H. P. Lovecraft: Vyslyšte volání Cthullu a amerického autora hororu

FOTO: H. P. Lovecraft
H. P. Lovecraft byl americkým autorem hororu. Zdroj: wikimedia.org

Někdy bývá nazýván otcem amerického hororu. Jeho příběhy dodnes děsí, fascinují a způsobují mrazení v zádech. H. P. Lovecraft vytvořil svůj vlastní fantastický svět, ve kterém ožívají temné síly a nejhorší noční můry.

FOTO: H. P. Lovecraft
H. P. Lovecraft byl americkým autorem hororu. Zdroj: wikimedia.org

Se světoznámým Edgarem Allanem Poem patří mezi mistry hororu, kteří definovali svůj žánr a zbořili hranice a tabu, která byla do jejich příchodu ustanovena. Právě na Poeovu tradici a populární gotické horory navazuje tento autor, známý hlavně pro svou literární mystifikaci Necronomicon a vytvoření mýtu Cthullu, obrovské nestvůry představující ultimátní zlo.

Dětství jako noční děs

Howard Phillips Lovecraft se narodil 20. srpna 1890 ve městě Providence (Rhode Island) do rodiny obchodníka s klenoty. Když mu byly tři roky, potkalo jej neštěstí, které mělo ovlivnit zbytek jeho života. Jeho otec Winfield Scott Lovecraft trpěl progresivní paralýzou a poté, co se nervově zhroutil, již nikdy nebyl schopen návratu do normálního života. Otcovo blouznění a nemoc na mladého Howarda silně zapůsobilo a přivodilo mu poruchu spánku a tzv. noční děs.

Vychováván neurotickou matkou, Lovecraft nikdy nezapadl mezi své vrstevníky a velmi často stonal. Jeho dědeček jej seznámil s dílem E. A. Poea, který se stal jeho nejvýznamnějším literárním vzorem. Když děd zemřel, Lovecraft upadl do dlouhodobé deprese, během které se věnoval četbě a studiu astronomie a fyziky. Nikdy nedokončil střední školu, přestože byl velmi inteligentní a nadprůměrně vzdělaný ve většině vědních oborů.

„Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.“

Svá první dílka publikoval v nejrůznějších časopisech, ať už se jednalo o krátké povídky nebo publicistické články. Začal si dopisovat s dalšími autory, se kterými přes svou tichou a introvertní povahu navázal přátelský vztah. Byl to například Robert Bloch, autor slavného hororu Psycho, nebo Robert E. Howard, představitel žánru fantasy. V Lovecraftových prvotních dílech je již cítit jeho fascinace historií, magií, smrtí a nechybí jim specifická macabre atmosféra.

Já jsem Providence

Po smrti matky roku 1931 a Lovecraftově nervovém zhroucení odcestoval začínající spisovatel a žurnalista do New Yorku, kde se usadil ve čtvrti Brooklyn. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou Soniou Greene. Sonia byla židovka ukrajinského původu, se kterou Lovecraft dokázal celé hodiny rozmlouvat o literatuře a filozofii, přestože jejich vztah zůstal nenaplněn po stránce fyzické. Tvrdí se, že spisovatel byl s největší pravděpodobností asexuál (absence sexuální orientace).

Po rozchodu se Soniou (oficiálně se však nikdy nedali rozvést) opustil New York a cestoval po Evropě, kde hledal novou inspiraci. Nejvíce však začal psát až po svém návratu do rodné Providence, kde pak strávil zbytek svého života. Usídlil se na předměstí v malém domku, kde přijímal začínající spisovatele a věnoval se vlastní tvorbě. Toto Lovecraftovo nejproduktivnější období bylo značně ovlivněno počínající bolestivou nemocí a sebevraždou jeho dobrého přítele Roberta E. Howarda.

FOTO: Hrob H. P. Lovecrafta
H. P. Lovecraft byl pohřben ve svém rodném městě.

Sedmačtyřicetiletému spisovateli byla diagnostikována rakovina střev a chronický zánět ledvin. Smrtelná nemoc byla velmi bolestivá a Lovecraft si vedl svůj deník smrti, kde zaznamenával své dojmy a myšlenky. Z tohoto deníku je patrné, že autorovo pomalé a bolestivé umírání nedovedlo rozhodit jeho klidnou a apatickou povahu. Zemřel o několik měsíců později a je pohřben ve svém rodném městě do rodinné hrobky s nápisem I Am Providence.

