2 fotky 
Včera večer zahalil Exit Chmelnice háv tíživé atmosféry severské nostalgie. Svou show přivezli předvést náladotvůrci Katatonia spolu s finskými Swallow The Sun a Long Distance Calling z Německa.
Kapela Katatonia, Foto: Miroslav Holeček
Avizovaný start v 19 hodin se o půl hodiny posunul, což vzhledem k faktu, že ten večer účinkovali pouze tři interpreti, nebylo žádné překvapení. Podle všeho byla zvuková zkouška v plném proudu a kolem půl osmé už byl klub solidně naplněn širokým spektrem fanoušků snad všech věkových skupin.
Post-rock od našich sousedů příjemně překvapil
Po chvíli vstoupili na prkna pódia němečtí instrumentalisté Long Distance Calling, v našich končinách téměř neznámí, a prvními jemnými tóny rozvibrovali nehybný vzduch nevelkého žižkovského klubu. Pětice muzikantů hrající střednětempý instrumentální post-rock, jak bych tento styl nazval, poměrně originálně a bez zbytečného spěchu rozvíjela melancholické motivy a jejich vrstvení přinášelo potřebnou gradaci. Musím vyzdvihnout práci bubeníka Janosche, který prokázal výrazný cit pro rytmus a když bylo třeba, dokázal aranže pořádně podsypat. Půlhodina uběhla jako voda a naši sousedi za slušných ovací uvolnili prostor seveřanům.
Finská těžkopádná tyranie zastřela slunce
Otevřená okna nestíhala dodávat dostatek čerstvého vzduchu pro naplněný klub, kde mezitím vzduch slušně zhoustnul tabákem. Proběhla krátká zvukovka a kytarové aparáty začaly dunět v rytmu těžkopádného, na můj vkus poměrně tuctového doom metalu. Swallow The Sun sypali skladby z nového alba New Moon jak na běžícím pásu a své publikum si očividně našli.
Headlineři otevřeli bránu království tmy
Lehce po půl desáté zhasly reflektory a klub se rozechvěl v návalu očekávání zlatého hřebu večera. Stockholmská kapela Katatonia je pro svou originalitu a schopnost navodit správnou atmosféru oceňována širokým publikem a nová deska Night Is The New Day jejich pozici jen upevňuje. Podle očekávání otevřela jejich vystoupení první skladba z nové desky s názvem Forsaker a fanoušci ožili. Byl jsem zvědav, jak budou vypadat partie, při nichž zpěváka Jonase Renkseho doprovází další vokální linky a mou zvědavost ukojily kvalitní výkony skladatele a kytaristy Blakkheima a sekundujícího Petera Erikssona, kytaristy Bloodbath.
Zazněly i raritní skladby
Více než hodinu sázeli suverénně švédští atmosférici jednu známou skladbu za druhou a do svého setu zahrnuli i ty, které podle slov Renkseho naživo téměř nehrají. Dalším překvapením bylo, že průřez skladeb sahal od nového alba až po dvanáct let staré album Discouraged Ones, kde se styl kapely teprve profiloval, nicméně ve stávající formě dostávají i staré skladby potřebnou sílu. Z novějších alb se největšího ohlasu dostalo oblíbeným skladbám My Twin, July nebo raritní Rusted. Z posledního LP potěšily také skladby Idle Blood, Onward Into Battle či Day And Then The Shade.
Zdařilý večer zakončila ještě trojice písní, kterou si rozbouřené obecenstvo vynutilo mocným aplausem a kolem jedenácté se začalo spokojené publikum plné dojmů z klubu trousit směrem domov.
