Intelektuál ve veřejném prostoru. Má u nás vůbec ještě své místo?

Otázka, zdali se v českém prostředí intelektuálové angažují ve veřejném prostoru, či nikoli, je jistě zcela na místě. Ovšem samotná diskuze se může pozastavit i nad takovou maličkostí, jako je ona definice či představa toho, kdo to vlastně intelektuál je.

Soubor esejů a odborných pojednání si pod svá křídla vzal historik Petr Hlaváček., Zdroj: Nakladatelství Academia

Něco podobného se stalo i při křtu knihy s názvem Intelektuál ve veřejném prostoru, která nese podtitul Vzdělanost, společnost, politika. Soubor esejů a odborných pojednání si pod svá křídla vzal historik Petr Hlaváček. Oslovil více než třicet osobností a intelektuálů, kteří se zadaným termínem polemizují.

Pravdu mám já!

Hlaváček prozradil, že nápad na knížku vznikl dopoledne 17. března 2010 v kavárně Louvre. Hlaváček zde debatoval s rakouským filozofem a literárním vědcem Konradem Paulem Liessmannem. „Řešili jsme, zdali je kavárna stále ještě intelektuálním prostorem, kde vznikají nápady a projekty, místem sebereflexe, či už jen místem sebeprezentace, zábavy a uspokojení.“

Takže jak to vlastně je? „Liessmann se přiklonil k druhé variantě. Ovšem Liessmann se mýlí a pravdu mám já,“ řekl pobaveně Hlaváček. „Kavárna je stále živým místem, kde se konají intelektuální debaty. A jedna možná proběhne i tady.“

Mezi pozvanými hosty byl i Roman Joch, publicista, politický komentátor, ředitel Občanského institutu a autor jednoho eseje.

A jak on sám vidí intelektuála?

„Intelektuál versus sofista. Intelektuála bych popsal jako člověka, který se zabývá idejemi, tedy vzdělanci. A naprostá většina těchto vzdělanců jsou sofisté. A pak je několik málo filosofů, kteří skutečně milují moudrost. Ti dostojí tomu, že když poznají pravdu, tak žijí v pravdě. Ale to je menšina a vždycky byla,“ uvedl na úvod debaty Joch.

Ovšem jak ihned dodal: „Naprostá většina intelektuálů, ať se nám to líbí nebo ne, budou ti sofisté a jsou sofisté.“

Kvalita, nebo kvantita?

Prostřednictvím své optiky se intelektuálovi na zoubek podívala i Milena Bartlová, profesorka historie umění. „Téma kvality je něco, co se vztahuje k umění i k intelektuálovi. Jak se pozná kvalitní umění? Jak posoudit, co zaneřádí veřejný prostor? Jednou z technik je trh. Tam se to pozná podle toho, co lidé chtějí, za to jsou ochotni vydat hodně peněz,“ uvedla Bartlová.

Druhá možnost je podle ní ustanovení komise, která učiní rozhodnutí za nás. „A je ta druhá možnost pravičácká, anebo jen demokratická? Z koho tu komisi postavíme? Protože jak všichni víme, jakou si složím komisi, takový dostanu výsledek.“

Čtěte také: Češi očima polského spisovatele? Láska nebeská, píše Mariusz Szczygieł

Ovšem podle Bartlové má intelektuál ve veřejném prostoru jasné místo. Intelektuál je tu od toho, aby pročišťoval pojmy, nikoli aby je stanovoval.

„Intelektuál není čistě levicový konstrukt, může být jakéhokoli politického názoru či zabarvení. Jenže v současné západní společnosti, tedy minimálně padesát či sto let zpátky, mají hegemonii levicoví intelektuálové,“ konstatoval Joch.

„Můj provokativní závěr je ovšem dvojsmyslný. Konzervatismus začal jako elitářské hnutí, jako hnutí aristokratů, vysokoškolských profesorů. To jsou ti moudří. A ejhle, za posledních šedesát let nastává něco jiného: prostý lid má některé zdravé instinkty a předsudky, které intelektuály hlavního proudu již opustily,“ dodal.

Intelektuál občas dostane na hubu

Dalším z přítomných diskutérů, přesněji řečeno diskutérek, byla Jiřina Šiklová. „Myslím si, že intelektuálové mají provokovat. Když kvůli tomu občas dostanou na hubu, tak to patří k jejich profesi,“ vysvětlila známá socioložka a zakladatelka Centra a knihovny Gender Studies v Praze.

Podle jejích slov je potřeba, aby člověk říkal to, co si doopravdy myslí. „Redukce intelektuálů na někoho, kdo učí vysokoškolské studenty, a já ráda učím a ráda přednáším, tak představa takového množství studentů byla hrůzná. Power point, testy, a pokud možno vydat skripta. Takže rozžvejkat látku, jak když z dobrého masa uděláte sekanou,“ nadhodila Šiklová otázku současného českého školství.

Diskutéři a diskutérky večera: Roman Joch, Michal Stehlík, Milena Bartlová, Jiřina Šiklová.

K tématu se samozřejmě nemohl nevyjádřit ani přítomný Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty UK. „Když se podívám na způsob studia na přelomu 19. a 20. století, tak z celkového počtu studentů připadají na jednoho profesora cca tři nebo čtyři studenti, ze kterých bude elita.“

Ovšem v současné době tomu tak dle jeho slov není. „Vyrábíme jakýsi prazvláštní servis společnosti, kterému je vytýkána povrchnost, přitom systém je nastaven právě tak, že začal povrchně učit,“ dodal Stehlík.

Čtěte také: RECENZE: Neštěstí bývalo mým bohem. Co všechno nevíme o Arthuru Rimbaudovi?

Podle Jocha trpí současná společnost i tzv. inflací vysokoškolských diplomů, což pramení právě z rovnostářské ideje vzdělání. Bartlová však podotýká: „Požadavek rovnosti vzdělání má sice komplikované a nešťastné důsledky, jenže tento požadavek nevyplývá konkrétně z toho, abychom byli všichni stejně vzdělaní, ale abychom měli všichni rovné šance. A rovnost šancí je myšlenka, která docela dobře obstojí i v poměrně konzervativním myšlení. Intence toho možná není až tak zavrženíhodná, možná je problém až v průběhu realizace,“ uzavřela Bartlová.