×
TOPZINE.cz

Film jako únik z reality, nebo realita jako únik z filmu?

Kolikrát jste něco takového řekli? Tak neuvěřitelné, klišovité, nesmyslně přeplácané nebo do sebe smíchané lidské příběhy, že ve filmu by diváci skutečně přemýšleli nad soudností scenáristů. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že se dějí. Nabízí se proto otázka: unese tak film skutečně všechno, co se děje?

Precious: na film je toho prostě moc, Zdroj: distributor filmu

Člověk by měl chuť uznale kývnout hlavou. Je to jen fabulace, příběh, pohádka. Vymýšlíme si je přece proto, že jsou naše vlastní životy natolik nudné nebo zoufalé, že chceme mermomocí uniknout do říše snů a fantazie. A přesto, zdá se , neskousneme všechno. Čím to je? Mají snad i filmy svá vnitřní pravidla a hranice, které nesmějí být překročeny?

Několik příkladů, které mluví za vše. Nedávno uvedený snímek Precious vypráví příběh o tlusté afroamerické dívce. Její život není jen normálně zoufalý (v obyčejném životě by nám stačilo být tlustá a v pubertě), se svým otcem má dítě, které je navíc postiženo Downovým syndromem, druhé je na cestě. Matka ji psychicky i fyzicky týrá, navíc od ní vyžaduje asistenci při sexuálním uspokojování. Není toho trochu moc? Jistě, nikdo nepochybuje o tom, že se něco takového může stát a že se to i děje, film je navíc tak autentický, že se divák neubrání polemice o inspiraci skutečným příběhem. Spousta lidí má tak strašlivý osud, možná ještě horší. Ale funguje to ve filmu?

Avatar: uvěřit v Pandoru není problém

Ten k nám chodil pro rohlíky!

Na druhou stranu je pravda, že filmaři, v zoufalé snaze o autenticitu filmu, přílepí magické slovíčko inspirováno skutečnými událostmi téměř kamkoli. O čem to vypovídá? Je pak film lepší, pravdivější? Skutečně věříte, že Texaský masakr motorovou pilou se stal jenom proto, že to na začátku hlubokým hlasem pronese vypravěč? Vždyť když budu chtít vidět pravdu, rozhlédnu se kolem sebe (och, jaké to klišé!) nebo se kouknu na dokument. Právě ten je totiž mezníkem, žvýkačkou, která drží oba světy pohromadě. Dokumentu věříme, přesto máme k příběhům odstup, protože nejsou abstraktní (tak jako ve filmu, ten je teprve šablonou pro něčí budoucí příběh), anonymní a hlavně – už se staly někomu jinému.

Příběhy podle skutečné události jsou na tom sice stejně, ale upřímně, nikdy nevíte, co se skutečně stalo a co je jen třešnička na scenáristickém dortu.

Texaský masakr motorvou pilou

Už dávno jsme si totiž zvykli přistupovat na hru megalomanským sci-fi filmům, vybájeným světům (ano, někteří skutečně věří v existenci Pandory nebo Hvězdné brány) i katastrofickým vizím, které často obsahují spoustu očividných filmových, ale i faktických chyb. Nejsme však schopni vnímat jednoduchý příběh v rámci naší každodenní reality, možná proto, že je až příliš strašný (a my skutečně VÍME, že se to může stát). A na to ve filmu nikdo koukat nechce. Chceme sledovat bezpečné archetypy, na které jsme zvyklí. Lásku, zradu, smrt. Exponáty v cirkuse, které se od nás tolik liší. Lidské obludárium, expozici životních kotrmelců a strastí. Ale ne všechno dohromady.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..