×
TOPZINE.cz

Goodfellas: Jaz Coleman nám řekl, ať odjedeme někam pryč

Foto: Goodfellas
Zpěvák Tom z kapely Goodfellas, Foto: Radek Adámek, Topzine.cz

!Rozhovor!Při příležitosti křtu své debutové desky Robbery Blues, který proběhl 6. dubna v pražském Paláci Akropolis, nám kapela Goodfellas poskytla rozhovor. Na otázky nejen o nové desce pro Topzine.cz odpovídali Jamie a Horác.

Foto: Goodfellas
Goodfellas pokřtili své debutové album Robbery Blues, Foto: Radek Adámek, Topzine.cz

Dneska vás čeká křest debutového alba Robbery Blues. Co si mají čtenáři Topzine.cz a vlastně i vaši posluchači pod tímhle názvem představit?

Jamie: Robbery Blues je název titulní skladby alba, není to úplně hlavní singl, ale je to jedna z těch rocknrollovějších věcí. Dříve jsme dělali víc folkovou hudbu, nebo aspoň spousta lidí to tak viděla, a tahle deska měla být krokem k rocknrollu, k ostřejší podobě toho, co my děláme. A právě název skladby Robbery Blues – vykrádačkové blues – podle nás hodně vystihuje atmosféru té desky. Když jedeš každý den v týdnu do jiného klubu v zemi, tam strhneš skvělou party a uprostřed noci se sbalíš a pokračuješ do jiného města, připadáš si trochu jako lupič, který jezdí a vykrádá banky! Je to neutěšený styl života, ale z každého místa si vezeš neskutečný adrenalin. A navíc máš po pěti dnech v hlavě pěkně vykradeno! (smích) Koncertovali jsme hodně často, máme za sebou kolem 250 koncertů a ten lifestyle nás fakt dostal!

Horác: Lepší výraz je asi zlodějské blues. Není to o nějakém vykrádání muziky, Robbery Blues vyjadřuje spíš tu hrubost.

Blues v názvu znamená, že se chcete nějak přiblížit zvuku téhle hudby? Chcete hrát blues?

Jamie: Blues je určitě jedna z věcí, která nás hodně inspiruje, i když nehrajeme úplně bluesové písničky. Ale v některých věcech cítím jakoby bluesový feeling. Ten specifický rytmus blues, pomalý, který se ale přitom tak nějak valí. Já osobně si myslím, že blues je strašně cool. Moc to sice neumíme hrát, ale posloucháme to a necháváme se tím ovlivnit. Třeba G Love & Special Sauce, kterého teď hodně posloucháme, ten je hodně bluesový.

Foto: Goodfellas
Na Vojtovy otázky odpovídali baskytarista Jamie (uprostřed) a bubeník Horác, Foto: Radek Adámek, Topzine.cz

Proto jste i chtěli natáčet v Americe, kolébce bluesové hudby?

Horác: To vzniklo tak, že jsme přemýšleli, s kým tu desku natočíme a kde ji natočíme. Začali jsme samozřejmě vycházet z toho, jaké možnosti máme tady v Čechách. Myslím, že dost zásadní vliv na to, že jsme odjeli natáčet do Ameriky, měl Jaz Coleman. On nám na jedné takové přátelské schůzce řekl, že tady v Čechách je to sice fajn, ale je to spíš tak akorát na to si to vyzkoušet.

Jamie: Doslova řekl: „Czech republic is for fun“.

Horác: A je určitě potřeba, aby se ta kapela sebrala a odjela na nějaké místo a tam teprve něco udělala. Někam daleko od domova. Toho jsme se docela chytli a náš kytarista Gonzáles pak oslovil několik producentů, kteří nám něco říkají a kteří mají za sebou něco, co nás baví.

Jamie: Vlastně jsme se podívali na naše oblíbené desky a tam byla nějaká jména, tak jsme jim napsali a řekli si „Uvidíme!“. Shodou okolností se asi za půl roku ozval Chris DiBenedetto, že to poslouchal, že se mu to líbí, že to chce dělat, a ať přiletíme.

Podle vašich vlastních slov jste vždycky snili o natáčení v Americe, v místech, kde vznikaly vaše nejoblíbenější desky. Splnilo to vaše očekávání?

Horác: Rozhodně splnilo a to hned v několika směrech. Za prvé v tom, že Jaz Coleman měl pravdu, je vážně dobré, když se kapela sebere a odjede někam daleko, a nemusí to být zrovna ta Amerika. Ale prostě když je ta kapela na jednom místě, nemá kolem sebe své kamarády, své blízké, rodiny, tak se soustředí jen na tu jednu věc.

Jamie: Taky se hned pozná, jak vážně to myslíš. Jsi daleko, nemáš na nikoho kontakt krom kapely, jsi tam jenom kvůli té muzice.

