×
TOPZINE.cz

František Martin Pelcl pracoval jako osvícený dějepisec i mluvčí české šlechty

KnihyKdyž se vysloví příjmení Pelcl, většina z nás si nejspíše matně vybaví historika z počátků národního obrození. Je toho však mnohem více, co bychom o něm mohli vědět. Pelcl se neproslavil pouze jako historik, dokonce se stal prvním profesorem českého jazyka na pražské univerzitě vůbec!

Knihy
Obrozenci vybrousili český jazyk a zkoumali literární dějiny, Zdroj:sxc.hu

Mládí Františka Martina Pelcla bylo samo o sobě vcelku pokojné. Horší už je to s dobou, do které přišel. Ačkoliv se o národním obrození mluví jako o rozkvětu češtiny, na čemž není nic klamného, kolem roku 1734, kdy se Pelcl narodil, teprve doznívaly poslední tragédie z jedné z četných bouří poddaného lidu. V době Karla VI., nejtužšího feudalismu a nadvlády katolické církve, nebyly vyhlídky na život nejlepší.

Pelcl studoval nejprve u piaristů v rodném městě, potom u jezuitů v Hradci Králové. Když se mu znelíbilo ranhojičství (něco jako lékař či chirurg), odešel na studia na pražskou univerzitu. Tam přešel od filozofie a teologie k právům a při pruském vpádu do Čech roku 1757 odešel na studia do Vídně, kde se věnoval estetice, dějepisu a filologii. Jak vidíte, jeho zaměření bylo skutečně mnohostranné.

Obrozenec, jenž působí jako vychovatel

Roku 1761 nastoupil do výhodné pozice v domě Šternberků jako vychovatel mladých hrabat Jana a Jáchyma. V uplynulých letech nabyl řady životních zkušeností: scestoval kus světa, poznal nové myšlenky, seznámil se s pokrokovými názory osvícenských profesorů a prožíval intenzivně první léta tereziánského údobí, charakterizovaná rozpadem starého feudálního světa a církevní ideologie. Svůj vychovatelský úkol skončil roku 1769, protože chtěl jít na medicínu.

OBR: Svoboda je nemyslitelná
Pelcl scestoval kus světa a poznal v něm osvícené myšlenky

K tomu však nedošlo; do svého domu na hofmistrovské místo ho získal hrabě František Antonín Nostic, jenž ho pověřil výchovou svých čtyř synů. Hrabě byl osvícený muž, vzdělaný na lipské univerzitě, se smyslem pro nové věci. Dal své děti očkovat, dal zřídit na svém zámku první hromosvod v českých zemích, vystavěl nové velké divadlo (dnešní Tylovo) na Ovocném trhu. Sbíral staré mince a obrazy, k tomu měl vybranou knihovnu.

Osvícenské centrum v domě Nosticových

Salon v Nosticově domě byl střediskem nejlepších učenců a nejznámějších pražských osvícenců. Scházeli se tam Stepling, Dobner, Dobrovský, rytíři Neuberk, Born, hrabě Kinský, baron Kressl, Koc, hrabě Künigl, mnoho dalších osobností a samozřejmě Pelcl. Ten měl konečně možnost stýkat se s osvícenými lidmi, mezi jinými s výborným topografem Jaroslavem Schallerem a s historikem Josefem Dobrovským, kteří se rovněž podíleli na výchově mladých Nosticových.

U Nosticů strávil plných dvacet tři let spokojeného šťastného života. Právě zde se ponořil hluboko do českých národních dějin, napsal svá největší historická díla, která mu získala až do doby Palackého pověst nejlepšího českého dějepisce. Tady se účastnil vědeckého života, vášnivých debat o politických událostech, o české minulosti i budoucnosti. Vstoupil do České společnosti nauk, prožil zde i poslední léta vlády Marie Terezie a celé bouřlivé desetiletí za vlády Josefa II.

