Fotky: Nick Cave a jeho Grinderman tak akorát řvou. Ale řekli jsme prdel!

Poslední den Colours of Ostrava 2011 se nesl v očekávání také posledního koncertu. Na největší stagi měl totiž vystoupit kouzelník s hlubokým hlasem Nick Cave, v doprovodu své nové kapely Grinderman. Před ním se ale vytřídal i francouzský autor soundtracku k Amélii z Montmartru Yann Tiersen nebo folkový blázen Jiří Schmitzer.

Kapela Grinderman s Nickem Cavem byla headlinerem festivalu, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz

Rozhodně se bylo na co koukat. Celý den se střídala ojedinělá vystoupení s netradičním hudebním projevem. S tím, co se ale dalo poslouchat, jsem už trochu na vážkách. Protože headliner festivalu Colours of Ostrava působil jako nafrněný metalista, který si spletl žánr.

A pozdravujte pana Cavea!

Nick Cave a Grinderman, to bylo slyšet v průběhu celého dne. Třeba kapela Sto zvířat, která rozhoupávala svými i dvacet let starými písničkami, na konci vzkázala: „A pozdravujte pana Cavea!“ Sama předvedla tradiční setlist se skáčkovými písničkami jako Pavlačová story nebo Nikdy nic nebylo.

Na pána s dlouhými černými vlasy, kterého nejvíce lidí zná díky písni Where the Wild Roses Grow (nazpívaná spolu s Kylie Minogue), si ale fanoušci museli počkat až do večera. Mezitím jim neskutečně parný den, kdy se lidi vyloženě prali o stín, zpříjemnil třeba takový Jiří Schmitzer.

Působilo to skutečně groteskně, když na největší pódium v areálu přišel fousatý písničkář s kytarou a téměř se na ní ztrácel. První, co samozřejmě zaznělo, bylo: „Ne, Prdel nejde. Až mi přijde kapela.“ A začal hrát písničky na přání, které zahrnovaly třeba opileckou Hanu. Všechny je spojovalo jedno – vůbec nešlo o noty nebo hudební výkon, kombinace akordů často připomínala starší kousky od Jarka Nohavici nebo i zahraniční písničky. Důležitý tu byl ale text, který rozesmíval svou přímočarostí, jednoduchostí, a co si budeme namlouvat, i občasnými vulgarismy.

Řekněte prdel. Máte na to

A jak také Schmitzer slíbil, tak se stalo. Přibližně v polovině vystoupení vyšla na stage i jeho kapela a začali hrát svižnější a složitější kusy. A nakonec jsme si i „řekli prdel“. Schmitzer podal tradičně dechberoucí (hlavně pro něj dech beroucí) výkon.

Foto: Martin Chochola, Topzine.cz

Mezitím zahrála i jedna z těch klasických festivalových kapel, na niž dorazily jako vždy masy lidí. Divokej Bill odehrál to, co téměř vždy. Lásko, Znamení… Publikum si alespoň zahopsalo, i když ve vedru, kdy prodejci bramboráků spíš ostrouhali a radovali se zmrzlináři, to nebylo zrovna jednoduché. Výjimkou pak byl Čmelák, kterého kapela po dlouhé době vytáhla ze šuplíku a zařadila do setlistu.

Dva jsou dva

Ti, kteří v české hudební kotlině oceňují spíše originalitu a něco, co úplně každý neposlouchá, zajásali při zařazení skupiny Dva na program ostravského festivalu. Dva jsou dva a tentokrát i byli dva. Akusticko elektrické duo, jak se sami nazývají, zahrálo písně jako z říše snů. A dalo odpočinout všem, kteří chtěli spíše poslouchat netradiční melodie, a ne se soustředit na texty (na ty se totiž Dva taky moc nesoustředí).

V tu chvíli se ale začal blížit večer a jedni z nejdůležitějších interpretů celého festivalu. Nejprve zahrál Yann Tiersen, skladatel, kterého většina lidí zná jako autora hudby k filmu Amélie z Montmartru. Pokud ale někdo čekal, že ji zahraje, šeredně se mýlil. Tiersen přijel do Česka představit své rockové oratorium Dust Lane.

Nick Cave a Grinderman

Po něm však následovala skupina, před níž stálo nejvíce posluchačů za celý festival. Bad Seeds změnili sound a ve stejném složení spolu s Nickem Cavem se přejmenovali na Grindermana. A zněli drsně. Hard rockově. Pořád jsem ale měla pocit, že tady je něco špatně.

Cave byl dosud melodický zpěvák ze zakouřených barů (alespoň jsem si ho tak podle jeho skladeb představovala), který ale dával důraz i na text a přednes. Charisma šarmantního frontmana mu zůstalo, proč se ale přiklonil spíše ke řvaní než kvalitní hudbě, toť otázkou. Během koncertu několik fanoušků ubylo, protože očividně i na ně byla taková razantní změna moc.

Párkrát jsem ale zaslechla náznaky jeho starší tvorby. Například při titulní písni Grinderman byl i slyšet jeho hluboký sexy hlas. Jenže pak následovalo další řvaní a zběsilé mlácení do činelů fousáčem Warrenem Ellisem. Dříve strohý a chladný projev, nyní neustálé dotýkání rukou fanoušků, a dokonce i vytáhnutí jedné z nich na pódium.

Nick Cave a jeho sestava se změnili. Těžko říct, jestli proto, že takoví chtěli být vždycky, nebo jim už definitivně hráblo a rozhodli se na truc dělat svoji hudbu jinak. Celé to ale působí strojeně a lacině. Škoda, že se změnili k horšímu.