2 fotky 
Jednou z finálových prací literární soutěže Fantastické povídka byl i příběh Mistr od Katrin Přikrylové. FANZINE.cz krátkou fantasy povídku nyní nabízí s originální ilustrací Petry Valouchové.
Ilustrační foto, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Mistr
Mistr nesnášel své jméno. Nesnášel své pravé jméno stejně tak, jako nesnášel jméno, pod kterým musel pracovat. Proto si raději říkal Mistr. Ne Mistr Tesař nebo Mistr Zbrojíř, on byl ten samojediný Mistr. Nebo tak si to alespoň namlouval.
Bylo tomu už tisíce let, co vzal tuhle práci. Na den přesně to bylo osm tisíc dvě stě padesát. A Mistr si pamatoval každý den té zatracené práce. Každý den, bez přestávky, bez volna o víkendech a svátcích. Bez platu. A bez nároku na penzi.
Tenkrát býval známý jako Ferda Kuřehrab. Bylo mu čtrnáct let.
Jako vesnický synek neměl moc růžovou budoucnost. Už několikrát se ho otec pokoušel dát k někomu do učení, ale do týdne ho měl zase zpátky doma. Ne že by se Ferda nesnažil, kdepak, ale žádný z mistrů ho prostě nemohl vystát. A Ferda věděl, co ho po každém takovém návratu čeká doma.
A proto se jednou nevrátil.
Byl tehdy učedníkem kováře sotva pár dní, kdy ho mistr kovář poslal zpátky domů se slovy, že s takovým holobrádkem nemá čas se zahazovat. To před dveřmi kovářovy dílny se tenkrát rozhodl, že se zpátky domů už nevrátí, že si svoji budoucnost bude muset zařídit sám. Že se prostě vydá do světa jako ti Hloupí Honzové v pohádkách. Když to zvládli oni, zvládne to i on.
Mistr seděl v sedle svého přestárlého koně a nechával ho jít, kam ho kopyta nesla. Měl tu svoji starou, uhlově černou herku rád. Ať už proto, že to byl teď jeho jediný přítel, nebo proto, že v sedle oře vypadal honosněji, než kdyby se šoural pěšky. Přece jen shlížet na obyčejné lidi seshora mělo určitý glanc.
Ferda Kuřehrab měl jednoho opravdového nepřítele. Byl jím Dobroš Mlíkojed ze sousedství. Chlapec stejně starý, stejně chudý a s vizí stejně nerůžové budoucnosti jako Ferda. Nicméně tenhle Dobroš měl v sobě cosi, co zapříčinilo, že ho všichni lidé měli rádi, navzdory tomu, jaký to byl parchant. Mistrovi zakřupaly klouby v prstech, když na toho zpropadeného Dobroše Mlíkojeda pomyslel. Ještě teď, po tolika letech, nedokázal překousnout tu hořkou pravdu, že lidé měli rádi toho zatraceného Mlíkojeda, i když ten střílel prakem na slepice, když se nikdo nedíval, a v noci kradl jablka. A jeho, Ferdu Kuřehraba, odsouvali na vedlejší kolej. Ferda Dobroše nesnášel. A Dobroš nesnášel Ferdu.
Mistr se na své herce blížil k jakési vesnici. Vůbec neměl dobrou náladu. Popravdě řečeno to byl v tuhle chvíli nejspíše ten nejzahořklejší černě oděný jezdec na černé herce na celém světě. Nenáviděl svoji práci. A právě proto v tom byl tak dobrý.
Mistr Ilustrace: Petra Valouchová
Přesně před osmi tisíci dvěma sty padesáti lety pršelo. Mistr si na ten večer pamatoval velmi dobře. Za několik mincí, které si ten den vydělal ve městě, trávil večer v hospodě. Třeba se na něj usměje štěstí a obere nějakého místního karbaníka o pár drobných. A když ne, alespoň nebude jak zmoklá slepice.
Seděl právě v rohu nad korbelem piva a přemýšlel, co bude dělat zítra, když tu se otevřely dveře. Do hospody zafičel vítr. Ve vzduchu však bylo cítit víc než podzimní bouřku. Napětí. Očekávání. A pořádnou dávku kozích bobků z vedlejší stáje. Postava v cestovním plášti s kápí, která vešla, nebyla ani velká, ani malá. Ani tlustá, ani hubená. Ani muž, ani žena… Ferda se ve svých úvahách zarazil. Ani muž, ani žena? Co ho to proboha napadlo?
