Ibiza není jen ostrov hříchu. Kromě sexu a drog tu žije i umění

Slovo Ibiza je pro většinu mladých lidí hlavně synonymem pro nekonečnou divokou párty, erotická dobrodružství a bolení hlavy. Ve skutečnosti se ale pod její hlučnou komerční slupkou se skrývá překvapivě kreativní jádro.

To znamená, že na jednoho každého místního připadá neuvěřitelných 40 turistů. Toto přečíslení je navíc o to výraznější díky tomu, že značnou část z oněch „místních“ tvoří naturalizovaní cizinci, často s dvojím občanstvím. Většina z těchto čtyř milionů návštěvníků sem přijíždí kvůli slunci, moři, nakupování, alkoholu, hlasité hudbě a sexu. Jen velmi, velmi malá část z nich sem přijíždí kvůli místní kultuře a umění. A přitom by mohli.

Sodoma Gomora, velebnosti!

Féničané a později Řekové nazývali kdysi dva nejzápadnější Baleárské ostrovy (Ibizu a Formenteru) Pityuses, tedy „borovicové ostrovy“, kvůli zeleným zalesněným kopcům, které jsou vidět na míle od pobřeží. O více než dva tisíce let později si tato místa vysloužila daleko méně poetickou přezdívku: Sodoma a Gomora.

Nejméně od 70. let si Ibiza pečlivě a úspěšně buduje reputaci party centra celého Středomoří a letní taneční metropole Evropy. Množství vyhlášených klubů, z nichž některé patří mezi ty největší na našem kontinentu (a jeden z nich byl dokonce donedávna tím vůbec největším na světě), sem každoročně přivábí stovky tisíc mladých lidí především ze západní Evropy.

Většinu z nich tvoří Britové a Němci, pro Čechy je ostrov zřejmě přeci jen ještě příliš drahý – vždyť jen vstupné do některých klubů se může vyšplhat i na 1500 Kč, nemluvě o cenách, které na vás čekají na barech a v obchodech.

Kromě postupně sice omezované, ale stále ještě do značné míry přetrvávající tolerance místních autorit k drogovým a alkoholovým excesům početných skupin často nezletilých návštěvníků, která Ibize vynesla ono hrdé přízvisko „ostrov hříchu“, sem evropskou zlatou mládež láká také množství celebrit, které sem pravidelně zamíří. Tak třeba letos. Nedaleko břehu kotví jachta, na které tráví svou dovolenou s partnerkou princ Harry, po pláží se prochází Seal s modelkou Heidi Klum, v baru zapíjí Rafael Nadal svou porážku ve finále Wimbledonu, zatímco ve vedlejším klubu, kde ještě včera hrál DJ David Guetta, dnes vystupuje rapper Snoop Dog.

Hlasitá hudba, neony, velmi odvážné oblečení, různobarevné drinky a opálení svalnatí beach boys, to jsou typické obrázky z tohoto ostrova. Bylo by ale poněkud nespravedlivé si myslet, že je to to jediné, co lze na Ibize nalézt. Vždyť ještě nedávno to tu vypadalo docela jinak.

Ospalá díra

Celebrity a britskoněmecké party groups totiž nejsou jediné dvě skupiny lidí, které se na tomto malém prostoru vyskytují v disproporčně velkém počtu oproti jiným částem Evropy. Tou poslední skupinou jsou umělci – skupina sice poněkud méně hlučná a viditelná, ovšem o to více pozoruhodná.

Ti první sem začali přicházet ještě před druhou světovou válkou. To, co je sem přilákalo, byl kupodivu klid a mír, tedy komodity, o kterých jsou mnozí mylně přesvědčeni, že už dnes na ostrově nejsou k dostání. Ve skutečnosti se ale z Ibizy stal onen hédonistický babylon jazyků a požitků teprve nedávno.

Ještě v 50. letech to byla jedna z nejzapomenutějších a také nejchudších oblastí celého Španělska. Zatímco jejich větší sousedé, Malorka a Menorka, byly pro turismus objeveny daleko dříve, Ibiza s Formenterou zůstávaly překvapivě dlouho ztraceným rájem, kde místo moderní taneční hudby zněly po krajině jen kostelní zvony a katalánské lidové písně. Ještě kolem války byl počet obyvatel ostrova jen něco kolem 12 tisíc osob a slovo turista tu bylo synonymem pro slovo mimozemšťan.

