Holden Caulfield: Nikdy nepodceňujte rodinu

Kdo je vozí na jejich koncerty? Jak zvládají kapelu a školu zároveň? Na tyto a další otázky odpovídají Martyn Starý, Timon Svoboda a Jirka Cmunt, alias kapela Holden Caulfield, která vystoupí 25. února v Rock Café společně s Johny Said The Number.

Stejně jako Johny Said The Number máte věkový průměr pod 20 let. Jak dlouho už spolu vlastně hrajete?

M: To není úplně lehká otázka. My jsme spolu v jednom uskupení fungovali už asi před pěti lety. Nevím, jestli se to ale dá uplně počítat, přestože právě tyhle začátky pro nás byly úplně prvním zdrojem zkušeností. Jako Holden Caulfield fungujeme necelý rok.

Holden Caulfield je jméno hlavního hrdiny knihy Kdo chytá v žitě? od J.D. Salingera. Souvisí to s vaším názvem?

M: Souvisí. Já s oblibou říkávám, že to je jediná kniha, co jsem kdy přečetl, tak musím nabytou znalost nějak prodat, hehe. Ale ne, teď vážně. Já jsem jednou byl s Timonem (kytara) na koncertě Skyline a koukám na Ráďu Bureše (bubeník) a říkám si, že vypadá přesně jako si představuju hrdinu z tý knihy, Holdena Caulfielda. A v tu chvíli se mi zároveň hlavou honily myšlenky na založení nové kapely. No a v ten moment se to nějak prolnulo a bylo to na světě.

Máte nějaké hudební vzory? O vaší hudbě se říká, že obsahuje prvky á lá Pearl Jam. Nechali jste se jimi ovlivnit? U tak mladých kapel není neobvyklé, že svůj styl přizpůsobují svým oblíbencům.

M: To je právě docela legrace. Pearl Jam mám rád, ale vlastně jsem je nikdy moc neposlouchal. Bubeník Jirka je má hodně rád, tak možná nevědomky bubnuje jako Matt Cameron, haha. Moje hudební vzory by se sem asi nevešly, tak jmenuju jen ty dva největší – Sonic Youth a Radiohead. Jinak se snažím pracovat s co největším rozsahem různých materiálů z kterých beru inspiraci. A když jsem u těch vzorů, tak by bylo nefér zapomenout na Šmityho, který je z těch vzorů takový jediný reálný, opravdový vzor z masa a kostí nebo jak to říct. Hodně mě toho učí, učil a snad bude učit a jsem mu za to všechno neuvěřitelně vděčný.

T: Vzor, který se u mě projevil nejvíc, byla moje mamka, která mě od malička vedla k hudbě – nikdy nepodceňujte vlastní rodinu. Z kapel jsou to pro mě především Oasis.

J: Martyn má možná pravdu, Pearl Jam poslouchám už odmalinka, mám je moc rád, obzvlášť styl, kterým hrajou, a tak mě asi ovlivňujou. Jinak žádný konkrétní vzor nemám – mojí oblíbení bubeníci hrajou jazz, takže se k nim moc upnout nemůžu, haha.

Všichni jste ještě středoškoláci. Jak se to dá skloubit s dráhou „začínajících rockových hvězd“?

M: Je to někdy náročné, ale dokud tě podporujou rodiče i škola, což se zatím, musím zaklepat, daří, jde to.

T: Úplně nejlíp – jsme mladí, máme na škole 600 lidí, a to znamená jasnou fanouškovskou základnu a už nikdy nebudem mít tolik času na cvičení jako teď, když ještě nemusíme řešit problémy jako bydlení a tak.

J: Je to náročné, ale když člověk chce, dá se to zvládnout bez problému. Jsme schopní se sobě navzájem přizpůsobit, tím, že do školy toho máme úplně stejně, takže to nijak nekoliduje.

M: Já bych s tou fanouškovskou základnou byl opatrný, ale víceméně se s tím dá se vším souhlasit. Je výhoda, že máme víceméně stejný rozvrh.

Martyn hraje ještě s projektem Luno. Jak to zvládáš? Daří se ti zkombinovat obě kapely a školu k tomu?

M: Jo, máš pravdu, že tohle poslední období bylo opravdu hektické. Dokončování LUNO desky, koncerty s oběma kapelama, hodně zkoušek a do toho všeho konec pololetí, takže si dovedeš představit, jak to ve škole vypadalo. Moc jsem toho nenaspal, ale vůbec si nestěžuju. Byl to boží měsíc, ani minutu jsem se nenudil.

Vnímáš, že tě třeba spolupráce se zkušenějšími muzikanty nějak posunula? Projeví se to nějak v Holden Caulfield?