Ale to už příchozí mířil k jeho stolku a bez ptaní se posadil.
Je to muž, rozhodl se Ferda.
„Zdravím,“ pozdravil přisednuvšího, protože ať si kdo říkal, co chtěl, Ferda Kuřehrab byl slušně vychovaný mládenec.
„Tak, tak,“ přitakala osoba šeptem. Kápi měla staženou tak hluboko do obličeje, že Ferda viděl jen stín pohybujících se rtů.
„Hm… co vás sem přivádí?“ zeptal se Ferda. V přítomnosti té osoby se necítil dobře. A ticho ten pocit ještě znásobovalo. „Jo… ono vlastně prší, to byla blbá otázka. Promiňte.“
„Otázky nejsou nikdy špatné, to umějí být jenom odpovědi. Přivádíš mě sem ty.“
Ve Ferdovi hrklo. Ať už se jednalo o cokoliv, nechtěl s tou osobou-neosobou mít nic společného. Vždyť si jí nikdo jiný v hospodě ani nevšiml!
„Nabízím ti práci.“
„Práci? Mně? Ale já… víte…“ blekotal Ferda a odsouval se na židli dál.
„Ty snad nehledáš práci?“
„To ano, ale…“
„Máš snad strach?“
Ferdovi bylo čtrnáct let. Na povídačky o zlé ježibabě v temných lesích už dávno nevěřil. Ale každý v zemi přece věděl, že určité nadpřirozené síly existují. Smrtka. Pastýř slunce. A samozřejmě škodolibí domácí skřítkové, kteří schovávali zrovna ty věci, které jste zrovna v tu a onu chvíli nejvíce potřebovali, a vraceli je teprve, až když jste je přestali hledat. Ferda Kuřehrab měl všech pět pohromadě, aby si dokázal spočítat, že ta osoba před ním skřítek nebude.
Měl strach.
„Kdybys neměl, práce by ti žádná nabídnuta nebyla,“ odpověděla si osoba sama. „Svět potřebuje někoho, kdo zajistí rovnováhu v lidských osudech. Potřebuje, aby někdo dohlížel na množství štěstí a neštěstí, které potká lidské bytosti. Je to práce bez odpočinku. Ale s výsadami, o jakých se ti ani nezdálo. Práce na velmi dlouhou dobu.“
„To jako třeba až do konce života?“ breptl chlapec.
„Navěky.“
Ferda polkl. Tohle začínalo být vážné. Co když to je ďábel, který chce získat jeho duši?
„Máš zájem?“
Ferda měl sto chutí říct ne. Vždyť vůbec nevěděl, co by měl dělat. A dělat nějakou práci navěky? Co když ho to přestane bavit? A bez odpočinku? Když Ferda si tak rád zdříml po dobrém jídle… Ale přesto… přesto na té nabídce bylo cosi zajímavého. Bylo jaksi dost těžké odmítnout …a má vůbec důvod odmítat? Vždyť on skutečně hledá práci. A jestli mu někdo může poskytnout zabezpečení opravdu na věky… Vždyť to vlastně znamená nesmrtelný život! A kdo by alespoň jednou nezatoužil po tom být nesmrtelný?
„Mám.“
Mistr přemítal, jaké by to bylo, kdyby tenkrát řekl ne. Jedno slovo a všechno mohlo být úplně jinak. V první řadě by v tuhle chvíli byl pěkně dlouhou dobu pod drnem. A nalijme si čistého vína – nesmrtelný život má svoje výhody.
Herka se zastavila na návsi. Byla to obyčejná víska. Studna, kostelík, hostinec a starostův domek. Neexistovalo žádné pravidlo, podle kterého by si Mistr vybíral, kde bude pracovat. Obvykle prostě někam došel. Teď si náves pořádně prohlédl. Támhle si hrají nějaké děti, u kostela postává několik babek a zapalují tam svíčky. A támhle se někomu zaběhlo prase.
Ferda následoval svého nového zaměstnavatele ven.
„Tvůj spolupracovník na nás čeká támhle,“ řekla osoba a mávla rukou k maštali.
„Spolupracovník?“
„Ano, jste dva, jinak by žádná rovnováha nemohla být docílena. Jeden zabezpečuje neštěstí, druhý štěstí.“
Ferda si pomyslil, jaké by to bylo všem ve vesnici ukázat, že umí také nosit štěstí. A otec! Vždyť kolikrát se on jenom kvůli Ferdovi natrápil. Ale teď by ho Ferda za to všechno udělal šťastným.
