4 fotky 
!EXKLUZIVNĚ! Frank Viehweg je německý písničkář, který do němčiny přeložil mnoho cizojazyčných básní – a také písně Jarka Nohavici. Poprvé jsem se s ním setkala na koncertě Jarka Nohavici, kde hrál, a tak mě zajímalo, jak k této spolupráci došlo.
Frank Viehweg v Berlíně, Foto: Christina Kurby
Prosím Vás, musíme si vykat? To byla první věta, kterou jsem od Franka Viehwega slyšela, když jsme se v Berlíně na Prenzlauer Bergu setkali. A já měla prostor pro první trapas: zaměnila jsem si německé sietzen (vykat) a sitzen (sedět). Záměna se rychle vysvětlila, a tak jsme se posadili do blízké kavárny, tykali si a povídali. Dvě odpoledne jsme takto propovídali a vy si můžete přečíst útržky z našeho rozhovoru.
Franku, jak se německý písničkář dostane k tomu, že se pokusí převést písničky Jarka Nohavici do němčiny? Nutno podotknout, že mnohdy velmi úspěšně. Třeba tvoje verze písničky Mám jizvu na rtu, která se v němčině jmenuje Leicht verschrammt, se mi líbí daleko víc…
Teda… To je obrovská pochvala, děkuju. Nevím, jestli je to dobře, ale to se prostě někdy stane, že ta převedená verze nějaké básně či písně je lepší než originál. Víš, někdy zkrátka píšeš, píšeš a ono je to ono. Asi to přichází od Boha – vezmeš do ruky pero, něco napíšeš a pak na to koukáš a říkáš si: Uf, to je fakt dobrý! Tohle jsem přeci nemohl napsat já… Ale na to ses neptala.
Jak jsem se dostal k Jarkovi… Vlastně náhodou. Byl jsem na dovolené v jižních Čechách a celé dva týdny jsem tam potkával na plakátech jeho obličej. Během posledního dne své dovolené jsem tedy zašel do obchodu s deskami a ptal se, co je to za chlapa. Prodavačka přede mne položila CD Moje smutné srdce, já si ho pustil a i když jsem nerozuměl textu, už prvních pár tónů mne takříkajíc vzalo. Až po letech mi Jarek prozradil, že zrovna tahle deska je pro něj dost netypická.
Jak jsi ty texty překládal, když neumíš česky?
No, překládal… Já bych spíš mluvil o převodech těch textů do němčiny. Víš, někdy chceš převést spíš tu náladu, jindy ti jde o doslovný překlad. Ale vždycky tvoříš – více či méně úspěšně – novou báseň.
Frank Viehweg a Jarek Nohavica před společným koncertem v Zelené hoře, Foto: Henry-Martin Klemt
Podklady pro mou práci, takzvané podstročniky, mi vždycky připravují lidé, kteří ten který jazyk perfektně ovládají a kteří věří – naštěstí – mým básnickým schopnostem. Poklonit se tedy musím Leszkovi Bergerovi, Magdaleně Krause a Janu Vlasákovi.
Kdy vyšly první překlady Jarkových písní?
V roce 2004 mi vyšla knížka Eine andere Stimme – Meine fremden Lieder (Jiný hlas – Moje cizí písně; překlad aut.). Jsou v ní básně, které bych rád napsal sám, ale bohužel jsem přišel pozdě, někdo už to udělal přede mnou. A mezi nimi už jsou první překlady Jarkových písní. Ještě předtím, v roce 2003, mi vyšla deska Mein Grund, na níž se objevila písnička Tribut, můj text inspirovaný Jarkovou melodií (z písně Vlaštovko, leť – pozn. aut.).
Pak už to mělo rychlý spád: v březnu 2008 jsem byl spolu s polským bardem Antonim Murackim pozván do Zelené hory (Zielona Góra – pozn. aut.), abych se zúčastnil koncertu Jarka Nohavici. Nakonec jsme zpívali písničku Dokud se zpívá všichni společně, německy, polsky, česky – a bylo to víc, než jen gesto. Po návratu do Berlína jsem se svou kytarou zmizel na půl roku ve světě Jarkových písní, a tak vznikla knížka obsahující 20 překladů nazvaná Solange man singt (Dokud se zpívá). Mimochodem: ta ilustrace na přebalu je od mého syna.
Teď mě napadá: kolik lidí chodí v Německu na koncerty písničkářů? V Česku jsou koncerty Jarka Nohavici vždycky dlouho dopředu vyprodané, ale to je výjimka. Průměrně chodí na koncerty tak 50 lidí, stovka už je hodně velký úspěch.
