Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Exministryně Kovářová píše povídky. O týrané manželce i šikaně dítěte

Lucie Zinke

Lucie Zinke

22. 11. 2011

Daniela Kovářová!Exkluzivně!Advokátka, bývalá ředitelka Justiční akademie a exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová v říjnu pokřtila svou novou, v pořadí již pátou knihu Oko za oko – Justiční povídky. Autorka redaktorce TOPZINE.cz poskytla rozhovor, ve kterém poodhaluje jak knihu, tak sebe samotnou.

Daniela Kovářová

Spisovatelka, ale i právnička Daniela Kovářová, Foto: Topzine.cz

Paní doktorko, dříve jste psala pod pseudonymem Ida Sebastiani, ale několik posledních knih je vydaných pod Vaším vlastním jménem. Proč? Píše Ida Sebastiani jen sci-fi povídky a Daniela Kovářová zase příběhy z prostředí politiky a justice?

Kdysi jsem si pseudonym, ke kterému mě inspirovalo rodné jméno mé italské babičky, zvolila proto, abych odlišila svou tvorbu odbornou od povídkové. V té době jsem považovala své jméno za příliš obyčejné pro literaturu. Proto moje první dvě knihy Láskyplné povídky a Minutové povídky vyšly pod pseudonymem. Pak jsem se stala známou jako ministryně a u svého jména jsem už zůstala. Nyní vydávám knihy pod svým jménem a u toho nejspíš už zůstanu.

Kmotry justičních povídek Oko za oko byli český spisovatel zabývající se především etikou Ladislav Špaček a jeden z nejznámějších českých právníků Tomáš Sokol. Byl jejich výběr náhodný?

Oba jsou mí přátelé a považuji je za mistry ve svém oboru, za své vzory a odvážné muže, kteří se nebojí pevně stát za svým. Oba také při mně stáli v dobách zlých i dobrých, ať jsem byla na vrcholu, nebo mě pošlapávali. A na to nikdy nezapomenu.

Daniela Kovářová čte ukázku

Co bylo při práci na knize nejnáročnější?

Napsat třicet povídek během osmi měsíců nebylo těžké. Píšu ráda, proces tvorby mě baví a rozpracované věci mě naopak lákají, abych se k nim vracela a dokončovala je. Někdy mě počítač naopak svádí a přitahuje a já píšu, protože si prostě nemůžu pomoci.

Mnoho práce jsem věnovala kompozici celé knihy, v níž nejsou povídky poskládané jen jedna vedle druhé, ale jsou poskládané a propojené tak, aby tvořily logický řetěz, který jsem navíc propletla deníkem začínajícího soudce. A ani se současným výsledkem nejsem naprosto spokojená – vždycky jsem velmi kritická k věcem, které vyjdou tiskem. Nejradši bych je stále opravovala, ale vím, že v jistou chvíli už musím věc považovat za hotovou a rozloučit se s ní. Pokud to však není nezbytně nutné (třeba při autorském čtení), vydané věci znovu nečtu, protože bych se sama stresovala tím, co by se ještě dalo vylepšit a opravit.

Na křtu jste říkala, že jste se sice inspirovala skutečnými případy, postavy jste ale nechala žít trochu jiným životem. Do jaké míry jsou povídky vymyšlené?

V mé tvorbě je to vždycky takto: na počátku je situace, scéna, zaslechnutá věta, záběr či zajímavá osoba, která mě inspiruje. Ten základní kamínek je tedy reálná inspirace. Vymyslím základní východisko a dvě tři hlavní postavy a ony pak začnou žít vlastním životem. Takže mnohdy povídka skončí úplně jinak, než jsem si na počátku představovala. A mnohdy změním plány, které jsem s postavami na počátku měla, například původně dobrý konec skončí špatně a podobně.

A bylo tomu tak i při vzniku knihy Oko za oko?

V podstatě ano. V justičních povídkách byly například takovými základními kameny týraná manželka, otec trestající dítě, ukradený zápisník plný poznámek, nalezený a zneužitý jinou osobou, úlet slušné paní, vražda na venkovské tancovačce, šikana dítěte, soudce na začátku své kariéry a podobně. Vše ostatní je moje fantazie.

Neobáváte se, že se při čtení Vaší knihy lidé v příbězích najdou a budou pozitivně či negativně reagovat? Jste na takové reakce připravená?

Reálné postavy se v mých povídkách neobjevují. Nejvíc reálný je fejeton nazvaný Jeden den ministryně spravedlnosti, v němž jsem s mírnou nadsázkou popsala hektický život, který jsem celých čtrnáct měsíců žila. Reálnou postavou jsem v něm tedy já sama. A není vyloučeno, že jiný ministr zažívá něco docela jiného. A jestli jsem na reakce čtenářů připravená? Trochu to obrátím: já se na reakce a připomínky či komentáře těším, očekávám je, jsem na ně zvědavá! I proto jsem do své knihy v úvodu uvedla e-mailovou adresu, kam odezvy zasílat.

