×
TOPZINE.cz

Iva Procházková: Občas se nějaká postava začne chovat jinak, než jsem si vymyslela.

V druhé části interview s autorkou knih nejen pro děti a mládež se Iva Procházková rozpovídala o svých prvních spisovatelských krocích, o tom jak je časově, ale i psychicky náročné dílo dokončit, o literatuře obecně, a dokonce prozradila něco málo o chystané knize.

Iva Procházková, Zdroj: ivaprochazkova.com

Jaké byly vaše spisovatelské začátky?

Ne úplně nejradostnější. Prvním úspěchem bylo, že jsem jako devatenáctiletá vyhrála ve studentské literární soutěži. To pro mě bylo povzbuzení. Povídka, se kterou jsem vyhrála, byla napsaná rychle a spontánně. Ale když si člověk vědomě sedne a řekne si: Tak, teď napíšu knihu!, tak je to trochu jako balvan. Sedne to na vás a cítíte hroznou zodpovědnost.

Další problém je soustředění. Soustřeďte se dny, týdny, měsíce na práci, pročítejte si, co jste včera napsala, opravujte to, co se vám dnes nelíbí, nebo plni vzteku vyhoďte všechno včerejší, protože je to blábol… To jsou momenty, na které si dost často vzpomínám. Chce to trpělivost a rozhodnutí, aby u toho člověk zůstal. Ano, začátky byly těžké.

Změnila se za ta léta nějak vaše metoda psaní?

Víc si dělám přípravu. Párkrát jsem se dostala do slepé uličky, že jsem rozepsala knížku a najednou jsem skutečně nevěděla jak dál. Tyhle situace jsou hrozně frustrující a člověku se pak nechce do žádné další práce, tak se tomu chci vyhnout. A jak? Začít psát teprve tehdy, když člověk má opravdu dobře udělanou přípravu. To znamená dělat rešerše prostředí, o kterém chci psát a které důvěrně neznám. Také si dost pečlivě připravuji postavy – píšu si charaktery atd. Začnu psát teprve tehdy, kdy mám linku příběhu opravdu vymyšlenou.

Film podle scénáře Procházkové Únos domů, Zdroj: ivaprochazkova.com

Takže než začnete psát, máte příběh celý vymyšlený?

Mám ho vymyšlený. Přiznávám ale, že vždy znova dojde k tomu, že se najednou nějaké postavě nechce dělat to, co jsem si vymyslela, a začne se chovat jinak. Nutí mě, vzpírá se a já si řeknu: Dobře, nebudu jí bránit. Navíc vymyslet něco dopředu jde jen do určité míry. Postavy si pak sami řeknou, co chtějí a to se ukáže jako nejlepší.

Jak se vám tedy psali Nazí? Hodně postav, každá se svým příběhem…

Tam šlo o to, neříct si dopředu, kdo ke komu patří. Bavilo mě čekat, co to udělá. Třeba jestli mezi Sylvou a Robinem bude fungovat nějaká ta chemie. To samé bylo s Evitou, což je nejtragičtější postava. Nechat ji umřít, nebo ne? Tuto otázku jsem do samého konce nechávala otevřenou, protože jsem věděla, že si to rozhodne sama.

Jak dlouho Vám obvykle trvá, než napíšete knihu?

Nazí trvali rok. V průběhu léta jsem si to připravovala. Projezdila jsem si Litoměřicko, kam jsem umístila Sylvu, zaplavala jsem si v Labi, aby to bylo autentické. Berlín znám, ale přesto jsem poprosila syna, který tam žije, jestli by se mnou na nějaká místa nezašel. Někdy v září jsem začala psát a trochu mě to zavedlo jinam. Původně jsem si myslela, že Sylva bude mít větší místo než ostatní, nakonec má jen nepatrně víc prostoru. To, že jsem ostatní vyzdvihla na její úroveň, mně trochu zabralo čas. Celé jsem to psala v podstatě do léta. A když si představíte, že s těmi postavami žijete, tak pak je pro vás skutečně důležité, jestli nějaká postava zemře nebo ne. Je jako živý člověk.

Kolikrát po sobě celou knihu čtete?

Několikrát. Tím, že práci překládám do němčiny, tak to čtu znova ještě při překládání. Paradoxně přes němčinu občas najdu lepší formu věty nebo odstavce než v mateřštině. To je zvláštní.