„Ty?!“ zasyčel Ferdův nový spolupracovník, když je viděl vejít do maštale.
„Dobroš Mlíkojed!“ vykřikl zděšeně Ferda Kuřehrab.
„Vidím, že už se znáte, tím to bude snazší,“ řekla osoba a přivedla k nim dva mladé koně. Vraníka a bělouše.
Oba chlapci věděli, že tohle není žádná náhoda. A že to snazší nebude.
„Svět, kde se nekontrolovaně děje neštěstí, není dobrý. Stejně tak není dobrý svět, kde jsou lidé buď málo, nebo moc šťastní. Proto jste byli vybráni vy dva. Abyste přidělovali světu právě tolik štěstí a neštěstí, kolik si zaslouží.“
„A proč právě my?“
„V hloubi duše jste vy právě těmi pravými. Právě vaším úkolem bude křižovat svět a rozsévat štěstí a neštěstí. Dobroši Mlíkojede, zapomeň na svoji minulost, zapomeň na své jméno, odteď až do konce věků budeš znám a budeš kráčet po světě jako Štěstí.“
Dobroš převzal do rukou otěže bělouše a přikývl.
Ferda nevnímal, co ta osoba říká dál. V hlavě mu vybuchl ohňostroj. On má být Neštěstí! On, který chtěl svého otce udělat šťastným… A co hůř – ten parchant Dobroš Mlíkojed, ten skrznaskrz hnilobou prolezlý parchant Dobroš Mlíkojed má být Štěstí! Musela se stát chyba!
Ferda Kuřehrab převzal s více než zklamaným obličejem otěže svého vraníka.
„Rozdělení vaší práce pochází z vašeho nitra,“ odpověděla osoba na jeho výmluvný pohled. „Nikdy bys nemohl správně šířit neštěstí, kdybys ho opravdu chtěl šířit. To tě bude držet za určitou hranicí. To zaručí rovnováhu.“
Mistr nesnášel jméno Neštěstí. Nechtěl jím nikdy být. A tak se ho zřekl a všude přijížděl jen jako Mistr. Mistr svojí práce. Nikdo ji nemohl dělat líp. Protože nikdo ji tolik nenenáviděl.
Mistr nesnášel jméno Ferda Kuřehrab. Protože tím chtěl od toho osudného dne vždycky být. Ale už jím nikdy nebude. Je to ztracená minulost.
Babky před kostelíkem pořád klábosily. Najednou se sebral mírný vítr. Překlopil svíčky. Plamínky přeskočily na uschlé květiny ve váze u vchodu…
Po chvíli kostel zachvátily plameny. Mistr seděl na své tisícileté herce a nikdo si jej nevšímal. Dřevěná střecha začala praskat. Lidé pobíhali po návsi a sháněli se po vědrech a vodě. Kdosi sháněl faráře. Jedné z babek začala hořet sukně. Zatoulané prase kvičelo. Někdo o něj zakopl. Nezůstal farář uvnitř? Vodu! Rychle! Mistr zachmuřeně celé to divadlo sledoval. Střecha se zřítí! Noste vodu! Kde je farář? Odveďte to prase…
Najednou dopadla na zem kapka. A další. Další.
Jako na zavolanou.
Mistr se rozhlédl.
Támhle.
„Parchant Dobroš Mlíkojed.“
Katrin Přikrylová
Studentka Univerzity Karlovy, respektive oborů logika a translatologie. Narodila se v roce 1991 a psaní se věnuje už odmalička. V současné době si také přivydělává jako copywriter.
Na literárním poli není žádným vyloženým nováčkem. Mezi její největší literární úspěchy patří druhé místo v soutěži Winton Train, vítězství v soutěžích Náchodská Prima sezona, Literární Ústí či v soutěži o nejlepší esej vyhlašovanou MŠMT. Fantasy literatuře se příliš nevěnuje, takže za úspěch považuje už svůj postup do finále.
Mezi její zájmy kromě psaní patří sporty (kickbox, powerbocking) a, často k údivu jiných, i studovaný obor – logika.
Poznámka redakce: Další finálové povídky z literární soutěže Fantastická povídka 2011 společně s ilustracemi budeme publikovat každý týden vždy v neděli ve 20:00.
