3 fotky 
Zakrslý Oskárek vybubnovává v románu Güntera Grasse Plechový bubínek (1969 česky) na svůj nástroj obžalobu světa dospělých. Paličky v jeho rukou nechávají zaznít nelítostnou pravdu o pokřivenosti světa a vině.
Malý Oskárek nemluví, malý Oskárek tluče, Zdroj: Wikimedia.org
Oskara nelze umlčet. Považuje sebe div ne za spasitele, jenž jediný zvěstuje pravdu v jinak zvráceném světě zdání, lží a zločinů. Pokud se o to někdo přesto pokusí, pokud se nějaký pošetilec odváží vytrhnout mu jeho plechový buben z náruče, Oskárek se rozkřičí. Nezvykle vysoký hlas malého liliputa dokáže tříštit sklo, rozpraskat výlohy, proměnit vzácný porcelán v hromádku bezcenných střepů.
Touha nevyrůst
Günter Grass ve svém takřka až epickém díle vypráví životní příběhy zakrslého člověka, který pohrdl světem dospělých a ze své trpasličí perspektivy sžíravě a ironicky komentuje události, které hýbou Evropou dvacátých až padesátých let minulého století.
Günter Grass (1927) pochází z německo-polské rodiny z Gdaňsku. Vystudovaný kameník se po nějakou dobu živil i jako sochař a grafik, než se díky úspěchu svého prvního románu, Plechového bubínku, mohl věnovat jen psaní. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Pár let na to šokoval a pobouřil přiznáním se ke své krátké kariéře u jednotek SS za druhé světové války.
Oskar Matzerath, bizarní hrdina, se narodil jako výjimečné, zázračné dítě. Setkání se světem dospělých je pro něj však takovým zklamáním, že se rozhodne o svých třetích narozeninách dobrovolným pádem ze schodů do sklepa ukončit svůj růst. O třetích narozeninách, kdy zároveň dostává svůj první a zdaleka ne poslední plechový bubínek.
Abych to řekl hned: patřil jsem k oněm dokonale slyšícím kojencům, jejichž duchovní vývoj je již při porodu dovršen a postupem doby se jen stvrzuje. Stejně neovlivnitelně jako jsem coby embryo naslouchal jen sobě samému a jenom sebou se obíral zrcadle se v okolní plodové vodě, naslouchal jsem kriticky prvním spontánním projevům svých rodičů pod žárovkami.
Od té chvíle se Oskárek uzavírá do svého vlastního světa. Do světa v němž neplatí zákony, normy a pravidla světa dospělých. Světa, v němž může být jen sám sebou, rozvíjet se svobodně a nerušeně. Světa, který je podřízen jen a pouze Oskarovým touhám a přáním.
Günter Grass (vpravo) a polský básník Tadeusz Różewicz
Před světem vystupuje záměrně jako duševně zaostalý liliput a svět ho tak přijímá. Oskar s druhými po dlouhou dobu komunikuje pouze pomocí svého plechového bubínku. Jeho zvláštní postavení mu umožňuje vidět dění kolem a činy lidí v pravém světle, bez předsudků a pokřivené morálky.
Na bílém kruhu mého bubínku není dobře experimentovat. To jsem mohl vědět. Můj plech žádá pořád totéž dřevo. Pádnými paličkami chce být dotazován, dávat pádné odpovědi anebo s vířením v nenucené rozprávce nechávat otevřené otázky i odpovědi.
Zvláštní odstup od okolí Oskarovi zůstává vlastní i ve třiceti letech, kdy pobývá v ústavu pro duševně choré, kam byl uzavřen pro vraždu, jíž se nedopustil.
Čtěte také: Kouzelný vrch Thomase Manna
Píše své paměti. Ohlíží se nazpět, vzpomíná na své dětství a rodinné kořeny, na druhou světovou válku i působení u Bebry ve frontovém divadle, vybavuje si poválečná léta v Düsseldorfu. Ve vyprávění, jemuž Günter Grass propůjčuje svůj bohatý a pestrý jazyk, se mísí prvky reality s fikcí, znovuožívají výstřední a tragické situace.
Günter Grass se pozastavuje nad společností a dějinami první poloviny dvacátého století a za groteskní ironii, slovní hříčky, časté narážky a zvuk Oskarových paliček ukrývá hluboké znepokojení z válečných hrůz a nacistického řádění.
Zdroj: GRASS, Günter: Plechový bubínek. Brno: Atlantis, 2001.
