4 fotky 
Jsou koncerty, na které člověk prostě musí jít. A když se po třiceti letech chystá první pražský sólový koncert legendy (česko)slovenského artrocku, kapely Collegium Musicum, málokterý pamětník odolá. Ani já, dítě osmdesátých let, jsem neodolala šanci tuto kapelu možná jedinkrát vidět.
Collegium Musicum, Foto: Tomáš Polák, Topzine.cz
Už dvacet minut před sedmou se brány Lucerny otevřely pár nedočkavcům, kteří dorazili s pořádným předstihem. Pokud si ale dělali zálusk na místečko u pódia, byli zklamaní. Celý sál – kromě zadních pár metrů, lóže i kraje balkonů – byl totiž obsazen červenými očíslovanými sedadly. V den koncertu ještě všechny lístky vyprodané nebyly a byly k dostání na místě, ale kolem osmé už sál vypadal téměř plný.
Hudba překonává generace
Večer uváděl publicista a dlouholetý kamarád členů Collegia Musica, Ondřej Konrád. Už devět minut po desáté Lucerna potemněla a Konrád uvedl předskokana, pražské trio Sunflower Caravan. Kapela ve složení Andy Čermák (zpěv, piano a hammondovy varhany), Michell Schich (baskytara) a Vít Rosnecký (bicí) je sice poměrně mladá, dosáhla ale už nemalých úspěchů a za sebou mají například vystupování s Glenem Hansardem.
Zprvu sice působili diváci lehce vlažně a kapela trochu nervózně, ale postupně se rozehřívalo publikum i muzikanti. Zvlášť po příchodu hosta kapely Pavla Čermáka (otce frontmana Andyho) se večer opravdu rozjel. Poslední tři kusy už Sunflower Caravan odehráli v pohodě a vysloužili si opravdu velký potlesk. A u jejich stánku se během krátké pauzy, která následovala, po debutovém albu jen zaprášilo.
Martin Valihora, Foto: Tomáš Polák, Topzine.cz
„Mnoho se toho nezměnilo, snad jsme jen trochu zestárli.“
Ve čtvrt na deset na jeviště opět vystoupil Ondřej Konrád. Připomněl začátky kapely Collegium Musicum i své novinářské spolupráce s ní. Publikum ale dlouho poslouchat nevydrželo a brzy Konráda přehlušilo. Ráda bych si byla od spoluautora nedávno znovu vydané knihy Bigbít poslechla víc, ale fanoušci na koncertech nebývají moc trpěliví.
Za skupinu na jevišti mluvil výhradně basák Fedor Frešo. Z původní sestavy vystoupil kromě něj pochopitelně i frontman Marián Varga. Kytarista František (Fero) Griglák už s Collegiem hrál v jejich nejslavnějších časech. Jediná změna se odehrála na postu bubeníka, kam místo Dušana Hájka, který se už hudbě nevěnuje, usedl Martin Valihora, známý především díky spolupráci s japonskou jazzovou klavíristkou Hiromi Ueharovou.
Frešo poděkoval Ondřeji Konrádovi za uvedení a pustil se do lehkého bilancování. Z něj vyšel se závěrem, že se toho vlastně moc nezměnilo, ani pověstné vedro v Lucerně.
Skřítci působící technické problémy
Jak už to tak bývá, nejde všechno perfektně zařídit. S problémy s odposlechy se hudebníci, zejména Varga a Valihora, potýkali prvních několik (desítek) minut. Frešo sice s nadhledem a vtipem prohlásil, že to robia takoví skřítci, kteří chodí a mění nastavení, ale bylo znát, že se to na pohodě hráčů podepsalo.
Jak bylo avizováno už dlouho před koncertem, Collegium Musicum hrálo v podstatě průřez tím nejlepším ze své historie. Sám Varga je koneckonců odpůrcem comebacků a nedávno v rozhovoru pro Reflex upozornil, že Collegium de facto neobnovili jako živoucí, a tedy i potenciálně tvůrčí projekt. „Jsme spíš takové putovní koncertní muzeum. Hrajeme pouze starý repertoár,“ řekl.
Marián Varga, Foto: Tomáš Polák, Topzine.cz
Výlet do minulosti
A tak slyšeli přítomní to nejzásadnější z tvorby slovenských dinosaurů. Dostalo se na Bacha, Humoresku i ruské skladatele. I se sólem se dostalo na každého. A že při výběru bubeníka neudělali staří členové chybu, dokazoval celý večer a zejména pak při sólu, kdy zůstal na jevišti sám, Martin Valihora. Možná, že se toho opravdu moc nezměnilo, jak říkal Fedor Frešo, čerstvá krev ale skupině rozhodně prospěla.
Jistě by se našly i důvody ke kritice. Ale upřímně řečeno, hledat se mi je nechce. Měla jsem sice chvílemi pocit, že Marián Varga měl bohužel pravdu, když nedávno řekl, že ho ubývá, ale to, co dělá Collegium Collegiem, nezmizelo. I bouřlivý potlesk, který následoval po úvodním setu skladeb i dvou přídavcích, to dokazoval. Když chvíli před jedenáctou skončil druhý přídavek a byl šlus, jak už před ním upozornil s úsměvem Frešo, stěží asi někdo litoval peněz, které dal za lístek.