Milovník svého řemesla

H. P. Lovecraft psal převážně povídky, vzácně také básně, eseje a novely. Většina jeho tvorby vyšla pouze časopiseckou formou a o knižní vydání se po autorově smrti zasloužili až jeho přátelé. Sám spisovatel byl ke svým dílům velmi kritický a často je po dokončení spálil.

Hororové příběhy, které často čerpají z mytologie, historie i náboženství v sobě obsahují rovněž prvky sci-fi a fantasy. V Lovecraftově tvorbě se neustále objevuje motiv neurčitého strašlivého zla, které kdysi obývalo planetu a nyní čeká, aby mohlo znovu povstat. V povídce Volání Cthullu popisuje obrovskou nestvůru Cthullu, jejíž smyšlený kult oslovil tolik čtenářů, že se dodnes najdou uctívači této zlé nadpozemské síly.

„Ph’ngluimglw’nafhCthulhuR’lyehwgah’naglfhtagn! Ve svém domě v R’lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní!“

Další legendu stvořil Lovecraft, když ve svých povídkách popsal tajemnou knihu Necronomicon. Jedná se o smyšlenou knihu kouzel, kterou napsal šílený Arab Abdul Alhazred. Při tvorbě Necronomiconu se Lovecraft inspiroval skutečnými zaklínacími knihami a starověkými knihami mrtvých. Tato literární mystifikace byla natolik úspěšná, že čtenáři se snažili tuto knihu sehnat a dokonce jsou dnes v prodeji svazky s názvem Necronomicon, které však s Lovecraftovou tvorbou mají pramálo společného.

Mezi další známé povídky patří například Barva z vesmíru, děsivý příběh, kdy neznámá látka z vesmíru vyžírá život z lidí i přírody a vede ke smrti a záhubě, nebo Nyarlathotep, Plíživý Chaos, další z hrůzostrašných bytostí a zlých božstev, který shromažďuje legie následovníků a usiluje o zhroucení světa. Za stěnou spánku, Měsíční močál nebo V horách šílenství jsou další typické příklady Lovecraftovy tvorby.

Ukázka z povídky Hrobka

Když tu noc doktor Davis od Birche odešel, vzal lucernu a vydal se do staré márnice. Měsíc svítil na poházené úlomky cihel a poničenou fasádu a závora u velkých dveří pod dotykem zvenčí ihned povolila. Doktor, dávno obrněný zkušenostmi z pitevny, vstoupil a rozhlédl se, potlačuje nevolnost duševní i tělesnou, kterou pohled i zápach vyvolávaly. Náhle hlasitě vykřikl a hned nato zalapal po dechu způsobem, který byl hroznější než křik. Pak se rozběhl zpátky do domku, porušil všechna pravidla svého povolání, pacienta chytil a třásl s ním, a jeho mrazivé překotné sípání se vpalovalo do zmatených uší jako syčení vitriolu.

“Byla to Asaphova rakev, Birchi, přesně jak jsem si myslel! Vím, jaké měl zuby, v horní čelisti mu chyběl přední řezák – nikdy, pro Boha živého, neukazujte ta zranění! Tělo už bylo silně rozložené, ale nikdy jsem neviděl na žádném obličeji – bývalém obličeji – strašnější pomstychtivost! … Víte přece, že na odplatu nikdy nezapomněl – že zničil starého Raymonda třicet let po tom, co měli spor o hranice pozemků, že zašlápl štěně, které na něho předloni v srpnu zaštěkalo… Byl to vtělený ďábel, Birchi, a já věřím, že jeho posedlost po pomstě mohla zvítězit nad časem i nad smrtí! Bože, ta jeho zuřivost – nechtěl bych se stát jejím cílem!“

Zdroj: VANČURA, Zdeněk: Slovník spisovatelů. Praha: Odeon 1979

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Tereza Turzíková
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura magazínu TOPZINE.cz. Studuje jazykové gymnázium a věnuje se filmové tvorbě a výtvarnému umění. Mezi její záliby patří hudba a divadlo.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*