Co může čtenář očekávat od Vašich nových povídek? Dobrodružství, strach, zábavu, lásku, sex, nespravedlnost/spravedlnost nebo něco jiného?

Snažila jsem se napsat povídky tak, aby v nich čtenář našel napětí, ale současně aby zaznamenal obyčejný život kolem nás. Nežiju na žádném obláčku a v advokátní praxi řeším problémy, které komplikují život většině lidí – lásky, vztahy, nenávisti, nedostatek financí, zmařené sny, unáhlené reakce, lži a omyly. Chtěla jsem také, aby ten, kdo si knihu koupí, našel ve čtení odreagování a možnost úniku do cizích světů a příběhů, ale také poučení, jak vlastně justice funguje. A možná také pochopení, že nalezení spravedlnosti je obtížné a dobro a zlo není možno hledat v justici, ale musí je nalézt každý v sobě. I o tom ta kniha vlastně je.

Daniela Kovářová s kmotry nové knížky

Daniela Kovářová s kmotry knihy, Foto: Topzine.cz

Prozradíte, zda máte mezi všemi nějakou nejoblíbenější povídku?

Nejradši mám závěrečnou (a nejdelší) povídku Dívčí války, která je plná symbolů a emocí a současně velmi otevřeně popisuje práci advokáta, soudce a státního zástupce.

V první povídce s názvem Ztráty a nálezy se objevuje právník hledající ten správný důkaz pro úspěšnou obhajobu případu. Bývá pro Vás těžší přijít na ten správný důkaz, když někoho obhajujete u soudu, nebo si důkaz vymyslet pro příběh?

Najít nejvhodnější taktiku pro vedení sporu není jednoduché. Nikdy ji nehledám sama, ale pokoušíme se ji najít s klientem či klientkou a s mou partnerkou v kanceláři, která se mnou na případech spolupracuje. Klientův pohled na případ je zásadní – já mu nabízím varianty a potom společně pracujeme na té, na které se domluvíme. Naopak v literární tvorbě nabízím svým hrdinům různé zápletky a situace a oni si některou z nich vyberou a sehrají v mé fantazii příběh, který já pak jen napíšu.

Je nějaká skupina čtenářů, pro kterou je kniha především napsaná? Mám na mysli studenty práva, začínající soudce či advokáty.

Kniha je určena široké čtenářské obci. Ráda bych, aby se jí právníci pobavili a neprávníci poučili. Uvidíme, jakou bude mít odezvu. Docela jsem na ni zvědavá. Přiznám se, že moji studenti na vysoké škole, kde učím (Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů v Praze – pozn. autorky), mi už říkali, že ji použijí jako doporučenou literaturu.

Baví Vás více být autorkou knih, advokátkou či političkou?

Baví mě všechny mé role a baví mě také změny, takže v průběhu svého života vždycky hraji víc než jen jednu roli. Nejsem jen žena – jsem současně spisovatelka i advokátka, milenka i matka, kamarádka i učitelka. Každá z rolí mi dává jinou možnost realizace a způsobuje, že se nenudím a těším se na jejich střídání.

Vaše kniha je čerstvě pokřtěná, přesto se Vás zeptám na budoucnost: co nového chystáte pro Vaše čtenáře a obdivovatele?

V tuto chvíli pracuji na románu, který se odehraje během jednoho dne na pohřbu hlavní hrdinky. Bude se jmenovat Sbohem, cizinko a měl by vyjít přibližně za rok.

JUDr. Daniela Kovářová (1964) vystudovala gymnázium v Ostravě, poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně, dnešní Masarykovu univerzitu. Po studiu si založila advokátní kancelář v Plzni, specializovanou především na rodinné a trestní právo. V letech 1999–2005 byla předsedkyní České advokátní komory a v roce 2009 se stala ministryní spravedlnosti České republiky ve vládě Jana Fischera. V období 2008–2011 vedla Justiční akademii, nyní se opět věnuje advokacii. Daniela Kovářová literárně tvoří od roku 2008, kdy napsala pod pseudonymem Ida Sebastiani knihu s názvem Minutové povídky, na podzim v roce 2009 následovala další knížka Láskyplné povídky. V roce 2010 vydala Můj flirt s politikou aneb Příručka pro ministryně, v roce 2011 Nebe, peklo, ráj a nyní Justiční povídky.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Exministryně Kovářová píše povídky. O týrané manželce i šikaně dítěte