Horác: Další kladný faktor byl ten, že producent nás nezklamal a odvedl skvělou práci nejen producentskou, ale i co se týče zvuku. Ta jeho práce se zvukem se na desce hodně projevila a zpětně si říkáme, že takováhle deska se nedá natočit tady v Čechách.

Jamie: Myslím, že zvuk je to hlavní, co jsme si odtamtud odvezli. Na produkci jsme se s ním podíleli tak nějak všichni a myslím, že jsme si celkem sedli, Chris se vlastně stal jakoby členem kapely, takže ta produkce, to byla taková organická spolupráce. Ale zvuk, to je pro nás velká neznámá, a ten on udělal tak americký, že ani nevíme, jak to udělal.

Horác: Hodně důležité bylo pracovat s americkým producentem i proto, že on ti řekne na rovinu, jestli ta tvoje angličtina má nějaký význam, jestli ty texty za něco stojí a jestli je tvoje angličtina taková, aby to pak Američani vůbec poslouchali.

Takže máte v plánu pustit se s touhle deskou na americký trh?

Horác: Rádi bychom, ale není to úplně jednoduché. Ale máme k tomu myslím dobře nakročeno.

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/cz_praha_hudba_good-felas_07-04-2011/]
Mluvili jsme o oblíbených deskách, zmínili jsme třeba G Love & Special Sauce. Jaké jsou další vaši oblíbenci? Nebo řekněme vzory?

Jamie: V té první nadšené fázi, kdy kapela vznikala, jsme poslouchali právě G Love, Jacka Johnsona, John Butler Trio, takové ty akusticko-folkové věci. Postupem času se do toho začaly motat ostřejší věci, Tom zpěvák si oblíbil Rolling Stones a všichni posloucháme Black Rebel Motorcycle Club nebo třeba Incubus. K téhle rockové, skoro až metalové kapele jsme se dostali přes jejich akustickou tvorbu a tak jsme to měli i s dalšími kapelami. Příklad za všechny, The Young Gods.

Horác: Já mám hodně rád britskou scénu. Vyrostl jsem na Beatles, na Stonech a dodneška mě ta britská scéna baví, i to i věci, které se dějí teď. Hodně se zajímám o současné dění v hudbě a z té Británie to chodí tak nějak progresivněji. Takže z těch nových věcí mám rád třeba Plan B.

Jamie: Hodně nás ovlivnili třeba i White Stripes. K těmhle dvoučlenným projektům jsme se dostali třeba přes My Name Is Music, kteří s námi dneska zahrajou. Když to shrnu, ta naše první fáze byla spíš indie-folková, ta současná je víc rocknrollová.

Znamená to, že třeba i chcete zkusit hrát více toho klasického rocknrollu, nebo zůstanete u současné akustické tvorby?

Jamie: Na tyhle otázky ohledně budoucnosti většinou odpovídám, že tyhle věci jsou u nás naprosto intuitivní. Snad se ještě nestalo, že bychom si něco řekli předem, i když to možná zní jako klišé. Takže určitě to není tak, že bychom si řekli, že odteď už nebudeme hrát akusticky. Ale myslím si, že jsme už asi narazili na nějaké hranice toho akustického hraní, hlavně v aranžích.

Horác: Ve studiu samozřejmě nemáme problém sáhnout po elektrických nástrojích nebo nahrát piáno a hammondky, ostatně na té dece tyhle věci jsou. Ale co se týče koncertního provedení, tam zůstaneme určitě u akustických kytar.

Zmínili jsme tu vaši ranou fázi. V téhle sestavě, pokud se nepletu, nehrajete od začátku, že? Horác na bicí je svým způsobem novinka.

Horác: Já jsem se s touhle kapelou dal dohromady nejdřív jako producent. Od prvního okamžiku jsme si dost padli do noty. Natočili jsme spolu takovou řekněme demo nahrávku a pak EPčko s názvem Sweet and Lowdown. Dál to je, jak už to v téhle kapele už bývá, takový hezký příběh. Já jsem se už delší dobu chystal, že se naučím hrát na bicí, ale nikdy na to moc nebyl čas a prostor.

Pak když už jsem se k tomu nějak dokopal a zhruba měsíc jsem už cvičil, tak jsem si začal říkat, že mě moc nebaví jen takhle cvičit, že by to chtělo nějakou kapelu. A za týden na to za mnou přišli kluci, že jejich bubeník si zvolil hereckou dráhu, a jestli bych s nimi nechtěl hrát. Tak jim říkám: „To je náhodička kluci, zrovna jsem začal hrát na bicí.“ (smích)

Jamie: Pozor, ty časové údaje nejsou vůbec zkreslené! To všechno se vážně sešlo během jednoho měsíce. Náš předchozí bubeník studuje DAMU a v jednu chvíli prostě přestal stíhat dělat oboje, kapelu se všemi zkouškami a hraním třikrát čtyřikrát do týdne a k tomu ještě školu.