Česká společnost nauk – vznikla roku 1769, byla základnou pro Královskou českou společnost nauk (1784). Práce jejích členů byly pravidelně publikovány v týdeníku Gelehrte Nachrichten (Učené zvěsti), který vycházel v letech 1771 až 1772. Autoři publikovali především německy. Jedním ze zakládajících členů byl Ignác Antonín Born, ke kterému se později připojil Josef Sonnenfels, Gelasius Dobner, Karel Rafael Ungar, Mikuláš Voigt, Karel Jindřich Šteib, František Josef hrabě Kinský nebo Ignác Cornova. Společnost pokračovala pod stejným názvem i po roce 1918. Stejně tak pracovala i za německé okupace, kdy částečně nahrazovala uzavřené vysoké školy. Zanikla až v roce 1952, kdy všechny podobné činnosti přebrala státní Československá akademie věd.

Už je asi jasné, proč z každé Pelclovy knihy můžete vycítit obdiv k osvícené liberální šlechtě, k jejím staletým tradicím plným slávy, jejím idejím a zájmům, názorům na současné politické události. Bohužel odtud pramení  také vychovatelův souhlas s nejhrubším násilím na pracujícím lidu. Přejímá i názory Nostice, který je proti všem reformám Josefa II. Naproti tomu však česká šlechta byla nucena na čas vystupovat i na obranu české minulosti, jazyka a kultury.

V březnu 1793 je jako profesor slavnostně uveden na stolici české řeči a literatury na pražské univerzitě. Tehdy pronáší svou známou Akademickou nástupní řeč, která je velkou obranou českého národa a české řeči, ale je i naléhavým apelem k české šlechtě, aby si byla vědoma významu a staré slávy svého mateřského jazyka. Pelcl přednášel jen do roku 1799, kdy onemocněl a v únoru roku 1801 zemřel.

Významné spisy historika a obhájce šlechty

Pelcl vykonal obrovský kus práce na poli české historiografie, literární historie, filologie i ve vydavatelské činnosti. Začínal jako recenzent v Pražských učených zprávách, později studoval do hloubky historii. Poté chtěl napsat výtah z českých dějin pro své hraběcí žáky, ale nakonec se na Bornův podnět pustil do většího spisu. Je pravděpodobné, že chtěl navázat na Dobnerovy poznatky a napsat dobrou příručku českých dějin, ovšem zcela ve shodě se zájmy šlechty.

FOTO: zámek
Ve svých dílech Pelcl nadřazoval především zájmy šlechty

Tak vznikly Stručné dějiny Čechů, které se dočkaly několika vydání. Žádný jiný spis nedosáhl takového úspěchu. Byly to v té době první soustavně vykládané české dějiny, napsané již ve shodě s moderními požadavky kritického bádání. Valnou většinu svých děl napsal německy, teprve jeho Nová kronika česká vyšla česky a získala mu velkou vlasteneckou slávu. Byl to jeden z nejdůležitějších českých spisů prvních let národního obrození, první náhrada za nespolehlivou Hájkovu kroniku.

V monografiích o Karlu IV. a o Václavu IV. se zřetelně projevují sympatie k české šlechtě, snaha o očištění její minulosti a úsilí vylíčit ideál dobré, feudální společnosti, jehož ztělesněním byla Pelclovi postava císaře Karla IV. Ve svých spisech šlechtu upřednostňuje do té míry, že nelíčí tak sympaticky osudy a hrdinství lidu, zato hrdinství urozených mužů, šlechticů a králů je idealizováno.

Pelcl se proslavil i odvážným vydáním Balbínovy Obrany jazyka slovanského, vysloužil si tak přízvisko Arcičech. Prodej knihy byl však brzo zakázán a zbylých pět set exemplářů zabaveno. Vedle toho vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic s předmluvou, ve které ukazuje na přednosti a slávu české řeči a přímo ji doporučuje jako vzor českým spisovatelům.

Nevýrazná osobnost?

František Martin Pelcl byl nesporně velkým českým vědcem, zakladatelem moderní české historiografie. Byl však i skutečným šlechtickým hofmistrem, typickým obhájcem české šlechty. Ve své době se díval hodně pesimisticky na budoucnost, myslel si, že se všechno záhy poněmčí. Protože svým působením spadá do první části národního obrození, nemůžeme se mu divit. Příhodné je, že podle dostupných zdrojů to byl nejspíš právě Pelcl, kdo strhl Dobrovského k zájmu o české dějiny. Neměli byste tedy tuto osobnost českého osvícenství v žádném případě opomenout.

Zdroj: PELCL, František Martin: Paměti. Praha: František Borový 1931.


Jak se Vám líbil tento článek?

Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..