3 fotky 
Hudba je nedílnou součástí filmu. Už od počátků filmu existuje nepsané pravidlo, které říká, že kvalitní hudbu by si ve filmu divák vůbec neměl uvědomovat. Občas, je-li film skutečně dobrý, se to stává i filmovým odborníkům. Zapomenou se soustředit a nechají se filmem unášet, a přesně to je ta kvalitní úroveň, o níž se snaží každý film. Pojďme si zavzpomínat na ty nejkvalitnější kousky.
Páni kluci, Zdroj: filmovezvuky.fdb.cz
Průměrný divák je zvyklý vnímat film komplexně jako jeden celek. Konkrétní složky jako je osvětlení, ozvučení, hudba nebo kostýmy ho zaujmou většinou jen pokud jsou špatné a do tohoto velkého celku neladí. Primárním cílem je proto soulad všech složek.
Dále ale také existují filmy, které jsou s konkrétní hudbou spjaty tak úzce, že by ji divák vyloženě postrádal. Patří mezi ně třeba známá melodie z bondovek, mysteriózní harmonika z filmu Tenkrát na západě (1968), pískot v písni Nestůj a pojď z filmu Páni kluci (1975) nebo třeba veleúspěšná Bitter Sweet Symphony z Velmi nebezpečných známostí (1999).
Mezi úspěšné české skladatele filmové hudby můžeme zařadit například Petra Hapku, který má na svědomí hudbu z filmů Fešák Hubert (1984) nebo Copak je to za vojáka (1987). Také Karel Svoboda je dalším skladatelem, kterým se může Česko pyšnit. Za svůj život stihnul napsat spoustu nádherných kousků, jmenujme si například filmy Noc na Karlštejně (1973), Tři oříšky pro Popelku (1974) nebo Létající Čestmír (1984).
The YouTube ID of EJlY1M65Xao&feature=related is invalid.
V zahraničí se jako hudební skladatel proslavil třeba Američan Henry Mancini s hudbou k nezapomenutelnému filmu Snídaně u Tiffaniho (1961) či humornými rytmy v nesnázích Růžového pantera (1963). Filmovou hudbou světově proslul také Němec Hans Zimmer, jehož hudbu si lze vybavit z filmů Rain Man (1988), Řidič slečny Daisy (1989), Pearl Harbor (2001) a mnoha dalších.
Funkce hudby podle pravidel zvukové dramaturgie musí být v souladu se záběrem i s obsahem. Právě zvukovým doplněním totiž obraz dostává určitější význam. Autorovy záměry může divák pochopit třeba právě na základě zvuku, tedy hudby, mluveného slova nebo dokonce obyčejného ruchu.
Obraz a zvuk by se však ve filmu neměli navzájem překrývat, měli by se doplňovat a podtrhovat. Bez hudby by žádné audiovizuální představení nikdy nebylo to pravé ořechové. U filmu je dovoleno naprosté ticho snad pouze tehdy, má-li to opodstatněný důvod, například chceme-li diváka napnout, či zdůraznit určitý klíčový moment.
