Graham Greene: Monsignore Quijote. Když jedou katolík a komunista na dovolenou

Don Quijote se Sancho Panzou na cestách.
Don Quijote se Sancho Panzou na cestách. Zdroj:en.wikipedia.org

Předposlední kniha Grahama Greena se vyznačuje odlehčenou formou, ale svou hloubkou se vyrovná i těm nejvážnějším.

Don Quijote se Sancho Panzou na cestách.
Don Quijote se Sancho Panzou na cestách – inspirace pro tento román. Zdroj:wikimedia.org

Toto dílo je nesmírně těžké žánrově zařadit. Obsahuje mnoho scén komických, od dialogů připomínajících absurdní dramata po lidově situační žerty (například nafukování prezervativu). Ale zároveň přetéká jakýmsi zvláštním smutkem, smutkem člověka, který nerozumí světu kolem sebe, ale který je zároveň velmi citlivý na jeho starosti.

Kostra jako podle Cervantese

Nejblíž má skutečně k dílu, na něž odkazuje svým názvem i mnohým dalším. K Cervantesovu Donu Quijotovi. Od toho si kromě vedlejších motivů a oné hloubavě komické atmosféry půjčuje i kostru epizodického příběhu o podivné dvojici na cestě Španělskem.

Graham Greene (1904–1991) se narodil v Anglii do rodiny ředitele školy. Po nepříliš šťastném dětství následovalo bouřlivé mládí plné experimentů (ruská ruleta, vstup do komunistické strany). Ovšem poměrně záhy se oženil a pod vlivem své manželky konvertoval ke katolictví. Po druhé světové válce (během které byl členem MI6) se jeho manželství rozpadlo. V následujících desetiletích cestoval do tzv. Problematických oblastí. Nakonec se usadil ve Švýcarsku, kde také zemřel.

Tuto dvojici tvoří přátele, které na první pohled rozděluje jejich přesvědčení: komunistický funkcionář a katolický kněz. Ve skutečnosti se ale jeden druhému neuvěřitelně podobá. Oba tak trochu pronásledují jejich ideály, otce Quijota ve formě pochyb, starostu Sancha zase ve formě nejrůznějších konfliktů. Možná proto jejich „úřady“ zahrnují pouze malé město Toboso, kde je jeden farářem, druhý starostou.

A když tito přátelé žertují o svých ideálech, čtenáři dochází, že jsou si tyto myšlenky bližší, než si je většina jejich stoupenců ochotna připustit.

Santa_Cruz_del_Valle_de_los_Caídos
Na své cestě hrdinové navštívili i Údolí padlých.

Cesta této dvojice skýtá mnoho příležitostí k narážkám na Cervantesovo dílo. Tyto narážky ovšem pramení ze vzájemného dobírání hlavních postav, nikoli z přílišného analogizování, byť skutečných paralel se mezi knihami najde také dost. Ovšem přestože narážka na větrné mlýny nebo podobné věci padne několikrát za kapitolu, putování Greenových hrdinů má o dost jiné vyznění, než výprava hrdinů Cervantesových.

Sancha a Don Quijote

Monsignore smutné postavy a jeho věrný companero se nesnaží konat nějaké velké činy. Spíše se snaží skrývat před pohrobky generála Franca v řadách církve i policie, kterých je ani ne deset let po jeho smrti pořád dost, nebo prostě jen sedí pod stromy a pijí víno. Realita se nepřizpůsobuje jejich ideálům, naopak ideály jsou vystaveny ohromné dávce pochyb.

„Co na tom záleží. Ani kříž ani kladivo nemají vliv na chuť sýra. A ostatně – je mezi nimi takový rozdíl? Obojí je protest proti nespravedlnosti.“

„Jenže výsledky jsou rozdílné. Z jednoho protestu povstala tyranie a z druhého láska k bližnímu.“

„Tyranie? Láska? A co inkvizice a náš krajan Torquemada?“

„Torquemada zničil méně životů než Stalin.“

Jste si tím docela jist – když srovnáte počet obyvatel Stalinova Ruska a Torquemedova Španělska?“

„Nejsem statistik Sancho. Otevři láhev – máš-li ovšem vývrtku.“

„Tu s sebou nosím stále. Ale vy máte nůž. Oloupejte mi klobásu, otče.“

„Torquemada alespoň věřil, že vede své oběti k blaženosti na věčnosti.“

„Stalin možná taky. Pohnutky líp nechat na pokoji. Lidské pohnutky – to je záhada. To víno by bylo mnohem lepší vychlazené.“

Pochyby ale nejsou zlé. Umožňují postavám budovat své přátelství. Přátelství silnější než názorové rozdíly, jenž je poutá k sobě víc než vazby, které mají k členům svých organizací. Což není až tak obtížné, o svých nadřízených se oba vyjadřují s despektem. A atmosféra v těchto institucích není o mnoho lepší. Jen stěží si lze představit, že by ocenily Sanchův komunistický výklad Bible či Quijotovo vysvětlování Svaté trojice pomocí lahví od vína. Ačkoli by jim to pomohlo více než opakování prázdných frází.

Hluboká zábava

Nebylo by ovšem vhodné zdůrazňovat jen vážnou filosofickou rovinu příběhu. Příběh totiž tvoří i rovina humorná. Příběh o tom, jak se vlastně stal otec Quijote monsignorem, absurdní situace, kdy se snaží dvěma policistům vysvětlit, proč má komunista kolárek a knihu o teologii, zatímco kněz sbírku Leninových esejů. A mnoho dalších. Je až neuvěřitelné, že se takové množství komického absurdna tak snadno propojuje s přemýšlivou melancholií a dojímavým tragičnem.

V tomto díle předvádí Graham Greene to, co mu jde nejlépe. Píše svou ódu na nedokonalé a pochybující lidství. A píše ji tak, že je to radost číst. Že mnohý čtenář má chuť nastoupit do staré rozhrkané Rosinanty a vydat se na podivuhodnou cestu Španělskem.

Zdroj: Greene, Graham: Monsignore Quijote. Praha: Mladá fronta, 1995.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*