V Německu je to skoro stejné, přibližně stovka lidí většinou přijde. Ale někdy taky nepřijde skoro nikdo. A víc lidí přijde na koncert spíš v nějakém menším městě než v Berlíně, protože tady je daleko víc možností, kam jít.
To je u nás stejné. Když jsme u těch podobností mezi Německem a Českem: jak se v Německu hrálo v době, kdy byla ještě NDR? Měl jsi třeba někdy problémy s cenzurou?
Já vlastně ani nevím. Asi ne. Já jsem totiž nikdy nehrál vyloženě proti režimu, nebo alespoň ne prvoplánově. I když někdy za mnou chodili lidé a říkali, jak pěknou politickou písničku jsem napsal. Ale já ji nepsal s úmyslem útočit na režim.
Měli to v NDR písničkáři o něco jednodušší než spisovatelé?
To já nevím, to takhle asi nejde říct. Písničkář nepotřebuje vydat desku, on může hrát na koncertech – a to je okamžik, to se nehlídalo tolik, jako když chtěl třeba spisovatel vydat knihu. Písničkáře a spisovatele asi nemůžeš srovnávat, každý dělá trochu něco jiného a pracuje s trochu jinými prostředky. Od roku 1985 jsem byl v tzv. svobodném povolání, takže jsem se živil jako písničkář a textař. Tudíž jsem to měl možná zase o něco jednodušší…
…Frank si zapálí, na zapalovači má logo německé politické strany Die Linke, a já zjišťuji, že vůbec nemám náladu na diskusi o německé politice a o postavení levice v současné německé společnosti, a tak náš rozhovor stáčím opět k literatuře – aspoň trošku…
Dá se říct, o čem zpíváš, co je tvým tématem? Četla jsem nějaký článek, jehož autor tvrdil, že se tvé písně točí kolem slůvka ty – to se mi líbilo.
Zpívám o věcech, které se mne nějak dotýkají, ale že bych měl přímo nějaké své téma… to asi ne. Ano, vlastně zpívám o ty. Ale také zpívám o sobě a o všech lidech. Já mám totiž rád ten pohyb mezi tím, co je osobní a co může být zároveň celospolečenské. Mám rád, jak se to prolíná.
A co říkáš na často citovaná a jen zdánlivě banální témata život, láska, smrt?
Tak to nejsou banální témata, v těchto třech slovech je vlastně zahrnutou úplně všechno. Mimochodem: Shakespearovy sonety, to jsou krásné básně!
Tys jich ostatně několik přebásnil, je to tak?
Ano.
Loni se mi dostala do rukou antologie homosexuální poezie, jejímž editorem byl Joachim Campe. Musím se přiznat, že netuším, podle jakého klíče básně a autory do této antologie vybíral – mnohdy totiž asi stačilo, aby autor byl muž a psal báseň opěvující muže, což však není uplatnitelné vždycky: třeba labuť je v němčině rodu mužského a v češtině rodu ženského…
…to nechápu, jak se můžou Češi naučit německy, když nemají členy! To pro vás musí být strašně těžké…
…máš pravdu, procházka růžovým sadem to není, ale dá se to zvládnout. Ale proč o té antologii mluvím: Campe do ní zařadil i Shakespearovy sonety.
Hm… To se dělá často, že se řekne, že Shakespeare byl homosexuál. Anebo se rovnou řekne, že Shakespeare vůbec nežil, že je to vlastně smyšlená postava. To si nemyslím. No, a i kdyby byl homosexuál, jeho sonetům to na kráse neubere, ne?
Frank Viehweg se narodil roku 1960 ve východoněmeckém Wolgastu, dnes žije v Berlíně. První milostnou báseň napsal ve čtrnácti, s kytarou začal koketovat v šestnácti letech. V roce 1983 se mu narodil první syn, v roce 1984 se začal zabývat překlady básní z jiných jazyků. V roce 1995 se mu narodila dcena Anna Clara.
Vydal několik knih, jeho žánrový záběr je široký; do němčiny přebásnil mimo jiné Shakespearovy sonety či písně Jarka Nohavici. Loni mu vyšlo CD nazvané Mein Grund/nackt; slovo nahý se v podtitulu desky objevuje proto, že na desce jsou písně, při nichž se Viewegh doprovází pouze na kytaru, jiné hudební nástroje zde neuslyšíte. V září mu vyjde kniha Nicht mehr als (Ne víc než; překlad aut.).