Já ti řeknu tu historku i z druhé strany. Když se Mat, bývalý bubeník, rozhodl odejít, tak jsme tak seděli, a že teda budeme muset najít nějakého jiného bubeníka. A ptali jsme se sami sebe, jak by teda ten bubeník měl vypadat, koho chceme. Věděli jsme, že by to měl být někdo, kdo naši hudbu cítí stejně jako my, a zároveň, v duchu názvu Goodfellas, by to měl být náš kámoš.

A protože s Horácem jsme si od první chvíle, co jsme se poznali ve studiu, hodně sedli, tak první, co nás napadlo, bylo: „Horác, to je kámoš. No jo, ale on nehraje na bicí!“ No a když jsme mu to pak řekli, že teda bychom chtěli jeho, jen teda že nehraje na bicí, tak on na to: „No to je ale náhodička…!“

Takových historek se kolem vás vůbec traduje nějak hodně. Příběh o kasinu, kde Gonzáles sice prohrál svoje peníze, ale hned na to poznal vašeho sponzora, zní sám o sobě hodně neuvěřitelně.

Jamie: My máme vážně na tyhle historky ohromné štěstí. Občas mi přijde, že tyhle věci se dějí jakoby bez našeho řízení. Vždycky se zdá, že už přijde velký průser, a najednou zasáhne nějaké deus ex machina a ono se prostě stane to, co jsme měli v plánu. Prostě začneme šílet co s tou deskou, s kým to budeme točit, kde to budeme točit, a najednou zavolá Chris, že to chce dělat. Po půl roce! Prostě náhoda. Nevím, kdo to řídí, ale my to rozhodně nejsme.

Horác: To je všechno řízené shora… (smích)

Na tiskové konferenci k novému albu jste představili jednoho z hostů, kteří se na desce podíleli, Dominiku Haškovou, která se zviditelnila v televizní talentové soutěži. Vnímáte třeba to šílenství, které se zase rozjíždí kolem Superstar? Zajímá vás to vůbec? Jací lidi tam zpívají?

Horác: Mě zajímá, když slyším někoho zpívat nebo hrát, jestli je nějak zajímavý. Je mi jedno, jestli je to zpěvák ze Superstar, nebo punková kapela někde z příkopu. Nikdo z kapely se na to myslím moc nedívá, nicméně pár minut jsem viděl a minimálně jednoho nebo dva lidi, kteří jsou zajímaví, jsem tam zaregistroval.

S Dominikou to byla zase docela náhoda. My jsme ji neoslovili proto, že uspěla v nějaké soutěži, ona se prostě objevila s jedním člověkem u mě ve studiu, kde natáčela písničku, a mě zaujala, musím říct víc než ten song. Když jsme pak sháněli do naší písničky Car Check ženský hlas, tak jsem si vzpomněl na ten její sytý, silný hlas. Navíc tím, že prožila dětství v Americe, tak absolutně nebyl problém s angličtinou. A zase to byl takový Goodfellas příběh.

Dominika přišla do studia, prakticky to ani neslyšela, rovnou to dala a hned říkala, že se jí to hodně líbí, prostě super. Pak přišla na tiskovou konferenci, kde jsme ji představili, a hned potom jsem se dozvěděl, že ji její rodiče už trochu korigují, s kým bude zpívat a tak. Takže jsme ji vychytali v pravý čas.

Jamie: My jsme hledali někoho, kdo má takový soulový feeling a zároveň sytý, osobitý hlas, a když jsme ji poprvé slyšeli, tak jsme věděli, že to je jasná volba. To, že byla v nějaké Superstar, nebo co, nám v tu chvíli bylo úplně jedno. Je jí sice jen sedmnáct, ale hlas má vyspělý jak třicetiletá zpěvačka.

Horác: Vlastně hned jsme pochopili, že ten její feeling v hlase je prostě jiný, než mají české zpěvačky. To jsme přesně potřebovali a nemuseli jsme ji nikam do ničeho tlačit. Prostě si poslechla písničku a za chvilku to měla nahrané a dala do toho sebe, což dokonale klaplo.

Trochu jsme se toho zadání báli, protože když jsme se s kytaristou bavili o tom, co si vlastně představujeme, tak Gonzáles povídá: „To by měla být taková zpěvačka, jak zpívá s Rolling Stones Gimme Shelter!“ Tak jsem si v duchu říkal, že to je bezva, takových tady chodí tucty jen tak po chodníku. Ale zrovna jedna se objevila. (smích)

Zrovna náhodou vám to zase jednou vyšlo…

Jamie: Přesně! (smích)

Horác: Na to se dá říct jen jedno: Nic není náhoda!

Jak se Vám líbil tento článek?

Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..