!Ukázka z knihy!Kniha Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech je souhrnným vydáním spisů Stanislava Komárka z let 1987 – 2010. Autor zde přístupným i poutavým stylem líčí široký kontext problematiky biologie; od živé přírody a vědy o ní, přes osud a postavení vědců až k ochraně životního prostředí.
Ilustrační foto, Autor: Marián Luha, Topzine.cz
Zajímáte se o přírodu? Nemusíte být ani studovaní biologové ani ochránci přírody, a přesto vás může zaujmout souhrnné vydání spisů biologa, filosofa přírodních věd, esejisty a spisovatele Stanislava Komárka. Nakladatelství Academia je vydává pod názvem Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech a vy si teď můžete přečíst ukázku z eseje o divočině!
Divočina
Jako ke všem emočně silným věcem je i lidský poměr k divočině ambivalentní – C. G. Jung vždy zdůrazňoval podobnou ambivalenci ve vztazích k archetypům a archetypálním zážitkům (lev se jeví jako královská šelma i lidožravá bestie, kojenec jako potenciální malý spasitel i řvoucí fakan atd.). I vztah k divočině je tohoto typu – jednou se chápe jako ohrožující, bytostně cizí pustina, která by měla raději nebýt, podruhé jako ztraceny ráj, do něhož bychom znovu chtěli vstoupit, či alespoň zachovat jeho fragmenty. Představa „ráje“, dnes tak často s „divočinou“ spojována, je ovšem také už starého data, již Kolumbovy zprávy o jím objevených zemích v oblasti Karibiku hýřily takovýmito přívlastky. Je ostatně charakteristické, že biblický Eden byl chápan jako zahrada, území kolem dokola ohraničené.
Když jsem letos viděl jihoafrickou rezervaci Hluhluwe-Umfolozi obehnanou hradbou ostnatých a proudem nabitých drátů, za nimiž se skrývalo „rajské“ společenství zvěře, bylo obtížné si na to nevzpomenout. Ne nadarmo je jedním z anglických výrazů pro rezervaci „sanctuary“ a paralelu mezi svatyní a útočištěm divočiny jde velmi dobře pozorovat třeba v Číně na posvátných buddhistických horách, představujících zároveň už po staletí chráněné rezervace. K ráji jakýmsi způsobem také bytostně patří nevinnost, lépe řečeno nereflektovanost nerozumné lesní zvěře, která nehřeší, protože ani nemůže. Jung si při pohledu na táhnoucí stáda východoafrických kopytníků říkal, že teprve člověk si je v tomto nakupení životů jako jediný plně vědom sebe sama a svého vztahu ke světu.
Tento akt chápany jako „poznaní dobrého i zlého“ pak už bohatě stačí k vyhnání – je ale dobré vědět, že teprve toto vydělení činí člověka člověkem a pozdně antická sekta ofitů hada za zprostředkování celé známé příhody aktivně uctívala a chápala ji jako klíčovou a pozitivní, nikoli neblahou. (Méně heterodoxní proudy v raném křesťanstvu zase soudily, že klíčovou chybou bylo zatajit pojedení ovoce ze stromu poznání a tím se, namísto přijetí člověka Bohem za partnera, vystavit hanbě a vyhoštění.) Tímto vydělením se ovšem aktivuje i druhá složka vztahu k divočině, chápající ji jako zelené peklo, domov šelem a přízraků, cosi, co je nutno „přetvořit“, zkultivovat a tím i nepřímo zničit. Ještě představa Klostermannem zobrazených šumavských horalů o jejich rodných hvozdech (dnes první zóna národního parku) byla takováto.
Teprve s hojným použitím seker mizejí medvědi, divoženky i primární prales. I zbloudilí kanadští dřevorubci, vracející se po týdnu velikým obloukem ke zbytkům svých ohňů, byli blízko šílenství a nebylo jim mnoho platné, že jiní mohou vidět v kmenech a větvích stromů cosi jako sloupy a klenby zeleného chrámu a že představa „světového stromu“ patřila k většině archaičtějších náboženství. Teprve kulturní „zabydlení se“ v krajině nechává zbytky „divočiny“ vyvstat jako žádoucí a hodné šetření, jako upomínky ztracené „nevinnosti“, ale je to také trochu něco jako sice potenciálně přemožitelný, ale ušetřený nepřítel, obr či tur.
Převzato z knihy Stanislava Komárka: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2011.