Berlín, Zdroj: mida.signaly.cz

Proč píšete hlavně pro děti a mládež? Čím vás tato skupina čtenářů oslovuje?

Začalo to tím, že jsem si za totality myslela, že mě nechají pro děti a mládež vydávat. Opravdu, lidi, kteří tenkrát nemohli tvořit pro dospělé, tak tvořili pro děti. U mě se to moc nepotvrdilo. S vydáváním jsem měla problémy tak jako tak. Ale zjistila jsem, že mě tvorba pro děti a mládež baví, i když jsem se do ní pustila z určitého kalkulu. Vždycky jsem si odskočila, psala jsem i pro dospělé, ale tvorba pro děti mi zůstala.

Když jsme emigrovali, tak jsem navíc zjistila, že v Německu je literatura pro děti a mládež ceněná daleko víc. I to, vedle jiných aspektů, přispělo k tomu, že jsem u toho zůstala. Taky tam byla dobře přijatá hned má první knížka. To mně ukázalo, že mám správný směr.

Máte oblíbená témata, kterým se věnujete?

To člověk pozná s věkem. Když si zpětně v duchu promítnete to, co jste napsala, tak si uvědomíte, že v něčem vás to vrtá. Já jsem si například uvědomila, že ve mně je téma svobody. Možná je to tím, že jsem vyrostla za totality, ale možná to ve mně bylo už dřív. Také cítím jako silné téma stáří a dětství. Jako kdybych cítila, že tam je v obou případech určitá bezradnost a jako by se ty dvě skupiny přitahovaly. Jako by si chtěly navzájem pomáhat.

Jak vzpomínáte na své dětství? Četla jste hodně?

Hodně jsem četla. Nejenom proto, že táta měl vždy dobře zásobenou knihovnu, knížky nám dával a doporučoval, ale také nebylo tolik médií, která by se dětem věnovala. Chodili jsme třeba často do kina, ale přišlo mi, že čtení je nejpohodlnější. Člověk může knížku kdykoli otevřít.

Jaký máte vůbec vztah k literatuře?

Čtu pořád. Jsem ale blíženec, kteří jsou prý roztěkaní. U každého se to projevuje jinak, já mám například rozečtených několik knížek najednou. Většinou mám jednu knížku beletristickou, kterou s sebou tahám po tramvajích, vedle toho čtu literaturu faktu a ještě nějakou německou knížku. Tím si udržuji němčinu na živé úrovni

Iva Procházková, Zdroj: ivaprochazkova.com

Máte oblíbené nějaké autory?

Celou řadu. Třeba nedávno zemřelého Jana Balabána. Ráda mám i Jáchyma Topola. V Německu mám také oblíbené autory, teď čtu Andrease Steinhöfela – ten píše jak pro děti a mládež, tak i pro dospělé.

A ovlivňují vás v něčem?

Určitě. U německých, které čtu v originále, se nechávám ovlivňovat kulturou jejich řeči. Čtu je hodně pozorně, takže si uvědomuji stylistiku atd. A celkově mě všichni ovlivňují tématy. Proč se později, s odstupem času, vždycky říká, že každá literární vlna je něčím typická? To je samozřejmě dané tím, že všichni jsme pod vlivem určitého ducha doby. Přišli jsme s nějakými tématy na svět a ovlivňujeme se navzájem, to je normální a správné.

Pracujete už na další knize?

Už píšu, protože od Nahých uplynula dlouhá doba. Vždycky potřebuji na hrdiny zapomenout, trochu je oplakat. Tentokrát jsem se pustila do knihy pro mladší věkovou skupinu. Hlavní hrdina je třináctiletý. Pustila jsem se do Slezska, kde mám kořínky přes maminčinu rodinu. Bude to syrový příběh odehrávající se v jedné horské vesnici. Chci, aby to bylo nejen o dospívání, ale i o problémech, které speciálně Moravskoslezský kraj má. Našla jsem už i pracovní název, který příběhu možná zůstane – jmenuje se to Uzly a pomeranče.

Iva Procházková se narodila v Olomouci v roce 1953. Komunistický režim ji nedovolil nastoupit na žádnou z vysokých škol, střídala tedy jedno zaměstnání za druhým. V roce 1983 s manželem a dětmi emigrovala do ciziny, v Německu se na nějaký čas usadila. Do Čech se vrátila až po roce 1989. Mezi její díla například patří Pět minut před večeří, Únos domů, Myši patří do nebe nebo poslední román Nazí.



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..