Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Iva Procházková: Budu šťastná, i kdybych dostala Literu potřetí

Iva Procházková patří k nejznámějším českým tvůrcům pro děti a mládež. Za svou práci sbírá jedno ocenění za druhým – momentálně je čerstvou držitelkou ceny Magnesia Litera. V první části rozhovoru vám přinášíme vyjádření autorky k letošním výročním cenám.

Iva Procházková, Zdroj: ivaprochazkova.com

Není to dávno, co jste vyhrála Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež. Doma stejné ocenění máte už z roku 2006. Co pro vás tato výhra znamená?

Pořád je to stejně silné. Myslím, že nejde popřít, že je to skutečně největší české ocenění za literaturu. Takže i kdybych to dostala potřetí, tak budu stejně šťastná.

Román Nazí nebyl úspěšný jen v Čechách, ale i v zahraničí. Čemu tento úspěch připisujete?

Možná je to trendem v literatuře pro mládež. Není to tak dlouho, co se pro dospívající začaly psát knihy, které bych označila jako vážnou literaturu. V minulosti přetrvávala tendence mladé čtenáře podceňovat, dávat jim jenom žánry – buď dobrodružné příběhy, nebo detektivky či romantiku. To sice stále ještě přetrvává, ale vedle toho se vytvořila svébytná literatura, která je náročná, která mladé čtenáře bere vážně a předkládá jim první chod toho, co za nějaký čas jako dospělí budou číst běžně. Je to logické. Nemůžeme přece očekávat, že by mladí byli pak bez přípravy, zčistajasna schopni číst “dospělou“ literaturu. Je to taková výchova k silným tématům a k velkým dílům.

Nazí, Zdroj: paseka.cz

Režisér letošního slavnostního večera Magnesie Litery se nechal inspirovat červenou knihovnou. Bylo to trochu netradiční, jak na vás večer působil?

Vím, že na tento večer byly velice rozporuplné reakce. Jedni ho zatracují do pekel, druzí říkají, že to bylo skvělé. Já jsem asi někde uprostřed. Myslím si, že to byl kompromis. Na jedné straně chceme náročnou a hodnotnou literaturu, proto jí udělujeme ceny, ale na druhé straně bychom byli hrozně rádi, kdyby se na to dívala masa diváků. A ono to vlastně nejde dohromady. Zklamaná jsem však rozhodně nebyla.

Jaký máte vztah k červené knihovně?

Přiznám se, že u nás doma nikdy nebyla přítomna, takže jsem ji jako holka nečetla. Jednu, dvě, tři knížky mi samozřejmě půjčily kamarádky ve škole, ale pak už jsem z vlastní iniciativy žádnou takovou knihu nevyhledala. Měla jsem ale období, třeba v těhotenství, kdy jsem četla lehčí literaturu. Na mysli mám tu, která si vybírá nekonfliktní, radostnější témata a neodvažuje se moc do hloubky. Pro mě k této literatuře patří například knížky Betty MacDonaldové. Dodnes, když jsem nemocná, je ráda čtu. Vždycky mi dodají chuť do života.

Magnesia Litera 2010, Zdroj: magnesia-litera.cz

Magnesii Liteře předcházela autorská čtení v kavárně Nona. Docela mě překvapila vaše četba. Váš výkon bych přirovnala až k výkonu hereckému, tak jste se vžila do postav a zúčastněně jste příběh Nahých vyprávěla. Takovému projevu jste se někde naučila nebo je to pro vás přirozené?

Trochu k tomu mám předpoklady. Už jako holka jsem se účastnila recitačních soutěží, kromě toho jsme si také se sestrou hrozně rády doma předčítaly pasáže z knih, které se nám líbily. Nebo jsme si i ve škole se spolužáky vyprávěli, co kdo četl nebo viděl za film. A to už do určité míry předpokládá nějaké pěstování projevu. Navíc předčítání dělám pravidelně na různých školách, takže si to chtě nechtě musím doma připravit. Není to tedy náhoda, je v tom příprava.

Podle čeho volíte pasáže, které budete předčítat?

Volím je podle sdělnosti. Dlouhé pasáže, které popisují myšlenkový svět postav, jsou v rychlosti nesdělné. V Noně jsem předčítala rozhovor, z kterého hned pochytíme jádro pudla a základní problematiku postavy. Když čtu pro studenty, tak vybírám také podle toho, co je zajímá. Jejich tělo dospívá, jejich duše se velice prudce každým dnem mění a vyvíjí, takže se snažím číst pasáže, které o tom co nejmarkantněji vypovídají.

Vítězové Magnesie Litery 2010, Zdroj: magnesia-litera.cz

Co vás přimělo k tomu, abyste se vydala na spisovatelskou dráhu? Ovlivnil vás v tom nějak váš otec, který byl scenárista?

Svým přáním mě neovlivnil, ale tím, že psal a o svém psaní nám povídal, asi ano. Na vlastní oči jsem viděla těžkosti s tím spojené, protože tatínek psal hrozně poctivě a šlo mu o perfekcionismus. Takže jsem si nedělala žádné iluze, že je psaní jen tak. V dospívání jsem však měla různá jiná přání. Třeba i režii, ale studovat mě komunistický režim nenechal. K psaní jsem se postupně dostala. Bylo mi nejbližší a navíc to člověk může dělat bez cizí pomoci. Žijeme ve společnosti, kde se na všechno potřebují diplomy. Od spisovatele nikdy nikdo nějaký diplom nežádal. Mě učil psát každodenní život. Prošla jsem si celou řadou zaměstnání, potkala jsem spoustu lidí, emigrovala jsem, poznala jsem jiné kraje a jiné mravy… To všechno mně naplnilo pokladničku, ze které teď můžu vydávat a nepotřebuji k tomu nikoho jiného. A myslím si, že jsem si vybrala správně. Je to povolání, které se ke mně hodí nejvíce.

Kdybyste mohla studovat vysokou školu, která by to byla?

Tenkrát jsem několikrát dělala přijímací zkoušky na scenáristiku. Profesoři, které jsem osobně znala, mi řekli, že jsem uspěla. Nastoupit mi ale režim zakázal. Dělala jsem zkoušky i na DAMU a na filosofii. Dnes by zůstala ta filosofie, ta mě zajímá pořád, ale vedle toho mě zajímá i biologie. Ale k jejímu studiu člověk potřebuje mít určité buňky na chemii a ty já prostě nemám.

Iva Procházková se narodila v Olomouci v roce 1953. Komunistický režim ji nedovolil nastoupit na žádnou z vysokých škol, střídala tedy jedno zaměstnání za druhým. V roce 1983 s manželem a dětmi emigrovala do ciziny, v Německu se na nějaký čas usadila. Do Čech se vrátila až po roce 1989. Mezi její díla například patří Pět minut před večeří, Únos domů, Myši patří do nebe nebo poslední román Nazí.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Iva Procházková: Budu šťastná, i kdybych dostala Literu potřetí