Kdo na moje místo. Nejde ovšem o parodii na díla kolegů básníků, ale o ironickou aktualizaci notoricky známých vět.
Unaven k smrti nudnou rolí / sám sebe hrát,-že jsem… Chci spát / předstírám spánek, tvář mne bolí / vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád
Jak se mi zdá, nic se mi nezdá / už nemám o čem dát si zdát / na nebi bledne moje hvězda / vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád
(Sb. Chci ještě chvíli)
Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst
(Sb. Dvojité dno)
„Básník si nevolí téma, ale téma básníka. Jako hlásnou troubu nebo toho troubu, který ještě občas vezme pero do ruky a začne psát,“ nechal se onehdy slyšet Krchovský. A které téma ke čtenáři v básníkových opusech promlouvá?
Marno vše
Na první začtení by se mohlo zdát, že je to smrt ve všech podobách a pádech. Ovšem při bedlivějším naslouchání básníkově „viole naladěné co možná nejhlouběji“ si uvědomíte, že to, co jako skrytý princip rezonuje jeho fikčními světy, je marnost. Ta je nejhmatatelnější ve vzácných okamžicích textů „bolavých“, kdy jde sebeironie stranou a básník neokázale krvácí.
Hudba srdce skučí ve mně / v lustru praskaj křišťály / blány mozku duní temně / k vřískotu mé píšťaly
Ticho svírá v ruce noty / vyje na mne ze všech stran / mává prackou do prázdnoty / v rytmu křídel černých vran
Smrt a marnost ve mně bydlí / v sále bez zdí úpí stesk / netopýři svými křídly / starají se o potlesk
(Sb. Mladost – radost)
Může se zdát s podivem, že tak výstřední básník zaujímá široké obecenstvo napříč generacemi; rozhodně se nejedná o žádný popík! Poezie obecně přináší silně individuální zážitek, a Krchovský odzbrojuje naprostou otevřeností, bezprostředností i konkrétností, s níž pitvá nicotnou lidskou existenci; žádné abstraktní rozmachy, žádné nervy drásající filozofování. Co čekat v knihách JHK? Parodii ve vážné tváři života.
Zdroj: Krchovský, J. H.: Básně sebrané. Brno: Host, 2010.
