5 fotek 
Člověk je tvor od přírody hravý. Vědomě či nevědomě si od dávných dob úsvitu lidství kompenzoval okolní nehostinný svět, ve kterém šlo obvykle různými způsoby o život. Pominu-li drobné radovánky, jako nepravidelný příjem potravy, pravidelné úspěšné vyměšování či občasný pohlavní styk za účelem množení, jednou z forem byla činnost, která by se dala označit obecným názvem hraní.
Tu hořící větévka, se kterou se dalo skvěle honit kamarády a ohřívat jim záda, tu ohlodaná kůstka, které se dobře zapichovala do veverčích kožek pověšených na stromu, tu hlava nepřítele, která hozena v dáli mohla být předchůdcem dnešních míčových her – to vše a mnoho dalšího byly činnosti, které by se daly nazvat hraním, tedy hrou.
Ale jak slovo hra obecně nejlépe definovat? Jak postihnout, čím hra ve skutečnosti je a co ve své podstatě znamená? Na základě předchozích vět mi cosi napovídá, že to může být činnost kompenzující negativní jevy, které člověk prožívá. Hm, něco na tom asi bude, nicméně toto v plné výši platilo zřejmě v dobách minulých (kdy šlo fakt o holý život). I když – dnešní doba má také svá mnohá negativa (hlavně stres, lidské vztahy, apod.), takže špetka z této definice určitě platí i nadále. A dále? Co třeba tvrzení, že hra je prostá forma zábavy, která má mnoho podob a rozhodně činí svému nositeli příjemné pocity? Myslím, že se stále blížím k opravdové definici blíže a blíže, ovšem něco mi napovídá, že by strohé definování nemělo být jádrem dnešního článku.
Jsme hráči. Všichni, kdož čteme (v mém případě navíc píšeme) tento článek, jsme hráči. Malí, velcí, každopádně všichni máme jedno společné – rádi si hrajeme, nota bene hry ve formě počítačové. Jakožto starý pes nemohu neříci, že hraji počítačové hry od dob, kdy 8-bitové počítače byly ještě v plenkách. Starší z vás si ještě možná vzpomenou na úžasnou mašinku české výroby s názvem IQ-151, což byla – z dnešního pohledu – oranžová bedýnka s kulatými tlačítky, která neuměla prakticky nic. A přesto již tehdy některé z nás popadla kreativní múza a začali jsme přemýšlet, jak z této neschopné mašinky udělat něco, co normální lidi – a nikoliv jen akademicky založená individua – bude bavit.
Podařilo se nám během pár dní nastudovat místní programovací jazyk Basic, promyslet cosi, co by se dalo nazvat interaktivní hrou (tedy hrou, kde může uživatel svou činností ovlivňovat dění na obrazovce) a prostě ji naprogramovat. Vzhledem k jednoduchosti jazyka i našich nápadů to nebylo těžké a brzy spatřilo světlo světa hra nazvaná prozaicky Bombičky. Jeden velký pixel letěl v horní části obrazovky, jeden velký pixel stál na místě v dolní. V určitý okamžik měl uživatel (tedy hráč) stisknout tlačítko a z letícího pixelu vypadl další letící pixel, který padal po křivolaké trajektorii směrem k pixelu stojícímu. Pokud byl stojící pixel tím padajícím zasažen, hráč získal bodík. A tak dokola a dokola a dokola. A všichni jsme tomu propadli.
Z dnešního pohledu je tahle story i pro mne velmi úsměvná. Pokud vám bude připadat, že jsme si v předchozích řádcích zlehka masírovali naše ego, berte to prosím s nadhledem. Chtěli jsme tím však říci něco jiného, než by se mohlo na první pohled zdát, což bude patrné v části další.
