5 fotek 
Byli jste někdy na přednášce o alkoholu? Tak v pražském divadle Viola je jedna taková. Konkrétně o víně. Jiří Štepnička s Jaromírem Medunou skloňují víno ve všech možných pádech a moudra, která chrlí, vedou k zamyšlení, ale jsou někdy také k popukání. Tato příjemná koláž se jmenuje O případném pití aneb musí se to umět.
Jiří Štěpnička o víně
V divadle Viola bylo v minulosti uvedeno již několik her, které se nesly v podobně filosofickém duchu. Není divu, do hlediště v podobě několika stolků si bez problémů můžete zanést jakýkoli nápoj – alko i nealko. A jak je známo, alko nápoje podporují v lidech navození přemýšlivějších nálad. Taková rozpoložení jsou pak pro představení tohoto typu takřka povinností. Kdysi v jedné z obdobných her zářil ve Viole Boris Rösner s Miroslavem Moravcem. Tento počin se jmenoval Růži si k vínu přiložím. Současný titul si z něho bere inspiraci.
Víno je bráno jako alkohol pro lepší příležitost, bezesporu. Když opomenu šampaňské, je to nejpříhodnější nápoj pro různé slavnostní přípitky a oslavy vůbec. Dá se říct, že je trochu alibistickým nápojem. Tím míním to, že společnost ho nebere jako ten klasický, téměř vulgární alkohol. Má něco do sebe, určitou porci prestiže a ctnosti. A na této ideji staví představení O případném pití aneb musí se to umět.
Pít nebo nepít?
Pít se musí umět? To určitě. Dokonce i víno vám na druhý den může za krk posadit velkou opici. Kdo pít neumí, je po zbytek večera na paškál a je brán lehkovážně. O takový statut určitě nikdo nestojí, a proto existují dva pojmy, které je třeba odlišit. Pití a umění pít. Hra se soustředí spíš na ten druhý a provede po nejrůznějších tajemstvích Dionýsova božského moku.
Divadlo Viola je samozřejmě známé svými inscenacemi plnými recitací. Tak je naladěno i tohle opilé představení. Mísí se zde monology, dialogy, recitace a sem tam hudební vložky s hranými scénkami.
Od Noema až po d’Artagnana
Víno je na světě snad tak dlouho, jak je vůbec lidstvo staré. O rozličné historky s ním spojené není nouze v žádné lidské éře. Dočkáme se tedy vsuvek z doby po potopě světa či z období tří mušketýrů. Tyto vložky jsou hlavními protagonisty většinou velmi vtipně zahrané. Poměrně náročné myšlenkové pasáže tím vymění za frašky – v dobrém slova smyslu. Jak už bylo řečeno, poměrně časté jsou také různé recitace básní a písně v doprovodu klavíru, u nějž zasedl Emil Viklický. Ten hudbu také složil.
Mistr klavírista Zdroj: divadloviola.cz
Je až neuvěřitelné, jak se Jiří Štepnička, český Harrison Ford, a Jaromír Meduna dokázali s hrou vypořádat. To, že vykládají o víně jako o něčem nadpozemském, budí úsměv na rtu, ale během hry oba přesvědčují o tom, že víno je opravdu něco nadpozemského. Ať na hru přijde kdokoli, třeba se striktně opačným názorem, nakonec své předchozí závěry musí výrazně pozměnit. Doslova manipulují. Láska k vínu se zde vyjadřuje podobně jako láska k ženě. Schopnost požívat vína je umění, které není samozřejmou vlastností každého člověka. Argumenty, které na dané téma herci chrlí, se nedají brát jinak, než jako čistá pravda.
Před herci je třeba smeknout, protože drtivá většina téměř dvouhodinového představení je postavena jen na jejich monolozích, které vyruší občasné dialogy nebo uváděné vsuvky. Ukázalo se, že oba jsou velmi profesionální a své role zvládají velmi dobře. I oni jsou ale lidé, a tak občas určité situace nevyzní tak, jak by měly (špatně podaný vtip, přílišná křečovitost). Mrtvých momentů je ale minimum.
Jaromír Meduna o víně
Víno není jen vznešené. Nepřináší jen samé dobro. Po nastolených pořádcích na jevišti bychom řekli, že se na stinné stránky snad ani nedostane. Avšak, i o tom inscenace je – ukazuje alfu i omegu. V tomto se ukázal svědomitý přístup tvůrců. Důsledkem toho hra nevytváří výmluvu pro alkoholiky. Nakonec ale vítězí okázalejší atributy.
„Co mi po všem? Jedno je mně
Ať se jak chce točí země:
Jen buď víno v sklence mé!
A nechť nikdy prázdná není
Ať mi slouží k potěšení:
Spolu nechť ať zhyneme!“
Jak je dnes zvykem, uslyšíte i mnoho narážek na současné dění – stav společnosti, politiky. Takové věci jsou sice klišé, ale je dobře, že se jimi staly. Je nezbytné si je stále připomínat. Navíc do hry jsou tyto výlety do reality dobře zakomponovány a působí poučně i komicky.
V jednoduchosti je krása
Kulisy tvoří dva stolky, dvě židle, klavír a byl by hřích zapomenout na sklenice vína. Inscenace dokazuje, že není potřeba zaujmout povrchně nápaditými kulisami, ale hlavně těmi výmluvnými (především sklenicemi s vínem).
Ke konci se to už rozjíždělo Zdroj: divadloviola.cz
Jde o netradiční divadelní hru s netradičně podaným tématem, ale prověřené kvality v podobě hlavních herců nasměrovaly inscenaci správným směrem. Je třeba si zapamatovat, že na pití není nic špatného, ale především je nutné si uvědomit, musí se to umět.
O případném pití aneb musí se to umět
Divadlo Viola
Režie: Tomáš Vondra
Hrají: Jiří Štěpnička, Jaroslav Meduna, Emil Viklický
Hodnocení: 4****