Jak vypadala Ibiza ještě před 60 lety je možné vidět na černobílých snímcích a obrazech malíře a fotografa Vicenta Ferrera Guasche, jehož vynikající výstava probíhá až do konce září v muzeu moderního umění v hlavním městě Eivisse. Změnilo se toho opravdu hodně. Namísto přeplněných pláží a promenád s patrovými hotely byly městečka na pobřeží tvořená jen několika nízkými domky, v přístavech místo luxusních jachet kotvily staré rybářské lodě, zajišťující hlavní obživu místních obyvatel. V malých vesničkách ve vnitrozemí se pásly kozy a ženy v šátcích chodily s pálenými amforami do kašny pro vodu.

Zalesněné kopce a nedotčené pobřeží, ale také tradiční kultura, právě to sem přilákalo první umělce. Fascinovaly je barevné náboženské slavnosti, unikátní lidové kroje, podivný katalánský dialekt, kterým se nikde jinde nemluví i tradiční místní tanec, při kterém žena předstírá, že je slepice, zatímco muž produkuje skákavé pohyby ve stylu něco mezi kohoutem a idiotem.

Flower Power

Když se v 60. letech přehnala Evropou sociální revolta hnutí hippies, část květinových dětí, znechucených nezreformovatelností světového systému, začala hledat únik na místech, kam kapitalismus a imperialismus dosud nepronikly. A ospalá půvabná Ibiza se k tomu zdála ideálním místem.

Především z Německa, Británie a Francie sem tehdy přijela početná skupina dlouhovlasých mániček se svou specifickou kulturou a uvolněným životním stylem a vytvořili si tu vlastní komunity plné radosti a všeobjímající lásky (tedy alespoň teoreticky). Jejich součástí byla i další, dosud největší imigrační vlna mimořádně kreativních lidí – hudebníků, básníků, malířů – přičemž někteří z nich svoje řemeslo skutečně ovládali. Právě hippies stáli na počátku toho, čím je Ibiza nyní; jejich neortodoxní přístup k drogám a k sexu z ní učinil vyhlášený ostrov hříchu, jejich poetické duše z ní udělaly ostrov umění.

Výtvarníci všech zemí…

Dědictví květinových dětí je na ostrově stále velmi snadno k nalezení a to nejen na poněkud zkomercionalizovaných, i když stále pozoruhodných hippie marketech, které přitahují množství turistů.

Ibiza je totiž stále doslova plná umění – v každém městě i městečku najdete několik, většinou malých, ale o to více příjemných galerií, ve kterých místní umělci představují svá díla. Místní umělecká komunita je překvapivě početná, velmi kosmopolitní a mimořádně kreativní. Každé léto se tu koná velké množství výstav, které jsou na rozdíl od všeho ostatního na ostrově, většinou zdarma.

Výtvarné umělce všech národností, dlouhodobě žijící a tvořící na Ibize a Formenteře, sdružuje už od roku 1996 asociace AAVIB. Právě ke svým 15. narozeninám připravilo toto sdružení několik výstav, z nichž zřejmě nejlepší je k vidění v kongresovém paláci v druhém největším městě Santa Eulalia del Riu.

Pestrost obrazů a soch, které tu najdete, dokazují výjimečnou originalitu a různorodost produkce tohoto malého ostrůvku umění a jména autorů zase prozrazují, jak široká paleta národů se na této pestrosti podílí. A nejsou to jen pomalu stárnoucí potomci oné první vlasaté umělecké vlny; přítomnost mladších autorů dokazuje, že Ibiza stále zůstává inspirativním místem, které provokuje ke kreativitě stejně intenzivně, jako kdysi v dobách Vicenta Guasche.

Podceňovaný ostrov

Přijet na Ibizu se tedy vyplatí i pro ty, kteří dávají přednost obrazům před přeplněnými tanečními parkety. Dokonce i onen klid a mír je tu pořád ještě k nalezení – severní pobřeží ostrova je stále stejně zalesněné a málo navštěvované jako v dobách fénických pirátů a se svými strmými útesy a skvělými trasami pro horská kola je dobrou příležitostí k úniku před hlučnými městy na jihu. Užívat si slunce, vykoupat se v moři, prohlédnout si výstavu a možná nakonec i zajít na nějakou tu párty. Přece jenom je to pořád hlavně ostrov hříchu.