2 fotky 
Před koncertem Patricka Wolfa má člověk pouze dvě možnosti. Buď nečekat nic, nebo čekat naprosto všechno. Druhá možnost však není než alibismus, kterého normální člověk není schopen. Protože připravit se na podobnou show prostě nelze.
Zdroj: flickr.com
Síla osobnosti Patricka Wolfa je obrovská. Charisma větší než londýnská metropole může nezapůsobit leda na zabedněného ignoranta, který lístek na koncert dostal od mámy, která se sekla v synově vkusu. Patrick Wolf je víc než jen největší exhibicionista, jakého si dokážete představit. Je to brilantní manipulátor, strhující performer a neobyčejný talent. Nástroje střídá tak samozřejmě, že možná ani sám neví, na který z nich umí nejlíp. Oblek obmění třikrát za vystoupení, aniž by se podíval do zrcadla – stačí, že má na sobě to nejšílenější, co ve skříni bylo.
Intimní melancholické tracky střídá s tvrdými kousky smrdící metalem (Battle) a těžko poznat, který mu sedí víc. Zda je více Tristanem (čti rozervané dítě) nebo Theseem (čti dekadentní mladý muž). Po dobu trvání každé písně ve tváři sebejistý výraz, s posledním úderem bicích stydlivý úsměv a nesmělé poděkování – těžko rozhodnout, který z těch výrazů je více wolf. Co mi z toho vychází – celé je to perfektně odehrané divadlo, kabaret, kam se přijdete bavit, kde nikoho nezajímá váš vnitřní svět a kde jste nedílnou součástí show.
Některým songům doplněk v podobě vizuálu ubral na kráse, jiným přidal. Čirá dekadence, smutek a sebetrýznění do kabaretu nepatří, proto je třeba z písní vyvolávajících podobné pocity udělat součást show, aby ji samoúčelně nerozbíjely. Povedlo se. Vulture si člověk užil stejně jako The Sun Is Often Out, i když se u druhé jmenované za jiných podmínek pláče. Stavidla slz, která se doma uvolňují i při poslechu skladby Theseus, zůstaly při live verzi násilně drženy – Wolfovým podáním, oblekem a gesty. Citový apel a kontexty zůstaly pod pokličkou. Patrick Wolf byl v Akropoli pro lidi. Sám neustále očima putoval mezi diváky, nechal každého, aby si z něj urval svůj kousek (a to často i doslova).
Nakonec jsme byli označeni jako velmi sexuální publikum, takže všechno bylo vlastně ok. Pokrytectví vyvážené strhující show. Kdo má na tohle žaludek, byl zákonitě nadšen. Ostatní přišli o iluze, že tomu chlápkovi rozumí nebo s ním snad soucítí. Bylo to divadlo s absurdním hrdinou v hlavní roli – a člověk se nakonec přistihl, že to celé s obrovským zaujetím sleduje až do poslední vteřiny a ještě si vykřičí přídavek. Nic, co se vryje do srdce, ale do paměti rozhodně.
PS: Předskakující Burian výborní/ý.
Patrick Wolf, Palác Akropolis Praha, 16. října 2009