M: Stoprocentně. Je to o tom, co už jsem říkal. Kdybych kolem sebe neměl lidi, kteří mě učí, nikdy bych nemohl dělat to, co dělám, tak, jak to dělám. Ať už je to Šmity, kterého už jsem zmiňoval, nebo Ema Brabcová, Honza Janečka a Šárka Vávrová (manažerka), všichni mi nabízejí strašně moc zkušeností, které se snažím co nejvíc absorbovat. A určitě se to projevuje i na Holden Caulfield, protože třeba vím, čeho se vyvarovat, atd., což je myslím ohromná výhoda.

Jirko, Timone, vy hrajete jen s Holden Caulfield, nebo to taky kombinujete s dalšími kapelami?

T: Naplno se věnuju jen tomuhle projektu, protože i jeden může být dost vysilující. Obdivuju Martyna, že ty svoje takhle zvládá.

J: Zhruba před měsícem jsem začal hrát v I Like You Hysteric, v nové kapele Andrzeje Palce z Roe-Deer. Tím mi času ještě ubylo, ale fungování Holden Caulfield to určitě nijak neomezí.

Všichni jste dokonce ze stejné třídy na gymnáziu, chodí spolužáci na vaše koncerty, nebo je to moc nebere? Pro spoustu středoškolských kapel jsou právě kamarádi ze školy zásadní částí publika.

M: Hele my jsme strašně vděční, když na nás přijde uplně kdokoli, samozřejmě. Takže to co teď řeknu, není vůbec nic proti spolužákům. Ale jsme zároveň hrozně rádi, že se nám daří vyvázat se z toho začarovaného kruhu, kdy na tebe chodí akorát spolužáci a jejich kámoši a nikam to nevede.

Jak vlastně probíhá vaše dopravování se na koncert? Už máte někdo řidičák?

M: No, naše dopravování na koncert probíhá dodávkou. Timon má řidičák, ale já nechci, aby nás vozil. Ne že bych se bál, ale prostě si nemyslím, že je správné, aby jel někam 200 kilometrů za volantem a pak hrál.

A kdo tedy řídí?

M: No tak máme nějaká zaběhlá, osvědčená (nejen naší kapelou) jména, kterých se snažíme držet, takže když to zjednoduším, naším řidičem jsou různí autodopravci-profesionálové. A samozřejmě někdy, když je nějaký akutní problém a jde jen o to dostat věci někam po Praze, tak vypomůžou rodiče, ale už se nám to delší dobu nestalo, musím zaklepat zase.

S Johny Said the Number nehrajete poprvé, je to třeba jedna z vašich oblíbených kapel?

M: Jo, jsou super. To je naprosto bez debat, k tomu neni co víc říct.

T: Mezi českými začínajícími kapelami pro mě jasná jednička.

J: Oblíbených bych určitě neřekl. Jsou dobří, ale není to styl hudby, který poslouchám.

Koncert v Rock Café řekněme uzavře zimní část klubové sezóny, jaké jsou vaše plány na jaro?

M: Připravovat další materiál a hrát. Nějaké vyloženě turné asi nehrozí, ale určitě se nějaké smysluplné koncerty najdou. Jinak teď jsme, žejo, nahráli nový singl. Je to takové klidné, což je docela změna oproti dřívějším nahrávkám. Ale uvidíš sám na koncertě, jak aktuálně zníme.

K tomu singlu, skladbu (Actually Happy) Hero jste představili na sv. Valentýna. Je ta písnička složená přímo pro tuto příležitost, nebo jste jen využili toho všeobecného povyku kolem tohoto „svátku“?

M: Hele mě se o téhle písničce nelehko mluví, přestože je to moje vlastně jedna z nejoblíbenějších. Ten text je hodně osobní, vznikal v docela složitých situacích a rozhodně bych netvrdil, že je speciálně pro Valentýna, spíš naopak. Ale o to má pro mě ta písnička větší náboj a myslím, že je to i z té nahrávky cítit, že v tom je něco navíc, nějaké pocity. Zdálo se nám, že Valentýn je hezká příležitost k tomu, abychom něco udělali, přestože pro mě to není žádný sváteční den. Tak jsme udělali singl.

Chystáte se hrát na letních festivalech?

M: Rádi bychom, ale letos to asi ještě moc nevyjde.

Chtěli byste třeba vyjet i do zahraničí, nebo se budete držet spíše doma, v Čechách?

M: Hele tak já si myslím, že každý by asi chtěl ven. Ale přijde mi strašně slizké a je mi z toho vyloženě trapně za ty lidi, jak kapely ve všech rozhovorech říkaj, jak je to tady na prd, a že chtěj ven, protože je tady nikdo nechápe. Sebevíc je to třeba pravda, tak je mi ten přístup „my chceme dobýt zahraničí, nechcem se plácat tady na tom rybníčku „dost nesympatický. Z Prahy to prostě prostřelíš jen těžko. Z Prahy můžeš „znít britsky“, ale nemůžeš být Brit. A to je rozhodující.

Rozumím. A kdy vyjde nějaká deska?

M: Budeme se snažit, aby vyšla 11. 11. 2011. Sakra, teď to zní jako slib, takže nás asi čeká dost práce.