Film Váňa nebyl pro žokeje nic nového. Na kameru jsem si zvykl, říká

!Exkluzivní rozhovor!Ne každému se poštěstí, aby o něm vznikl film. Josef Váňa je však jedním z těch šťastných. Kvůli dokumentu Jakuba Wagnera, který jde právě do kin, ho rok a půl pronásledovala kamera.

V Česku vznikají dokumenty o umělcích (Arnošt Lustig), obyčejných lidech z ulice (Katka), ale i sportovcích (Věra Čáslavská). Nyní režisér Jakub Wagner natočil jeden o zřejmě nejznámějším českém žokeji Josefu Váňovi. Redakce TOPZINE.cz se s ním nechtěla bavit o jeho jezdeckých úspěších, naopak jsme se ho krátce zeptali na to, jaké vlastně je, když za sebou neustále máte kameru a štáb.

Je jasné, že i běžně jste pod dohledem médií. Byla tohle pro vás vůbec nějaká změna?

Já bych řekl, že spíš ne, protože jsem s tím měl už jednu zkušenost. Nějaká televize rok před tím se mnou taky dělala dokument z dostihového prostředí, ale bylo to založené vyloženě jen na něm. Problémy jsem s tím tedy ani neměl, zvykl jsem si. S těmi kluky jsem se sžil a za krátkou dobu mi přestalo vadit, že se kolem mě pohybují.

O kom jiném by pojednával nový dokument Váňa než o žokeji Josefu Váňovi. Osmkrát vyhrál Velkou pardubickou jako jezdec, devětkrát jako trenér. Má za sebou nespočet zranění včetně zlomených žeber, pánve, zápěstí či utržené plíce. Jednou u něj dokonce nastala i klinická smrt, po resuscitaci lékaři ale už druhý den vylezl do sedla. Kdyby neskončil u koní, mohl pracovat i jako horník nebo u horské služby.

Stali jste se třeba i přáteli? Plánujete se ještě vídat?

Myslím, že jsme toho prožili za ten rok a půl tolik, že by bylo divné, kdybychom se sem tam nesetkali dál. (smích)

Pro Josefa Váňu nebyl tento dokument první zkušeností s kamerou. Foto: VOJTa Herout, TOPZINE.cz

Byla nějaká hranice, za kterou byste už štáb nepustil?

Taková situace vůbec nenastala, krom toho doběhu gruppa dostihu v Baden-Badenu (Josef Váňa je v této scéně rozrušený, protože jeho kůň doběhl poslední, a tak štábu řekne, že chce být sám – pozn. red.). Nikdy jsem neměl trauma z toho, ze jsou na dostřel, jak se tak říká. Ničemu jsem se nebránil.

Přinášel jste filmařům i vlastní nápady? Že byste jim třeba řekl: „Tohle by bylo zajímavé natočit.“

Určitě, třeba na horách, když jsme jeli na skútru horské služby, jsem jim říkal, že by to bylo dobré. Tak si vzali skútr vedle toho mého, jeli jsme a dělali jsme takové projekce. Až mě docela i mrzí, že to ve filmu není. Ale jak říkal režisér, bylo natočeno 52 hodin materiálu, takže scvrknout to všechno do hodiny a půl je asi velký problém.

Jak vás úplně na počátku přesvědčili, abyste účinkoval v dokumentu?

Ten nápad dostal Kryštof Šafer a pak ho produkoval pan Bouček, který má u mě v tréninku koně (např. klisnu Sixteen – pozn. red.). My jsme dlouholetí přátelé a s tou myšlenkou za mnou přišel on. Až dneska jsem se ale dozvěděl, že prakticky ten nápad dostal Kryštof a ne pan Bouček.

[youtube_660]j_Wd2hpnA0Q[/youtube_660]

Kdybyste se dneska měl rozhodovat, jestli do toho jít znovu, šel byste?

Já si myslím, proč ne. Nakonec to bylo docela zábavné. (smích)