Fakultní školy vychovávají mladé učitele. Ministerstvo je přehlíží

Budoucím učitelům mají k získání praxe napomáhat fakultní školy. Tento systém však v našem školství v mnoha ohledech tápe a stojí zcela mimo oblast zájmu státu.

Dočkají se noví studenti VŠ dostačující praxe na školách? Foto: Michal Červenka, PF UJEP

Zatímco asi každý už slyšel o některé fakultní nemocnici, kde sídlí posluchárny lékařských fakult našich univerzit, o fakultních školách se příliš nemluví. Jejich smysl je přitom v mnohém podobný – po praktické stránce připravovat studenty pedagogických fakult na výkon povolání.

V čem spolupráce spočívá?

Žáci daných škol tuto skutečnost zaregistrují pravděpodobně v momentě, kdy učitel poprvé posadí do zadních lavic svého nového mladšího kolegu – praktikanta, který absolvuje několik náslechů, na nichž si pečlivě zapisuje konání zkušenějšího školitele, než si na pár dní vyzkouší vést výuku sám.

Je-li vaše škola fakultní školou, potkáváte na hodinách mladé pedagogické naděje o poznání častěji – studenti si u vás totiž splňují takzvanou souvislou praxi. Fakultními školami tedy za semestr projde klidně několik stovek studentů jedné vysoké školy. V pozadí takového dějství však stojí vzájemná dohoda mezi školami definující určitá pravidla.

Školy sdílí své prostory i zkušenosti

Aby se vybraná základní nebo střední škola stala fakultní školou, musí umožnit fakultě, aby zde její studenti (budoucí učitelé) vykonávali pedagogické praxe. Vedle toho také poskytuje fakultě své prostory a zařízení a svolí, aby vysokoškolští pedagogové na škole realizovali nová pojetí výuky nebo zkoušeli nové pomůcky.

Ani fakulta dané vysoké školy nemá volnou zábavu. Učitelé fakultních škol mohou u jejích odborných asistentů zdarma žádat konzultace, čímž přispívají jednak k vyšší kvalitě výuky na vlastní škole, jednak k lepšímu fungování spolupráce mezi konkrétními učiteli (a tím i k vyšší kvalitě praxí).

Vysoká škola by také měla pracovníky fakultní školy pravidelně zvát na různé semináře a doporučovat jim otevírané obory v centrech celoživotního vzdělávání pro případ, že by chtěli rozšířit svou kvalifikaci.

Fakulta svým fakultním školám poskytuje rovněž své prostory a vybavení, případně volné vstupy do svých vědeckých center, jako jsou muzea, knihovny a jiné. V některých případech mohou učitelé fakultních škol spolupracovat na výzkumných projektech fakulty, nebo dokonce sedět mezi oponenty při obhajobách kvalifikačních prací studentů vysoké školy.

Navzdory tomu, že zavedení spolupráce mezi vysokými školami a školami nižších stupňů přináší oběma stranám celou řadu výhod a pro praktickou přípravu budoucích učitelů je naprosto nezbytné, na veřejnosti se o tomto tématu příliš nediskutuje. Důvodem může být právě fakt, že v našem školství naráží na znatelné překážky.

Nezájem ze strany ministerstva

Všechny dohody mezi vzdělávacími ústavy totiž nejsou pod sebemenší záštitou ani kontrolou ministerstva školství. Pro někoho možná šokující zjištění, pro učitele zcela známá skutečnost i tvrdá realita. Ministerstvo totiž svou nečinností nejeví o podporu fakultních škol (a tím i přípravu učitelů) prakticky žádný zájem.

Výsledkem je pak aktuální stav, kdy dohody o propůjčování statutu fakultní školy fungují pouze díky soukromým kontaktům a dohodám jednotlivých vedení. Zájem ze strany škol pak někdy ještě ztroskotá na skutečnosti, že za svou asistenci při přípravě budoucích učitelů nejsou nijak odměňovány, pokud vzájemná smlouva neurčí jinak.

Přírodovědecká fakulta UK se letos opět činila. Ke stávajícím 29 fakultním školám přidala 13 dalších, Zdroj: Gymjbc.cz

Na tyto alarmující skutečnosti upozornil již v loňském roce například Lukáš Doubrava z redakce Učitelských novin. Zástupci fakult se tehdy snažili jednat s někdejší ministryní Janou Kopicovou mimo jiné o profilech absolventů učitelství, kde hrálo svou roli také téma fakultních škol (Jak by měl vypadat absolvent studia učitelství. Učitelské noviny. 2010, č. 14.).

Zatímco loňská vláda takto vyvinula určitou snahu situaci s pedagogy řešit, současný ministr Josef Dobeš se věnuje raději tahanicím o Ladislava Bátoru. Dozajista by se vyplatilo část prostředků věnovat právě na státní podporu fakultních škol namísto návrhů na zkracování bakalářských programů, které naopak připravenost učitelů ještě sníží.

Zásadní je přenastavit priority

Zřizování fakultních škol má jednoznačně velkou budoucnost ohledně výcviku pedagogických pracovníků. Vzhledem k tomu, že dohody fungují na bázi osobních kontaktů a stát vyvinul zatím pouze minimální snahu praxe podpořit, není však ani zdaleka využitý jeho potenciál.

Na pedagogických fakultách dnes přitom obecně platí, že studenti mají praxe skutečně pramálo. I z toho důvodu se postup ministerstva zdá značně nelogický.

Pokud se ministerstvo školství začne touto situací zabývat namísto zbytečných, doslova amerických výstřelků (pověst tamního vzdělávání studenty přímo předchází), výsledky se začnou dostavovat v kvalitě celého školství. Otázkou zůstává, kolik vlád se bude muset vystřídat, než k tomu skutečně dojde.